„Jsou tiší lidé a jsou taky velice tiché věci. Volavky, obilná pole, pouště, andělé, pomníky, satelity, básně, vigilie, sochy, měsíce, jed, vloupání, odvaha, stopy, vraky lodí...“ Ticho, mlčení, odmlky a pauzy nejsou v románu Schroder pouze předmětem nezávislého výzkumu hlavní postavy Erika Schrodera. „Ty dlouhé úseky času, v nichž se svírá srdce, vysychají ústa a pravda vychází najevo,“ doprovázejí všechny důležité okamžiky v životě člověka. Schroder Amity Gaigeové přichází, aby okomentoval to, co se děje před odmlkou a po ní. Jaké je to, milovat svého rodiče, partnera a dítě. Jaké je to, ve všech těchto rolích selhat. A jaké je to, pokusit se omluvit.

Existuje jeden moment, který předurčuje naši budoucnost? Jeden moment, který vysvětluje skutky jevící se v očích druhých jako prapodivné? Těch momentů bude nejspíše celá řada a Erik je všechny vkládá pod rentgen, aby formou omluvy ulevil své celoživotním lhaním znavené duši. Do Ameriky emigroval z východního Berlína jako chlapec a na rozdíl od vater, který neměl chuť adaptovat se v novém prostředí, se rychle stal američtějším než sami Američani. Své původní identity se definitivně zbavil, když přihlášku na elitní chlapecký tábor podepsal jako Kennedy. Ich bin ein Amerikaner. Jako Kennedy se seznámil se svou budoucí ženou Laurou. K příjmení přidal příběh o dětství „poblíž Hyannis Portu“ a další důležitou odmlku, když si jej lidé automaticky začali spojovat s „těmi Kennedyovými“.

Přiznaným předobrazem Erika Schrodera je jistý Christian Karl Gerhartsreiter, jehož pravá identita vyšla najevo až poté, co unesl vlastní dceru. Do té doby hrdě nosil jméno Rockefeller. Kostra příběhu Amity Gaigeové tak byla načrtnutá dopředu. Za enormním úspěchem, který román sklidil, ovšem nestojí přepis lehce bulvarizovatelné kauzy, ale něco, co je kritiky přirovnáváno ke vzkříšení Salingerova Holdena Caulfielda, snílka polapeného realitou života. Schroder byl ve Spojených státech mnohokrát zařazen na seznamy nejvýznamnějších knih roku 2013 a zatím se dočkal překladů do bezmála dvaceti jazyků. V Čechách jej ve výjimečně citlivém překladu Veroniky Volhejnové vydalo nakladatelství Paseka.

Román je aranžován kolem tří soustředných kruhů – vztahu Erika s manželkou, dcerou a otcem. Všechny mají stejný střed, a to Erikovu nevinnou dětskou lež, která časem narostla do monstrózních rozměrů a nakonec přispěla ke zhmotnění klišé o tom, že minulost nás vždycky dožene. A tak Erik začíná své vysvětlování. Na radu svého právníka sepisuje podrobný záznam o tom, kde s dcerou Meadow byli od svého zmizení. „Můj právník tvrdí, že mi tento dokument může jednou pomoct u soudu. Je tedy obtížné nevidět v něm i jakousi obhajobu – nejen před tebou, ale před teoretickou porotou, pokud k soudu opravdu dojde.“ Přesto se Erik nepokouší o překroucení reality ve svůj prospěch.

„Drahá Lauro. Kdybychom spolu byli sami a seděli pozdě večer u kuchyňského stolu, nejspíš bych tenhle dokument nazval prostě omluvou.“ Začátky vztahu Erika s Laurou se nesly ve znamení dokonalého souznění. Ticho znamenalo víc než slova. Dobu, kdy se člověk stěží odvažuje dýchat, aby to zvláštní kouzlo nezničil, Erik popisuje s nevídaným citem pro detail. Knihou prostupují Erikovy vzpomínky na Lauřin rituál oblékání, úvahy o tom, že láska, spíš než smrt, nepřežije uplývání času, a nakonec pochybnosti o správnosti rozhodnutí mít dítě. Amity Gaigeová to všechno zachycuje v celé škále křehkých momentů hrozících vysublimovat ve chvíli, kdy bychom o nich mluvili nahlas nebo jim věnovali víc než dva řádky.

