„Cornflaky měknou a propadají se do zkaleného mléka.“ Po chvíli se slovy Celeste Ngové promění v bláto. Marilyn zavolá do školy, aby se srdcem v krku zjistila, že ani tam její nejstarší dcera není. „Lístek s číslem vrátí na nástěnku, vlhkými prsty rozmázne inkoust, až se číslice zvlní jako v silném větru, nebo pod vodou.“ Rodina Leeových ve chvíli zmizení šestnáctileté Lydie znehybní. Všichni si ve vteřině přehrají ty nejčernější scénáře, aby zanedlouho zjistili, co autorka čtenáři prozradila hned v první větě. „Lydia je mrtvá.“

Píše se rok 1977. Čínsko-americká rodina se třemi dospívajícími dětmi žije v ohijském zapadákově v domě u jezera. Lydia neumí plavat a kluk od sousedů je mírně řečeno podivín. Debut americké spisovatelky s hongkongskými kořeny Celeste Ngové se zpočátku tváří jako chytrý thriller, slibující šťavnaté napětí ve stylu největších hvězd současné americké detektivky Gillian Flynnové nebo Caroline Kepnesové. Na vraha však bystrý čtenář čeká jen prvních pár stránek. Brzy je zřejmé, že si děvče z neznámých příčin sáhlo na život samo. Jak mají ale její nejbližší v předfacebookové době zjistit proč? Ngová se rozhodla vyprávět příběh, jenž se ve své obecné rovině týká nás všech.

Celeste Ngová psala Vše, co jsme si nikdy neřekli šest let a na výsledku je to poznat. Autorka sebejistě přepíná mezi časovými rovinami i vypravěči jako mezi televizními kanály a občas do děje sama vstoupí tak trochu jako deus ex machina. Vytváří tím dojem neodvratitelnosti, který ovšem svými činy a postoji zesilují sami rodiče a děti. Úlohu hlavního protagonisty plní celá rodina jako nedělitelná jednotka. Těsné provázání jejích členů a přenos nezpracovaných osobních komplexů z rodičů na děti je příčinou jejího vzniku i zkázy.

Ačkoliv by se příběh každého z pětice Leeových dal vyprávět odděleně, autorka volbou retrospektiv od začátku cílí na Lydii. Od Natha a Hannah se sestra na první pohled liší svým zevnějškem. Jako jediná ze sourozenců zdědila modré oči po matce. Protipóly rodičů – zlatovlasé ambiciózní Američanky a introvertního Číňana, jehož jediným přáním v životě je zapadnout – se však během dětství a dospívání daleko hlouběji vryjí do Lydiina nitra. A kombinace je to bohužel smrtelná.

S Marilyn se poprvé setkáváme jako s nadějnou studentkou přírodních věd, snažící se celým svým bytím vymezit vůči genderovému modelu 50. let. Je odhodlaná stůj co stůj naplnit svůj sen o kariéře lékařky a zapomenout tak na obraz osamělé matky, pro niž celý svět představuje dóza s domácími sušenkami a bazírování na upraveném vzhledu. Provdat se za Číňana v době, kdy je mezirasový sňatek ve většině amerických států ilegální a Asiaté jsou cílem otevřeného i skrytého rasismu, Marilyn zapadá do programu vzpoury proti konvencím a především proti své matce. Do programu Jamese Leea zase zapadá sebevědomá Američanka, která jej má vymanit ze společenské izolace. Synovi imigrantů se pílí a houževnatostí podaří díky elitnímu vzdělání a manželství s Marilyn popřít část své identity, přičemž symbolem toužebné reinkarnace v pravověrného rednecka je předmět jeho historického bádání – kovboj v americké kultuře.

Iluze o možnosti překročit vlastní stín ztrácejí každý v jinou chvíli. Když se Marilyn musí kvůli těhotenství vzdát studia na univerzitě, James je na vrcholu blaženosti. Na limity svého amerického snu přichází až při výchově syna Natha, který se navzdory Jamesově očekávání potýká se stejnými problémy jako jeho otec. Ve společnosti je nejistý, nemá moc kamarádů a děti si v jeho přítomnosti posměšně roztahují oči. Logickým projekčním plátnem nenaplněných ambicí se tak shodou okolností pro oba stává až druhé dítě – děvče Lydia. Matka ji vidí v bílém plášti se stetoskopem, otec jako sebevědomou dívku vyhřívající se na výsluní obliby.

Nezdravé upřednostňování Lydie před Nathem a Hannah vytváří prostor také pro tematizování sourozeneckých konstelací. Zatímco Marilyn a James, jakkoli by se dali označit za milující rodiče, nejsou schopni takřka žádné sebereflexe a kumulující se napětí nevidí, děti slouží jako spolehlivý barometr. Emblematická je v tomto ohledu scéna u jezera, kdy Nath, ovládnut pocitem nespravedlnosti, impulzivně strčí Lydii z mola, ačkoliv ví, že sestra neumí plavat. „Kdykoliv si ten okamžik vybaví, bude trvat věčně: vteřina naprosté odtrženosti, v níž Lydia zmizela pod vodou. V podřepu na molu nahlédl do budoucnosti: bez ní by byl naprosto sám. Vzápětí pochopil, že by se tím nic nezměnilo… I bez Lydie se svět nesrovná. Jejich životy, jeho i rodičů, by se zřítily do prostoru, v němž předtím byla. Vtáhlo by je vakuum, které by po sobě zanechala… Lydii se tak moc ulevilo, že si oddechla a zhluboka přitom vtáhla do plic vodu. Tak ochotně ztratila balanc, tak dychtivě spadla, že oba pochopili: že i ona to cítí, tu přitažlivost, kterou teď všechny strhává k sobě, a že o ni nestojí. Že tíha toho, jak vše sklouzává k ní, je na ni příliš.“

S blížícím se koncem příběh nabírá na umné gradaci. Překvapivé rozuzlení však nečekejme, odpovědi na otázky před námi ležely od samého začátku. Byly zakódované v tom, co si Leeovi nikdy neřekli. New York Times Book Review označil román za literární thriller. Pokud nezvyklé označení odkazuje na schopnost Ngové vyvolat ve čtenáři silné emoce velmi čistou a sofistikovanou formou, nelze než souhlasit. Vše, co jsme si nikdy neřekli je kompaktní a sebevědomé dílo. Dojem ticha a klidu, který z knihy na čtenáře dýchá, ačkoliv se před jeho očima odvíjí hluboké drama, umocňuje naléhavost řady nabízených poučení přenositelných i do dnešní doby. Tak třeba: Vyhoďte kuchařku po matce a napište si vlastní recept na život. A tuhle radu dejte jednou i své dceři.