Kniha Bronzové oko je druhá v pořadí z trilogie detektivek, které napsal řecký autor Panagiotis Agapitos, profesor byzantských dějin a literatury na Kyperské univerzitě v Nikósii. První kniha trilogie, Ebenová loutna, vyšla před rokem, také v nakladatelství Vyšehrad a v překladu Markéty Kulhánkové. I vnitřní struktura knih je analogická, a to zejména v použití některých dobových termínů (společenských titulů, zeměpisných názvů apod.), které jsou shrnuty a vysvětleny v jedné části dodatku, přičemž první výskyt každého termínu v textu vyprávění je vysazen kurzívou: je to signál čtenáři, aby si ho našel ve zmíněném dodatku a jeho význam si zapamatoval. Takže – podobně jako v první knize trilogie – je detektivka chápána i jako jistá učebnice, která by měla nenásilně čtenáře vést k tomu, aby si obohatil svou zásobu slov používaných v komunikaci o kultuře a dějinách.

Kniha Bronzové oko je totiž – stejně jako její předchůdkyně Ebenová loutna – opatřena na přebalu (a pak ještě na patitulu) podtitulem „historická detektivka z prostředí Byzantské říše“. Ano, je to tak a zjišťujeme, že se příběh odehrává v téže době jako události v Ebenové loutně, konkrétně v roce 833. V knize figuruje stejný „detektiv“ jako v předchozím románu, císařský vyslanec protospatharios Leon.

Koho zaujalo zařazení děje Ebenové loutny do roku 832, tedy do doby dětství, resp. mládí svatých Konstantina a Metoděje, ten se asi do Bronzového oka zakousne s podobným zájmem o prostředí, v němž naši věrozvěsti vyrůstali. Avšak brzy na něj dolehne – lze říci – šok! Druhá detektivka trilogie je zařazena do života našich věrozvěstů nejen časově, ale i geograficky; děj se odehrává přímo v jejich rodišti, v Soluni. Na rozdíl od matných představ našeho průměrného čtenáře je Soluň vykreslena tak, jak tomu v 9. století s největší pravděpodobností bylo: nenachází se na kontinentě s melodickým titulem „Asía“, ale na tom, který byl nazýván hrubým a vrčivým jménem „Európa“.

Jako v knize Ebenová loutna, je i na konci knihy Bronzové oko uveden plánek Soluně ze začátku 9. století, tj. v hradbách ukrytá katedrála, několik klášterů, pár paláců a pak domky a trosky, ať už antické, nebo „soudobé“, obrostlé houštinami, v nichž se skrývají boudy a jeskyně, možná sídla nepravosti.

Proč si ovšem autor vybral zrovna Soluň? Odpověď je zpočátku skryta. V dané době probíhala totiž krize tzv. obrazoborectví (ikonoklasmu). Byla to nejen náboženská, ale i společenská krize, kdy se něco (totiž obrazoborectví) náramně vyžadovalo a kdy si při tom kdekdo dělal, co chtěl (starší čtenáři něco podobného zažili ve druhé polovině minulého století). V době děje knihy ještě vzpomínají ti starší na mučení, jemuž byli podrobeni v mládí pro svou úctu k obrazům Boha a svatých, a znalci jsou posíláni do vyhnanství (nejsou už aspoň popravováni), a kus dál od dohledu císařské gardy v Konstantinopoli dojde dokonce i k tomu, že je arcibiskupský stolec obsazen ikonodulem, tj. vyznavačem nauky o úctě ke svatým obrazům.

A to je právě případ Soluně, kde arcibiskup vyznává ikonodulii a někteří věřící o smyslu konkrétních obrazů přemítají. Navíc dlí v Soluni řeholnice Kassia, významná autorka liturgických poetických textů, které sama hned zhudebňuje, a ta s arcibiskupem konzultuje svůj hymnus za zemřelé, na jehož vzniku má duchovní zájem. Příjezd císařova vyslance způsobí neklid a podezření, avšak teologická stránka se vysvětlí neočekávaným způsobem stejně jako důvod, proč byl vyslanec do Soluně poslán. Jako obvykle jde o finance.

Kniha tedy představuje hodnotnou ilustraci průběhu ikonoklasmu a života Kassie (ta skutečně žila, v Čechách je více či méně známa: před několika málo léty zněl na koncertech i její hymnus). Na samotnou detektivku zbývá ještě mnoho dalšího, ale nebudeme její analýzou nikomu kazit potěšení z objevu.

Bronzové oko je nejen napínavá detektivka, ale i hodnotný literárně-historický počin, který kvalitní formou přibližuje počátky naší vzdělanosti a religiozity a přináší mnoho podnětů pro pochopení doby, která by nás měla rozhodně zajímat.