Asi to zažilo mnoho čtenářů: doma se učili nějakému jazyku, snad i chodili na hodiny, psali domácí úkoly, učili se slovíčka, fráze, časování a skloňování (pokud je jazyk připouštěl), trpěli při psaní diktátů; a výsledek – skoro nic. Zato když do příslušné země odjeli na týden, ten stačil, aby se jazyk dané země naučili rychle a hlavně – mnohem lépe. Ano, je to tak, v jejím prostředí na ně ten jazyk doléhal ze všech stran a „v mozkových závitech se rychle usazoval“.

Ale co dělat, když ta země je nedosažitelná, tj. když je moc daleko, nebo když už neexistuje? Například pro latinu se ukázalo, že ji může nahradit příslušné prostředí. Tím není myšleno prostředí uměle modelované během maximálně půldruhé hodiny v učebně, nýbrž prostředí vytvořené praktickou nutností ten jazyk aplikovat a ta nutnost vyžaduje celé zaujetí. Ukázalo se například, že takovým prostředím se může stát jednou za týden latina, v níž je celebrován tradiční mešní ritus. No a třeba co v nějakém cizím jazyku hledat a sledovat zločince?

Kdyby kniha uvedená v nadpise nepřinášela nic jiného, než naučit čtenáře něco nového, stačila by na to, aby se v recenzi doporučila. Tato kniha má v podtitulu uvedeno Historická detektivka z prostředí Byzantské říše, a to říká vše. Tak jako v detektivkách ze západní Evropy a Spojených států vystupují nejen detektivové, ale i seržanti, komisaři, poručíci, koroneři a osoby, které jsou pro policii spíše pasivními objekty, tak v detektivce z prostředí Byzantské říše vystupují více či méně kompetentní osoby, jejichž hodnosti jsou ovšem řecké, resp. řecko-byzantské (v knize přepsané do latinky podle našich zvyklostí, tj. dle hypotéz Erasma Rotterdamského o výslovnosti řečtiny).

Autor knihy (a po něm i překladatelka) při prvním výskytu vložil k řecky znějícímu titulu dané osoby hvězdičku, která čtenáři připomene jednak to, že nejde o vlastní jméno, a jednak to, aby si v kapitolce Vysvětlivky našel příslušné slovo a vysvětlení, co znamená. Je na čtenáři, zda si vysvětlení „zapíše za uši“ tak, že ho nezapomene, nebo zda toto neudělá dost pečlivě: v tom případě se bude muset k vysvětlivce vrátit, až se s tím slovem znovu setká. Ale je pravděpodobnost, že si časem význam titulu zapamatuje.

Ta „kapitolka“ obsahuje vysvětlení 34 takových slov. Je fakt, že z přečtení dané knihy se jeden byzantskou řečtinu nenaučí, ale o to nejde. Pro příslušníka mládeže, který hltá dobrodružné knihy, to stačí jako naprosto nenásilný „úvod do řečtiny“, pro staršího čtenáře to může být úvod, který sice není naprosto nenásilný, ale jako úvod do poznání malého hraničního města východokřesťanské země v době konce ikonoklasmu, resp. začínající ikonodulie (uctívání obrazů), to je ideální. A nechť se každý čtenář této recenze upřímně zeptá sám sebe: zná někoho z takového prostředí a z té doby?

Pokud bude nyní dlouho hledat pozitivní odpověď, tak mu pomozme, ať neztrácí čas: jsou to jistí dva bratři, jednoho známe pod jménem Metoděj a druhého většinou jako Cyrila, i když toto jméno přijal v době, kdy už se do žádného podobného města nechystal. Raději doplňme – naši křesťané východního ritu to vědí a znají ho pod jménem Konstantin.

Jak to asi v jejich době vypadalo, nebo spíš v době, kdy opouštěli Byzantskou říši, aby „civilizovali“ středoevropskou zem, to je v knize velmi názorně popsáno: je tam náčrtek plánku daného města; v knize to je Kaisareia, ale jiná než ta biblická, totiž Kappadocká, jejíž jméno později přiblížili svému jazyku Turci na Kayseri; vygooglujte si tuto lokalitu na mapách internetu, abyste poznali, kde se děj odehrával. Téměř všechny popisované události se týkají některého z míst na plánku. Pouze ebenová loutna z názvu knihy je s dějem svázána tak volně, že kdyby v ději vůbec nevystupovala, mnohý čtenář by si toho ani nevšiml.

Není vhodné prozrazovat u detektivky děj, a zvláště ne „vraha“. A tak jen trochu naznačme strukturu toho děje. Vysoký hodnostář sídlící v Konstantinopoli je císařem pověřen k jednání s bagdádským chalífou a na cestě do Bagdádu projíždí se svou suitou hraničním městem Kaisareia, kde hodlá přespat, odpočinout si a oslavit nedělní liturgii. Ve městě však právě dojde k únosu a onen hodnostář je jak z titulu své autority, tak i pro své zkušenosti a inteligenci pověřen, aby případ vyřešil. Ovšem pohraniční město slyne i nevšedními zločineckými technikami, souvisejícími mj. i s multikulturností daného města a jeho okolí, takže případ je sice v krátké době rozřešen, ale vyšetřování probíhá v neočekávaných zvratech.

Autor se nevyhýbá ani popisu scén, které zjemnělého západního čtenáře mohou iritovat – mimo jiné je hned na první stránce realisticky vylíčeno, jak suita z Konstantinopole zastaví před hradbami Kaisareie u popraviště a zrakem i čichem vnímá zbytky těl popravených technikou čtvrcení a lámání končetin.

Autor je profesorem byzantských dějin a literatury na Kyperské univerzitě, který pozorně sleduje nové informace navazující mj. i na archeologické výzkumy. Píše o své práci v závěru knihy a lze shrnout, že se snaží vymyslet děj co nejautentičtější, přestože není orientován na konkrétní historické postavy.