Když se řekne parazit, člověku se nejčastěji vybaví krví nasátá klíšťata, několikametrové tasemnice lebedící si ve střevě nebo vlasy plné dotěrných vší. Co kdybychom ale chtěli parazita definovat nějak obecněji? Jak se třeba liší od býložravce spásajícího trávu či komára, který přiletí, vypije nám trochu krve, a má-li štěstí, stejně rychle zase zmizí? Kde můžeme na parazity narazit a jaká je jejich úloha v přírodě? Stejně jako u většiny dalších organismů hrají paraziti i v našem životě velmi významnou roli a setkat se s nimi můžeme pomalu na každém kroku. Mají jen tu smůlu, že na rozdíl od mnoha jiných oku lahodících organismů v nás vyvolávají spíše odpor než obdiv, a v důsledku toho se s nimi na stránkách popularizačních knih či časopisů zrovna dvakrát často nesetkáváme.

Nicméně zase tak beznadějné to taky není, jak dokazuje třeba úžasný Vládce parazit (Paseka, 2005) Carla Zimmera či Pozor, Toxo! (Academia, 2011) od asi nejslavnějšího českého evolučního biologa (Jan Zrzavý snad promine) Jaroslava Flegra, který zde shrnuje svá zjištění o zákeřné toxoplasmě. Ti zapálenější možná narazili i na ryze odbornou publikaci Paraziti a jejich biologie (Triton, 2007), kterou před lety připravil kolektiv českých parazitologů pod vedením Petra Volfa a Petra Horáka. A právě na tuto vynikající knihu, a to nejen tematicky, ale do jisté míry i autorsky, navazuje svazek O parazitech a lidech, který opět vychází pod hlavičkou nakladatelství Triton, avšak na rozdíl od předešlé knihy má ambici proniknout mnohem dál než jen ke studentům přírodovědeckých či lékařských fakult. Jeho cílem je naopak zasáhnout co možná nejširší čtenářský okruh a snad i náš zhusta povrchní pohled na parazity důkladně prohloubit.

Parazit(olog)ická rozmanitost
Kniha se dělí do dvaceti kapitol, respektive jedenácti „hlavních“ a devíti povětšinou kratších „vedlejších“ kapitol. Hned na devíti z nich, tedy skoro na polovině, se autorsky podílel jeden z editorů svazku, Jan Votýpka z katedry parazitologie při Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a zároveň pracovník Biologického centra Akademie věd, jenž má tak na výsledné podobě publikace skutečně lví podíl. Právě jeho texty poskytují knize jakousi kostru, ať už jde o úvodní pasáže, v nichž vymezuje pojem „parazit“ a další základní parazitologické termíny, či následující kapitoly, jež skýtají přehlídku (pro nás) nejběžnějších parazitů: od těch vyskytujících se v České republice po druhy, s nimiž se nezřídka setkáváme v kuchyni (zejména tasemnice) či ve vlastní posteli (bičenka poševní či veš muňka). Hned zkraje Votýpka upozorňuje, že určitý problém nastává už s definicí parazitů, poněvadž jinak na ně pohlíží klasická parazitologie (v tom případě mluvíme jen o zástupcích prvoků, členovců a takzvaných parazitických červů neboli helmintů), a jinak velká část biologů, kteří za parazita považují „jakýkoli organismus, který dlouhodobě žije na úkor jiného organismu, takzvaného hostitele“, přičemž hostiteli mohou být krom živočichů také rostliny či houby. Upozorňuje proto, že předložená publikace se na parazity dívá zpravidla okem parazitologie klasické, takže se v ní setkáme výlučně s parazity, kteří napadají člověka či živočichy a zároveň patří do některé z tří výše vymezených skupin.

Tematicky je kniha až překvapivě rozmanitá. Ani zdaleka se nejedná o „suchý“ biologický popis parazitů, kterého je ve vztahu k celku relativně málo (a bylo by to v zásadě jen zbytečné opakování údajů obsažených v již výše zmíněném a stále aktuálním titulu Paraziti a jejich biologie). Díky dvěma kapitolám Davida Modrého zde najdou zajímavé a důležité informace například chovatelé psů, koček, různých hospodářských zvířat i exotičtějších živočichů. Za pozornost rozhodně stojí i text Josefa Chalupského, jenž rozebírá vliv parazitů na různé historické a historicko-politické události, respektive spíše jaký význam v líčených případech hrály patogeny (viry či bakterie) těmito parazity přenášené (ikonické je spojení moru a blech, jež smrtonosné bakterie přenášely). Chorobným strachem z parazitů, takzvanou parazitofobií, se ve svém oddílu zabývá Karel Fajfrlík: krom pátrání po jejích příčinách uvádí i několik pochmurných „příběhů z ordinací“. Nicméně nalezneme zde také kapitoly z docela jiného soudku, které knihu skvěle odlehčí, viz třeba Paraziti v umění již zmíněného J. Chalupského.

