Kdybychom vybídli náhodně vybraného člověka, aby jmenoval tři české žijící biology, pravděpodobně by se nám na prvním místě dostalo jména Stanislava Komárka, znalce všeho živého, dějin (nejen) vědy a autora bezpočtu spisů o přírodě i společnosti. Dále by se nejspíš v různém pořadí objevily osoby, jakými jsou vynikající popularizátor vědy Jaroslav Petr, evoluční biolog a mimo jiné spoluautor nedávno vyšlé knihy Jak se dělá evoluce Jan Zrzavý nebo další biolog se sklonem psát jednu knížku za druhou Anton Markoš. Leckdo by jistě vzpomenul i Martina Konvičku, kterého však proslavil spíš zájem o islám než vědecké výsledky, jejichž kvalita je však nezpochybnitelná a jejichž autorovi nelze upřít ani překladatelské nadání.

Ve výčtu by jistě nechyběl ani další evoluční biolog Jaroslav Flegr, který má rovněž na kontě již několik knih. Bichle nazvaná jednoduše Evoluční biologie (Academia, 2005) vzbudila zájem spíše u veřejnosti odborné (a samozřejmě u studentů, kteří se k autorovi chystali na zkoušku). Tu laickou si však Flegr získal hned o rok později populárně naučným svazkem Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin (1. vydání Academia, 2006), který mu následně vynesl ocenění Magnesia Litera v kategorii literatura faktu. Po takovém úspěchu autor rozhodně neusnul na vavřínech a v následujících letech připravil hned několik dalších populárnějších děl. Krom zkrácené verze jmenované učebnice to byly Pozor, Toxo! (Academia, 2011) a Evoluční tání aneb O původu rodů (Academia, 2015), přičemž druhá jmenovaná, jak už název napovídá, na Zamrzlou evoluci do jisté míry navazuje, autor v ní však úvahy o fungování biologické evoluce dovádí ještě mnohem dál. V roce 2016 se pak po deseti letech pomyslný kruh uzavřel a Zamrzlá evoluce se dočkala druhého, rozšířeného vydání.

Od Darwina k Dawkinsovi
Zhruba první polovina knihy se zabývá minulými i současnými pohledy na otázku, jak probíhá biologická evoluce. Začíná se tedy obligátně Darwinem a objasněním principu přirozeného výběru, který byl dlouho považován za nejdůležitější sílu umožňující evoluci organismů. Avšak Darwinova teorie čelila zejména počátkem minulého století různým problémům, kvůli nimž ji mnoho odborníků odmítalo. Řešení přineslo až spojení darwinismu s klasickou genetikou, jež vycházela z objevů brněnského opata J. G. Mendela. Výsledkem byla tzv. moderní syntéza, která vyústila ve vznik neodarwinismu. Ovšem i ten narážel v následujících letech na všelijaké obtíže a bylo stále víc zřejmé, že pouze s přirozeným výběrem zkrátka nevystačíme.

Začaly se objevovat další mechanismy, které by se mohly podílet na vývoji živé přírody, ať už se jednalo o rozšíření původní představy přirozeného výběru do podoby frekvenčně závislé selekce nebo o neutrální evoluci (genetický drift a genetický draft), při níž hraje prim náhoda. V sedmdesátých letech pak Richard Dawkins přišel na základě prací několika dalších evolučních biologů s myšlenkou, že předmětem evoluce nejsou organismy, nýbrž samotné geny. Svou teorii Dawkins na rozdíl od běžných zvyklostí publikoval prostřednictvím populárně naučné knihy Sobecký gen (The Selfish Gene, 1976; česky Mladá fronta, 1998). Dawkinsova teorie se postupně etablovala coby hlavní vysvětlovací rámec biologické evoluce a pro mnohé se stala bez nadsázky náboženstvím.

Zamrzlá plasticita a její důsledky
Až potud Zamrzlá evoluce v zásadě nenabízí nic provokativního, shrnuje pouze různé zajímavé mezníky ve vývoji evoluční biologie coby vědecké disciplíny. Flegr však na tomto místě konstatuje, nejen že neplatí klasický darwinovský pohled na evoluci, ale chybný je i ten Dawkinsův. Hlavní problém vidí v pohlavním rozmnožování, které provozuje naprostá většina mnohobuněčných organismů. Darwinovský přirozený výběr kvůli němu nemůže fungovat, neboť zamezuje dědění biologické zdatnosti z rodiče na potomka (ten vzniká promícháním genetické informace obou rodičů). Dawkinsova představa doplácí zase na fakt, že gen, respektive alela (či vloha), která by měla být z hlediska sobeckého genu tím, oč běží, se v každé generaci dostane do odlišného souboru genů, v němž bude její vliv na biologickou zdatnost nositele kvůli genovým interakcím docela jiný, než tomu bylo u rodiče (a vůbec proto nemusí jedince zvýhodňovat, potažmo úspěšněji se předávat do příštích generací).

Flegr proto předestírá myšlenku, že k hlavním evolučním změnám u pohlavně se rozmnožujících organismů dochází jen za určitých, poměrně specifických okolností. Konkrétně v době, kdy je druh či populace geneticky natolik uniformní, že gen se v každé generaci ocitne na podobném genetickém pozadí (ve společnosti stejných genů), a může se proto projevovat jeho vliv na zdatnost nositele. Postupně totiž genetická variabilita narůstá, což dle autora vede k tomu, že druh již není schopen dlouhodobě odpovídat na selekční tlaky a fixovat nové významné mutace. Druh sice dokáže reagovat na různé menší změny prostředí, ale to jen díky již existující genetické variabilitě (ve velké a diverzifikované populaci se vždycky najde někdo s vhodnými vlastnostmi). Problém je, že po skončení tlaku se druh zase vrací do průměrné podoby (jako guma). A pokud se podmínky změní příliš, vyhyne. Podle teorie zamrzlé plasticity je druh v této fázi již evolučně zamrzlý.

