Prozaik Liao Chung-ťi (Liao Hongji, nar. 1957), z jehož díla byl českým čtenářům jako první dostupný překlad sbírky povídek Rybáři, je považován za jednoho z nejvýraznějších tchajwanských představitelů literatury s environmentální tematikou a literatury o oceánu. Ve třiceti letech se rozhodl skončit s dráhou úředníka a vydat se na moře. Pracoval zprvu jako rybář a postupně se začal věnovat ochraně mořských ekosystémů a osvětě v této oblasti. V České republice na veletrhu Svět knihy 2022 prezentoval překlad svého cestopisu Plující ostrov, v němž vylíčil dvaašedesátidenní plavbu na palubě rybářské lodi, jíž se zúčastnil jako člen posádky.

iLiteratura: Co vás přivedlo ke psaní?
Liao Chung-ťi: Jedním z hlavních důvodů je to, že neumím dobře mluvit. Když mluvím, často se opakuji, opakuji různá slova. V dětství se mi kvůli tomu smáli. Psané slovo se tak pro mě stalo mnohem příjemnějším vyjadřovacím prostředkem. Třeba když se na mě ve škole paní učitelka zlobila, psal jsem si o tom do sešitu různé nevhodné poznámky (smích). Psané slovo je mi nejbližší.
A proč jsem tedy začal psát? Ve třiceti jsem se rozhodl, že se stanu rybářem. Je to sice velmi vyčerpávající práce, ale zároveň jsem díky ní poznal nové prostředí a zvířata. Často jsem byl dojatý, moře na mě silně zapůsobilo. Když jsem se vracel na pevninu, chtěl jsem s lidmi sdílet své zkušenosti. Vzhledem k problémům s mluvením jsem se rozhodl to udělat písemnou formou. Tak začala moje spisovatelská dráha. Mnohem důležitější ovšem je, že o moři tehdy na Tchaj-wanu téměř nikdo nepsal. Nebylo tím pádem těžké získat za to různá ocenění. Literární ceny pro mě byly podporou a povzbuzením pro další tvorbu.
Když jsem psal svou první knihu, myslel jsem si, že až ji dokončím, vrátím se k normálnímu životu na ostrově. Ale za sbírku povídek Rybáři jsem dostal hned tři literární ceny. To byl silný impuls. Řekl jsem si, že bych mohl napsat třeba ještě dvě nebo tři další knihy. Když jsem dopsal třetí, stanovil jsem si, že jich napíšu deset, nebo možná třicet… Teď jsem si jistý, že budu psát až do konce života. Budu-li se moci dál plavit po moři, žít na moři, budu o něm psát. Psaní se mi stalo životní potřebou. Moře je tak široké a rozsáhlé, že ho do konce života neobsáhnu.

iLiteratura: Jak byste popsal svůj vztah k moři jako autor, jak o něm píšete?
Liao Chung-ťi: Můj vztah k moři a mé psaní o něm lze popsat ze čtyř různých hledisek. První je to, že když cestujeme po moři, jsme dojatí a chceme své pocity sdílet. Druhé hledisko je spojeno s tím, že jsme suchozemci, a když žijeme na moři, okolnosti ovlivňující náš život jsou najednou úplně odlišné. Nemůžeme si obstarat vše, na co jsme zvyklí. Musíme se adaptovat a to je dobrá životní lekce. Třetí hledisko je dáno tím, že moře je pro nás zdroj bohatství, ale chybí nám ekologická výchova. Píšu mimo jiné i proto, aby si lidé uvědomili, že moře musíme ctít a chránit. Poslední hledisko je ovlivněno tím, že Tchaj-wan je ostrov. Moře pro nás představuje spojení se světem, a proto bych chtěl, aby lidé prostřednictvím mého psaní o něm poznávali Tchaj-wan.