(Ne)bezpečná toxoplasma
Jedním z cílů, které si kniha vytkla, je napravování různých polopravd a mýtů, které se s parazity pojí. Z té pozitivnější stránky téma pojímá kapitola Paraziti jako naši spojenci, ukazuje, že paraziti nejsou vždycky jen zavrženíhodní záškodníci, ale občas lze jejich schopnosti využít třeba v medicíně. Skvělým příkladem jsou larvy některých much, které se se v rámci „larvální terapie“ aplikují do špatně se hojících ran, kde nejenže požírají odumřelé části tkáně, ale ničí i většinu bakterií nebo podporují růst tkáně nové. Záměrné infikování pacientů parazity může mít pozitivní vliv dokonce i na léčbu různých imunitních onemocnění. Temnější stránkou parazitické osvěty je kapitola Ivy Kolářové a Martina Koláře, kteří do detailu rozebírají vztah alternativní medicíny k parazitům. V lepším případě se podle nich jedná jen o pouhé podvody či nedoložené účinky různých alternativních metod diagnostiky a léčby, které naivnímu pacientovi „pouze“ provětrají kapsu. Ovšem v horším případě může jít o zdraví či o život, ať už kvůli zbytečně odložené skutečné léčbě, nebo z důvodu aktivního podávání nesprávných a bez lékařského dohledu velmi nebezpečných léků.

S tématem napravování polopravd do určité míry souvisí také kapitola Petra Kodyma, jejíž ústřední postavou je parazitický prvok Toxoplasma gondii, kterého si v těle nese asi pětina obyvatel České republiky. Za nebývalou popularitou toxoplasmy v našich končinách stojí v první řadě profesor Jaroslav Flegr z pražské Karlovy univerzity. Stačí připomenout jeho výše zmíněnou knihu Pozor, Toxo!, hojné odborné i popularizační články a k tomu nesčetné rozhovory v novinách a časopisech či vystupování na televizních obrazovkách. Podle Flegra dokáže toxoplasma významně ovlivňovat lidské chování a má obecně podstatný vliv na naše zdraví: v důsledku pomalejších reakcí kupříkladu zvyšuje riziko autonehody a podněcováním mužů k vyšší sexuální aktivitě zase zajišťuje svůj přenos na další hostitele. Z textu je však jasně patrné, že autor kapitoly s objevy Flegra a jeho týmů příliš nesouzní – od vyjádření, v nichž je třeba číst mezi řádky: „autor [Flegr] je evoluční biolog, filosof, vynikající teoretik a mistr složitých intelektuálních úvah zasahujících do různých oborů“, po ta otevřenější: „Většina toxoplasmologů a parazitologů jeho teorie za své nepřijala a berou je jako kuriozitu.“ Zejména pak Kodym upozorňuje na největší zádrhel Flegrových zjištění, totiž že byla obvykle dosažena prostřednictvím korelačních studií (je tedy nesnadné usuzovat na kauzalitu), navíc pomocí dotazníkových průzkumů prováděných na slavných „pokusných králících“, tedy zcela nekontrolovatelné skupině osob.

Zádrhele
Podobné kolektivní monografie často mívají problém s nevyrovnaností jednotlivých textů, ať už jde o kvality jazykové, samotný styl autora (ne každý má talent popularizovat), či o kvalitu zpracování. Nutno dodat, že O parazitech a lidech tímto běžným neduhem v podstatě netrpí. Některé kapitoly samozřejmě už ze své podstaty působí trochu odlehčenějším dojmem, v jiných se bohužel moc prostoru pro humor nenabízí, jako třeba v případě jinak velmi kvalitního příspěvku Františka Stejskala Paraziti na cestách aneb rizika parazitárních infekcí při cestách do zahraničí, jenž se věnuje rozšíření různých parazitů, popisu klinických příznaků, které tyto organismy způsobují, léčbě onemocnění či ochraně před nákazou. Jiné kapitoly však tento nedostatek vynahrazují víc než dost. Že nejsou čeští parazitologové žádní suchaři, doložme jednou parazitologickou anekdotou: „Víte, jak se drží veš? No přece vší silou.“ Nebo ukázkou jejich nápaditosti při pojmenovávání nově objevených druhů: například nedávno odhalený parazit blech dostal označení Blechomonas, jistá střevní jednobuněčná kokcidie se zase pyšní vědeckým názvem Isospora jaracimrmani, který už jí nikdo neodpáře.

Dalším neduhem podobných svazků bývá i poněkud zhoršená provázanost jednotlivých textů, popřípadě časté opakování některých informací. Kupříkladu na prvních sto stranách knihy se čtenář minimálně čtyřikrát dozví, že nepříliš oblíbená veš muňka (filcka) je kvůli ubývajícímu počtu biotopů (zejména pubické či další tělní ochlupení člověka) na ústupu a pomalu se z našich rozkroků přesunuje na seznam ohrožených druhů. Proto by si dle autorů jako správný ohrožený druh zasloužila aktivní ochranu, potažmo dobrovolníky, kteří by se o její přežití postarali „obětováním“ vlastního těla. No, hodně štěstí, ačkoli kapitola zabývající se historií parazitologie a ochotou badatelů infikovat sami sebe rozličnými zkoumanými organismy ukazuje, že nic není nemožné. Nicméně podobných opakování v knize není příliš mnoho a s ohledem na fakt, že texty by měly do jisté míry fungovat i samostatně a bez určitého prologu či uvedení do kontextu se zkrátka neobejdou, nelze jim sem tam nějaké to duplikování informací vyčítat. Ovšem zásadnější problém bude pro leckterého čtenáře absence rejstříku, která poněkud znesnadňuje zpětné vyhledávání všelijakých informací a jinak vysokou kvalitu knihy trošičku sráží.

Celkově se však jedná o znamenitou populárně naučnou monografii, která jasnou a srozumitelnou formou zodpoví víceméně všechno, co by si přál neparazitolog o parazitech vědět (inu, v mnoha případech by možná některé věci raději nevěděl/neviděl, ale co se dá dělat), a zároveň dobře ukazuje na světovou úroveň české parazitologie.