Ve zbytku knihy Flegr zejména uvádí rozličné, leč nepřímé důkazy svědčící ve prospěch jeho teorie. Jedním z jejích důsledků by mělo například být, že druhy se evolučně mění jen relativně krátkou dobu po svém vzniku a další stovky tisíc či milionů let zůstávají neměnné, což by se mělo projevit i v paleontologickém záznamu. Evoluce by tedy neměla probíhat gradualisticky (po drobných krůčcích), nýbrž punktuacionalisticky (jakoby ve větších skocích). A právě tomu nasvědčují některá paleontologická data, čehož si již v sedmdesátých letech minulého století povšimli Niles Eldredge a Stephen Jay Gould, kteří pro tento jev navrhli název „teorie přerušovaných rovnováh“. Pro zamrzlou evoluci ovšem nesvědčí pouze paleontologická data. Flegr uvádí i další možné doklady zamrzlé plasticity, založené například na zkoumání ostrovních druhů (často vznikly odštěpením několika jedinců z původní populace a byly pravděpodobně dostatečně geneticky uniformní) nebo na porovnávání, jak se v podobných situacích chovají pohlavně a nepohlavně se množící organismy.

Osobitý humor
Recenzi nepřísluší hodnotit vědecký význam předkládané teorie, nicméně je třeba dodat, že autor ji prezentuje poměrně fundovaným a důvěryhodným způsobem. Na druhou stranu, jak dodávají tvůrci knihy Jak se dělá evoluce (v doplněném vydání z roku 2017), stejné důkazy, které svědčí pro zamrzlou evoluci, jsou v souladu i s dalšími výklady pozorovaných jevů, a je proto na místě obezřetnost (stejně jako v případě každé jiné vědecké teorie). Flegrovi je vytýkána rovněž skutečnost, že své názory publikuje v populárně naučných knihách, leč asi nikdo nepopře, že Dawkisův příklad je v tomhle ohledu zkrátka inspirativní.

Zamrzlá evoluce ale nepojednává jen o evoluci. Autor, který je rovněž úspěšným vědcem, v průběhu celého textu čtenáři představuje, jak funguje moderní věda. Mnoho lidí má o vědeckém bádání jistě poněkud romantickou představu, ale jak se na stránkách této knihy dozví, ani vědci nemohou veškerou energii věnovat výzkumu, poněvadž až nepěknou část jejich pracovní náplně představuje sepisování grantových žádostí, příprava četných odborných publikací a jejich následného obhajování před nechápavými recenzenty nebo vzájemné poměřování různých scientometrických indexů (jež má Flegr mimochodem poměrně vysoké). Autor též popisuje průběh a výsledky některých vlastních experimentů, které tak rovněž dávají nahlédnout pod pokličku vědeckého bádání. Podobné vsuvky budou pro čtenáře nepochybně příjemným zpestřením místy poněkud náročnější látky, ač napsané maximálně přístupnou a srozumitelnou formou. S tou se koneckonců pojí i autorův osobitý humor, jímž je kniha řádně prošpikovaná. Nutno dodat, že humorné vsuvky povětšinou skýtají příjemné rozptýlení, i když na několika místech jsou již kousíček za hranicí a působí poněkud křečovitě. Nelze ani vyloučit, že někdo knihu kvůli specifickému stylu neskousne, ale takové případy budou spíš ojedinělé.

Rozšíření?
Podíváme-li se nakonec na avizované rozšíření původního textu, jeho nejnápadnějším projevem je závěrečná kapitola Ohlédnutí po deseti letech, v níž autor shrnuje, jak se v mezidobí vyvíjely jeho názory na teorii zamrzlé plasticity, která později vyústila ve zformulování teorie zamrzlé evoluce. Ze všeho nejvíc je doslov upoutávkou na již zmíněné Evoluční tání. Zda proběhlo rozšíření i v jiném směru, nelze s jistotou potvrdit ani vyvrátit, na každý pád bylo vskutku kosmetické. Již při porovnání obsahu původního i nového vydání je totiž patrné, že v obou případech je seznam i stránkový rozsah kapitol zcela totožný, a s textem je to podle všeho stejné. Že v knize ke změnám zřejmě nedošlo, dosvědčuje například věta na straně 251 „Vzhledem ke svému současnému zaměstnání (katedra parazitologie) […]“, přičemž lze snadno dohledat, že v současné době (a již docela dlouho) autor působí na katedře filosofie a dějin přírodních věd.

Nabízí se zde ještě vhodný prostor pro jednu výtku, která však s obsahem knihy ani samotným autorem nijak nesouvisí. Nové vydání Zamrzlé evoluce je totiž zároveň prvním svazkem edice Galileo, který vzezřením vybočil z již zažité řady a objevil se v novém brožovaném kabátku. Nutno dodat, že ve srovnání s pevnou vazbou a příjemně stylizovanými přebaly předchozích titulů se nová podoba edice jeví spíš jako chudší příbuzný. To ovšem nemění nic na tom, že Zamrzlá evoluce si na českém trhu s populárně naučnou literaturou vydobyla zasloužené místo, a je dobře, že ji Academia vydává opakovaně, díky čemuž je tato inspirativní a v mnoha ohledech neobyčejná kniha dostupná i nové generaci čtenářů.