Nakladatelství Mi:Lù Publishing, které se věnuje vydávání poezie i prózy tchajwanských autorů a současně vydávání českých titulů v čínském překladu (pro děti i dospělé čtenáře), připravilo na sklonku loňského roku první překlad sbírky povídek u nás dosud neznámého tchajwanského tvůrce Liao Chung-ťiho (Liao Hongji, nar. 1957 v Chua-lienu/Hualian). Pokračuje tak ve své edici Wen, soustředěné na oceňované tchajwanské spisovatele, kteří se ve své tvorbě zaměřují na environmentální tematiku a jejichž díla nacházejí mezi tchajwanskými čtenáři značnou odezvu.

Liao Chung-ťi není jen autor povídek a esejů, ale také zkušený rybář, námořník a velice aktivní ochránce přírody. Doposud publikoval dvacet knih, mimo jiné sbírku esejů Chaj-jang te sin-šeng / Haiyang de xinsheng (Hlas oceánu) s pro něj zásadní tematikou moře či soubor dvaceti esejů o Zemi, jejím „zdravotním“ stavu a vztahu člověka k ní Ti-čchiou te sin-tchiao / Diqiu de xintiao (Tep Země). První vydání sbírky šestnácti povídek nazvané prostě a výstižně Rybáři (Tchao-chaj-žen/Taohairen) vyšlo roku 1996. Vzniku sbírky předcházelo Liaovo rozhodnutí stát se v pětatřiceti letech rybářem. Zkušenosti z této životní etapy zúročil nejen ve své tvorbě, ale i v intenzivní snaze věnovat se ochraně přírody a podmořského světa. Od roku 1996 se zabývá pozorováním, vědeckým výzkumem a ochranou kytovců, stál dokonce u zrodu organizace na ochranu velryb. O dva roky později se podílel i na vzniku nadace Kuroshio Ocean Education Foundation, jejímž úkolem je zvýšit všeobecné povědomí o nutnosti ochrany oceánu, a nějaký čas ji také vedl.

Jeho literární tvorba je oceňována čtenáři i kritikou ‒ Liao je laureátem mnoha, nejen tchajwanských, literárních cen. Za všechny jmenujme alespoň některé: Literární cena tchajwanského deníku China Times (1993 a 1995), Wu Čuo-liouova (Wu Zhuoliu) literární cena za povídkovou tvorbu (1996), Literární cena města Tchaj-peje (Taibei, 1998) či Cena Národní knihovny Singapuru (2011). Liao Chung-ťi bývá řazen mezi reprezentanty ekologicky laděné literatury oceánu, jež tematicky propojuje tchajwanské spisovatele s autory z dalších ostrovů v pacifické oblasti a jejímž centrem je život rybářů. Kromě již zmíněného ekologického pohledu přináší tento literární směr i zcela novou tematiku – posunuje se od tradičního tématu zemědělců na venkově ke specifické skupině lidí, pro něž je oceán domovem nebo i prokletím.

V povídkách zařazených do souboru Rybáři zachytil Liao Chung-ťi své autentické zkušenosti z pobytu na moři. Jednotlivé příběhy jsou chronologicky uspořádány. Po úvodní povídce Ďábelské nože, v níž představuje hlavní téma celého cyklu, následuje povídka Bláznivý březen, jejíž název vyjadřuje, jak o proměnlivém počasí, které tou dobou obvykle panuje, mluví kapitán. O pár desítek stran dále se ocitáme v Mrtvé červnové sezoně, kdy silný jižní vítr dává rybářům pár dní volna. Konec rybářské sezony líčí překvapivý výsledek souboje mezi člověkem a rybou.

Práci a život rybářů líčí Liao s hlubokým vhledem, výstižně a detailně, ale nikterak technicky, přestože čtenáři předává velké množství praktických informací o moři i rybolovu. Věnuje se i takovým detailům, jako je mluva. V povídkách, psaných v ich-formě, postupně vykresluje několik rybářů s velmi odlišnými charaktery: Potůček, který moře na čas vyměnil za práci v hotelu, ale rád se vrátil zpět, mladý Horynka, jenž zkoušel prodávat svůj úlovek sám, ale také brzy pochopil, že jeho místo je na moři, nebo Slávek, který umírá na rakovinu, a jediné, po čem touží, je ještě jednou odrazit od břehu. Mezi nejvýraznější postavy patří kapitán Vlnotaj, který spolu s autobiograficky pojatým hlavním hrdinou jednotlivé povídky propojuje. Autor klade důraz i na specifičnost života těchto lidí, na to, do jaké míry jsou mořem přímo ovlivněni, jak se jejich osudy liší od těch žijících na pevnině: „Stejně jako většina dohod týkajících se práce na moři se ani prodej rybářské lodi neopírá o písemnou smlouvu, ale zakládá se pouze na ústní dohodě. Není to jako na pevnině, kde se bez dlouhých soupisů těžko vyslovitelných nařízení ani nepohnete. Rybáři se spoléhají na vzájemný smysl pro morálku, spravedlnost a odvahu a řídí se přirozeným řádem oceánu…, jako by po vzoru neporušitelného řádu přírody zde oceán sloužil za soudce, nad jehož autoritu není.“ (str. 163)

Liaovy popisy moře, ryb i techniky rybolovu působí až napínavě. Čtenáře snad jeho líčení krásných ryb donutí zalistovat encyklopedií nebo prohledat internet, aby zjistili, jak vlastně vypadají marlín indický, zlak nachový, přezdívaný rybáři „ďábelský nůž“, nebo železná ryba. Přitom ucítí na tváři mořský vánek i bouři, zažijí bezmoc způsobenou bezvětřím a v ústech budou mít hořkoslanou chuť vody. Pro středoevropské suchozemce je prostředí, do něhož Liao zasadil děj svých povídek, stále ještě exotické a má v sobě i dobrodružný nádech tajemna. To vše umocňují jemné ilustrace Tomáše Řízka.

Dojem z četby poněkud kazí několik drobných nedostatků, které je třeba připsat na vrub redaktorce. U doslovu není uveden autor (lze se dohadovat, že jím je překladatelka Pavlína Krámská), jazyková stránka překladu by si též zasloužila redakční zásah. V textu se objevují stylisticky nevhodné odborné (nebo z angličtiny nepřeložené?) výrazy: „ryby hibernují“ místo přezimují (str. 88), „stainless hače“ místo nerezové (str. 153) či „k elasticitě provazu“ (str. 155) místo pružnosti a průběžně se vyskytující slovo „bord“ místo paluba. Překladatelka se neubránila ani dnes tak oblíbeným floskulím typu „to já nedávám“ (str. 49) či „ten svátek mamin dáme taky“ (str. 156). Přes tyto vady na kráse si Liaovi Rybáři zaslouží pozornost čtenáře, který se chce seznámit s jedinečností života lidí existenčně i vnitřně závislých na moři, s krásou moře, s jeho rozmary a silou.