„Do mých jedenácti let jsme žili v garáži. Garáž patřila mému prastrýci, který bydlel ve vedlejším domě, a tekla tam jen studená voda, tenkým pramínkem do provizorního umyvadla. Izolace přibitá ke zdi držela výplň připomínající růžovou cukrovou vatu, ale byla to skelná vata a varovali nás, že se o ni můžeme pořezat. Byla jsem z toho zmatená a často jsem si ji prohlížela, tu krásnou růžovou věc, které jsem se nesměla dotknout, a byla zmatená tím, že se tomu říká ‚sklo‘.“

Píše se polovina 80. let a Lucy Bartonová je hospitalizovaná v newyorské nemocnici po operaci slepého střeva. Její stav se ze záhadných důvodů několik týdnů nelepší. Trpí insomnií, v noci se z okna dívá na Chrysler Building a stesk po malých dcerkách ji skličuje k zoufalství. Soužení se rozptýlí až ve chvílí, kdy se jedné noci u postele objeví její dávno odcizená matka a mladá žena se v okamžiku promění v bezmocného tvora, závislého na každém matčině slově, gestu a úsměvu. Nedá se říct, že je závislá více nebo méně než kterákoliv jiná dcera nebo syn. A nedá se ani říct, zda vůbec, případně do jaké míry už se s jejich společnou minulostí vyrovnala.

Zcela zřetelné však od prvních stránek útlého románu Elizabeth Stroutové je, že před námi leží výjimečně vyzrálé dílo. Výchozí truchlivá kulisa garáže oblepené růžovou skelnou vatou, která měla pro Lucy kdysi představovat bezpečné útočiště, předznamenává daleko méně předvídatelnou dějovou linku, než jakou bychom čekali. O traumatickém dětství hlavní protagonistky nepadne při několik dnů trvajícím setkání s matkou až na několik rychle zamluvených náznaků ani slovo. Nikdo se za nic neomluví, neřekne, že má druhého rád. Přesto toto životní intermezzo Lucy posílí a nedlouho po matčině odjezdu může být z nemocnice propuštěna domů.

Jmenuji se Lucy Bartonová není román debutový. Ten americká spisovatelka a držitelka Pulitzerovy ceny vydala už v roce 1998. Své romány pravidelně zasazuje do prostředí amerického zapadákova, v kterém se mezilidské vztahy v důsledku izolace a obtížných životních podmínek nepěkně pokřivují a snad mají také tendenci vymykat se ze svých přirozených kolejí častěji než na jiných místech. Jinak to není ani ve sbírce povídek Olive Kitteridgeová (Jota, 2010), za kterou Stroutová v roce 2009 získala nejprestižnější americké ocenění. Na české knižní pulty se letos dostal také román Burgessovi chlapci, rodinné drama odehrávající se v malém městečku v Maine.

S Lucyinými vzpomínkami se však spisovatelka poprvé vydala do fiktivního města Amgash v Illinois. Drží se jej i ve svém posledním románu Anything Is Possible (Všechno je možné). Zde už ale podle některých recenzí působí variace na Americkou tragédii uprostřed nekonečných obilných lánů nudně a monotematicky. Ne každému může sázka na opakující se kulisy po léta vycházet stejně dobře jako třeba nobelistce Alice Munroové, avšak díky newyorským průstřihům Lucy unyle nepůsobí.

Dramata probleskující v Lucyině rozhovoru s matkou například v motivu růžové skelné vaty nebo prostřednictvím krátké konverzační výměny, týkající se Lucyina bratra, jsou rychle zatlačována do pozadí a pouhého podvědomí protagonistky banálními tématy, ke kterým se s matkou uchylují „do bezpečí“. „Zeptala jsem se, jestli má bratr práci. ‚Nemá práci,‘ odpověděla matka. ‚Tráví noci se zvířaty, která mají být další den zabitá.‘ Zeptala jsem se, co že to říkala, a ona to zopakovala. ‚Chodí do Pedersonovic stodoly a spí vedle prasat, která mají být odvezena k řezníkovi,‘ dodala.“ Lucy matku ponouká, aby jí vypravovala o sousedech z Amgash, a snaží se ji tak u své postele udržet co nejdéle.