iLiteratura: Jsou hrdinové vašich rybářských povídek skuteční lidé, s nimiž jste se setkal? Jaký k nim máte vztah?
Liao Chung-ťi: Ano, jsou. Ty postavy jsou moji učitelé. Naučil jsem se od nich kormidlovat loď, lovit ryby… To díky nim mohu život na moři dobře popsat. Jejich povahy se od suchozemců výrazně liší. Mluví sice velmi hlasitě a bez okolků, ale když jsem si s nimi povídal, vnímal jsem jejich neobvyklou duševní krásu. Stali se hlavním tématem mé tvorby. Lidé často říkají, že námořníci mají dva charaktery: jeden na moře a jeden pro doma. Někteří kapitáni působí během plavby až surově, ale po návratu domů jsou rázem milí a zdvořilí. Podobně jako vojáci ve válce, a naopak v mírových podmínkách.
Když jsou rybáři dlouho na moři, chovají se po návratu velmi tiše, protože si nejsou jisti, co vlastně smějí říkat ve společnosti nahlas. Prostřednictvím svého psaní se jim snažím pomoci: líčím jejich život na moři, situace, jimž čelí. Myslím si, že největší hodnota mé knihy spočívá v tom, že se díky ní rodinní příslušníci dozvědí něco o svých příbuzných na moři. Jeden z příběhů je o rybáři, který se vrací domů s pocitem, že si se svou rodinou už moc nerozumí. Domnívá se, že bude lépe vůbec nic neříkat. A já, protože jsem s ním byl na moři, mu mohu pomoci vyprávět jeho příběh. Kdybych zůstal na pevnině, nepsal bych tak živě. Uvědomil jsem si, že musím být součástí vyprávění.

iLiteratura: Důležitým tématem je pro vás ekologie. Jak je možné prostřednictvím literární tvorby přesvědčit lidi o důležitosti ochrany moří?
Liao Chung-ťi: Nejdůležitější je moře dobře poznat a potom si promyslet, jak ho nejlépe chránit. Nelíbí se mi, když ostrované opakují, že moře je třeba chránit, ale vůbec nevědí, jak to udělat. Při plavbách jsem se zblízka seznámil se životem velryb a delfínů a často s sebou na jejich pozorování beru další lidi. Domnívám se, že když tyto tvory blíže poznáme, budeme je i více chránit. Během posledních dvaceti let jsem se na těchto výpravách lidí ptal, jestli se s velrybami a delfíny chtějí spřátelit, nebo jestli je chtějí sníst. Obvykle odpovídají, že se s nimi chtějí spřátelit. Tahle aktivita velmi přispěla ke změně tchajwanské společnosti.

iLiteratura: Jaký je váš vztah k poezii, které se také věnujete?
Liao Chung-ťi: Na začátku své tvorby jsem napsal hodně básní. To jsem ještě příliš nevěděl, jak správně psát, jak se vyjadřovat. Líbilo se mi, že i krátkým veršem mohu vyjádřit různé významy, pocity a symboly. Když sám zrovna něco píšu, rád si čtu básně. Melodie a rytmus poezie mi pomáhají. Doufám, že mé básně z mládí vyjdou jednou i v českém překladu.

iLiteratura: Ve svém cestopisu píšete, že „touha je dárek zabalený v balicím papíru…“.
Liao Chung-ťi: Proč jsem to napsal? Po šedesáti dnech plavby jsme se přiblížili k mysu Dobré naděje a já zatoužil přečíst si po dlouhé době nějaké čínsky psané noviny nebo si alespoň dát sójové mléko. Řekl jsem si, že když toužím po takových přízemnostech, musím už být pobytem na moři hodně vyčerpaný. Hlavní cíl mého psaní je snaha vyjádřit, že moře má schopnost proměnit vnitřní charakter člověka a dává lidem v životě druhou šanci.
Závěrem bych rád vyjádřil naději, že se mé knihy stanou mostem mezi Tchaj-wanem a Českou republikou, aby Češi jejich prostřednictvím dobře poznali Tchaj-wan.

Poznámka k transkripcím: jména čínských a tchajwanských autorů ponecháváme pro lepší orientaci čtenářů v transkripci, která je použita v českém vydání jejich děl. V závorce uvádíme českou transkripci a mezinárodní transkripci pchin-jin.