První trhliny se ve svazku začaly objevovat poté, co partnerskou rovnováhu narušilo narození dcery Meadow. Tiché štěstí dvou bylo sice z počátku nahrazeno tichým štěstím tří, ale nevyslovená rivalita o přízeň a lásku dítěte se postupně stala v životech rodičů konstantou. Relativně přirozený a nevinný jev se prohloubil v důsledku Lauřina návratu do práce a Erikova nástupu na rodičovskou.

Erikova fascinace Meadow od té doby neznala hranice. Stali se z nich skuteční partneři ve zločinu, zkoumali spolu svět a Erik žasnul, že toto pozoruhodně bystré a inteligentní stvoření je uvnitř tak čisté a je jeho. Meadowinu vrozenou zvídavost podporoval až do krajnosti (to když s ní několik týdnů pozoroval rozklad uhynulé lišky, aby se Meadow mohla přesvědčit, že stejně jako mandarinka nejdřív ztuhne a nakonec změkne, probíhá tento proces stejně u všech organických látek). S Laurou se naopak navzájem čím dál více vzdalovali. Na resuscitaci vztahu se ukázalo být pozdě. Po odluce Erik „pil, ale žádnou světovou revoluci to nepřineslo. Přemýšlel, div se mu nezavařil mozek, a poprvé za mnoho let si uvědomil, jaký má problém.“ Laura, jež pro něj ještě před pár lety znamenala všechno, začala pravidelné návštěvy Meadow u otce obstruovat, a pokud měl Erik někdy sklony k podivínství, nyní se začaly pod návaly depresí drát na povrch.

Když je po dlouhých měsících Erikovi dovoleno strávit víkend s nyní šestiletou Meadow, spontánně se rozhodne pro výlet za hranice města, ačkoliv tím porušuje dohodu stanovenou soudem. Dramatická honička na dálnici s Lauřiným otcem dává tušit, že „výlet“ neskončí u odpoledního koupání v nedalekém Georgeově jezeře. Erik se v noci rozjede ke kanadským hranicím a ilegálnímu překročení zabrání jen jeho stud, když se vyděšené dcerce uprostřed noci snaží namluvit, že vlézt si do kufru auta je jen taková hra. Namíří si to tedy do New Hampshire, aby viděli Mount Washington. Erikovi se Meadow daří rozptylovat čím dál méně. Napětí mezi oběma roste. Nálada prudce kolísá mezi scénami uplácení zanedbané Meadow nezdravým jídlem a dobrodružstvími prožitými uprostřed panenské přírody. Erikovo „Není to tady fajn? Není to zábava, Karamelko?“ jako by hrálo nepřetržitě z magnetofonu. Erik ví, že boj o bájný americký sen prohrál. Ztratil ženu a brzy ztratí i dceru, přesto se ze všech sil snaží udělat poprvé v životě to, co je správné – přihlásit se ke své pravé identitě a doufat, že alespoň Meadow jednou jeho omluvu přijme.

Poslední cesta Erika a Meadow směřuje do Bostonu k Erikovu dávno zapřenému otci. Na různých místech knihy Erik vzpomíná na své dětství ve východním Berlíně, trauma z nepřítomnosti matky ve svém dalším životě a naprostý nedostatek komunikace s do sebe uzavřeným otcem. Rozhodnutí, zda Erikovi odpustit, že vzal Meadow do baru, protože nemohl ovládnout chuť dát si skleničku, že ohrozil její zdraví nebo že se kdysi rozhodl vymazat ze svého života nejen jméno Schroder, ale i toho, který mu jej dal, je na Lauře. Silně poetická vyznání lásky sice rezonují až do konce, tíha Erikovy lži a vyjevených událostí nás však nenechávají na pochybách, že místo v šuplíku přistane tato valentýnka roztrhaná v koši.

Gaigeová znovu uchopuje případ Kramerová versus Kramer a zamýšlí se nad rolí otce ve výchově. Erikova zpověď zachycuje hloubku zoufalství pociťovanou rodičem po odloučení od svého dítěte. Zachycuje bezbrannost dítěte smýkaného citovými výlevy rodičů a jeho zoufalou touhu utěšit je. Schroder je dokonale smutný a dokonale pravdivý.