Úsporné dialogy v nemocničním pokoji střídá Lucyino vyprávění o tom, jak se jí povedlo uniknout z provinčního Amgash a zdánlivě také z dosahu rodinné patologie. Ve škole zůstávala vždy co nejdéle kvůli topení, které představovalo v garáži nedosažitelný luxus. Kromě pečlivého plnění domácích úkolů tady přečetla celou školní knihovnu, a výjimečné studijní výsledky jí tak později zajistily stipendium na univerzitě a budoucnost daleko od illinoiských polí. Protože se ale v důsledku stop, které na ní zanechala emoční i kulturní deprivace v dětství, nikdy nebyla schopná zařadit do společnosti, začala v rámci nevědomé terapie unikat do světa umělecké tvorby. Lucy Bartonová tak ze stránek románu začíná postupně vystupovat jako autorčino alter ego. Píše povídky, které jí umožňují zpracovat to, co by se o vlastní minulosti neodvážila vyslovit.

Stroutová však ve hře s vlastním vstupováním do děje zachází ještě dál. Nechává Lucy setkat se se spisovatelkou Sarah Payneovou, která hrdinku zasvěcuje do tajů literární tvorby. Z autorské nejistoty ji vyvádí ujištěním o tom, že každý má jen jeden příběh k vyprávění a že pouze čirá upřímnost může vést ke kýženému výsledku. Také ale káravě upozorňuje, že není její „práce oznamovat čtenářům, co je narace a co je autorův osobní názor“. Obdobně se Stroutová ohradila i v rozhovoru pro britský Guardian, kde se kromě paralely v podobě dětství na venkově v relativní sociální, ale ne emoční deprivaci odmítla k existenci dalších autobiografických motivů ve své tvorbě vyjádřit.

Lucy Bartonová je jeden z křehkých klenotů současné americké prózy zkoumající temná zákoutí vztahu rodič-dítě. Z mnoha hodnotných titulů jmenujme Schroedera Amity Gaige z roku 2013 nebo Vše, co jsme si nikdy neřekli Celeste Ng z roku 2014. Každá z autorek pojímá rozdílné aspekty problematické konstelace. Gaigeová se primárně zaměřuje na trauma rodiče odloučeného od dítěte, Ngová na nebezpečí projektování si vlastních ctižádostí do potomků, všechny tři ale pojí brilantní zachycení jedné z nejničivějších daností lidského života – bezbrannosti dítěte smýkaného emoční nezralostí svého vlastního rodiče a jeho zoufalé touhy utěšit jej.

„Je to mramorová socha muže s dětmi, a muž má tak zoufalý výraz. Děti se mu věší na nohy, škemrají, a on se dívá do světa tak utrápeným pohledem, tiskne si ruce na ústa, ale jeho děti se dívají jen na něj, a když jsem to konečně uviděla, v duchu jsem jen vydechla. Ach. Přečetla jsem si tabulku, ze které jsem se dozvěděla, že ty děti se nabízejí svému otci jako jídlo, že ve vězení umírá hlady a ty děti chtějí jen jedno – aby otcovo neštěstí zmizelo. Chtějí, aby je – šťastné, šťastné – snědl.“

Elizabeth Stroutová se přitom vydává nejdál. Naznačuje, že si Lucy a její sourozenci prošli sexuálním zneužíváním ze strany otce. Přesto je nakonec schopná dospět k odpuštění matce i dávnému trýzniteli. Pokus o obhajobu matky je však ostnem, který román nakonec zavádí do ještě daleko temnějších vod, než jaké může předznamenávat skelná vata na stěnách dětského pokoje.