„Pouhým záznamem je nepřenosná, člověk ji musí chutnat, dýchat, sosat ze šťávy tropických plodů, zamíchat ji palmovým listem. Přiblížit se k ní jako milenec. V nočním světle pozorovat ženy-domy v odlesku umělého jezera, skryt v bouřlivých větvích přerostlé vegetace. Domy tu nejsou evropsky předetailované. Zde je vše podřízeno základnímu principu a tvaru: vlně, kouli, vrásnění, překladu, sloním nohám a ženské křivce.“ Těmito nadšenými slovy oslavil herec a architekt David Vávra architekturu města Brasília. Podle něj jde asi o největší urbanistický počin dvacátého století. Velkorysost a radikálnost, s nimiž bylo brazilské hlavní město budováno, svědčí dle Vávry o veliké síle prezidenta s českými kořeny Juscelina Kubitscheka v tvůrčí spolupráci s urbanistou Lúciem Costou, architektem Oscarem Niemeyerem a zahradním architektem Robertem Burlem Marxem. „Zázrak lidské vůle a společného snu, který září stejně mocně jako evropská města, která svou krásu nabyla postupně, ve stoletích pozvolna plynoucího času.“

Při příležitosti šedesátého výročí počátku výstavby metropole, 115. výročí narození Juscelina Kubitscheka (12. září 1902) a 110. výročí narození Oscara Niemeyera (15. prosince 1907) vydalo nakladatelství Titanic dosud nejobsáhlejší českou knihu o městě, které bylo v rekordně krátké době po svém zbudování zařazeno mezi památky UNESCO jako vrcholné dílo lidské tvořivosti ve dvacátém století. Kniha nese název Brasília – město – sen a její hlavní editorkou je Yvonna Fričová.

Jde o edičně a graficky skvěle připravenou antologii textů, fotografií, kreseb a komiksových stripů (ty jsou od Lucie Lomové), která se výrazně vymyká českému průměru. Objemný svazek čtenáře „provádí Brasílií krok po kroku, přibližuje okolnosti jejího vzniku i fascinující dobrodružství její výstavby, seznamuje s jejími tvůrci i obyvateli, předkládá k vlastní úvaze názory jejích ostrých kritiků“ (například Vlada Miluniće) i obdivovatelů a mapuje některé česko-brazilské souvislosti. Nejde tedy o paján, ale o mnohovrstevnaté dílo, jež nabízí na tuto „ikonu mezinárodního modernistického stylu“ překvapivě bohaté množství pohledů, přičemž nechybějí ani údaje o utrpení, které zvláště budování příjezdových komunikací přineslo původním obyvatelům.

Knihu tvoří pečlivě vybrané úryvky ze světové i české odborné literatury, dobové dokumenty (například zpráva poroty národní soutěže pilotního plánu nového hlavního města Brazílie), autentické výpovědi dnešních obyvatel, básnická líčení spisovatelů (mj. Clarice Lispectorové či Joãa Guimarãese Rosy), kteří město navštívili, i zamyšlení vzniklá speciálně pro tento svazek. Společně s fotografiemi od editorčina manžela Pavla Friče, jenž jich pro účely publikace v letech 2012–2015 vytvořil několik tisíc, to vše vytváří jedinečný celek, v kterém je radost listovat i číst.

Kubitschek se kochá inkognito
Kniha zahrnuje nejen samotné stavby, ale i prostředí, vegetaci, do níž byly zasazeny a jež je dnes obklopuje, tamní zahrady například umožňují bohatou sklizeň plodů. Lidé, kteří tuto metropoli nesnášejí a jezdí tam pracovat jen od úterý do čtvrtka a pak prchají pryč, se podle jedné ze stálých obyvatelek „nikdy nedozvědí, jak příjemné jsou tu víkendy, jak krásná je okolní příroda, vodopády, lesy, přímo ve městě nádherné parky“.

Zmíněna je zde i politická dimenze tváře města, totiž jak se do podoby hlavních budov promítá politické uspořádání země. Mimochodem, výstavbu megapole prý podpořili opoziční poslanci se škodolibou snahou podtrhnout Kubitschekův epochální neúspěch, který najisto očekávali. Bývalý prezident, jenž musel po vojenském převratu v roce 1964 odejít ze země, se pak směl přijet podívat na svůj výtvor jen inkognito – „s kloboukem hluboko staženým do očí vystoupil ze soukromého letadla, přítel ho provezl autem, poobědvali v hotelu a tentýž den odletěl“.

Ekonomicko-politické vztahy jsou v publikaci spíš ironicky naznačeny, například se dočteme, že budovu Kongresu, která měla zůstat nejvyšší stavbou v Brasílii jako symbol toho, že moc lidu musí stát nad mocí výkonnou i justiční, od roku 1981 převyšuje budova centrální banky.

Vynechán není ani duchovní aspekt: připomíná se zde, že se město zrodilo ve jménu posvátna, představovaného znamením kříže, a že se v něm nacházejí velkolepé kostely, ale i svatyně spiritistů či zástupců nedávno vzniklých náboženských kultů.

Vztyčili svůj vlastní úžas
Zvláštní pozornost je věnována tomu, jak si město naplánované od stolu přisvojili jeho obyvatelé. Kupříkladu podle zmíněného Lúcia Costy (1902–1998) mělo být dnešní autobusové nádraží čímsi exkluzivním a kosmopolitním. Když ho ale roku 1987 navštívil, spatřil cosi dosti odlišného od původních představ. Viděl tam „intenzivní bytí pravých obyvatel Brasílie. Masu lidí z předměstí, která (tudy) do města proniká. Je to jejich prostor – místo, kde se cítí dobře. Nespěchají domů, poflakují se tu, popíjejí. Byl jsem překvapen, jak jsou spokojeni a v dobrém rozmaru. Také obchody jsou tu otevřené až do půlnoci.“ Urbanista přitom necítil žádnou zhrzenost či zatrpklost z nezdařeného díla, ale naopak radost: „Pocítil jsem hrdost a uspokojení. To je ono. To oni mají pravdu, to já jsem se mýlil. Oni si přivlastnili to, co původně nebylo určeno pro ně. Ve skutečnosti realita předstihla sen. Realita je lepší, krásnější.“ Existují ovšem různé druhy přivlastnění, některé mají poněkud ironickou podobu. Jako když „domorodci“ interpretují vznešenou sochu zobrazující alegorii spravedlnosti coby „doživotně jmenovanou soudkyni, která si jen hoví na svém trůně s rukama v klíně a váhy ke spravedlivému posuzování zapomněla bůhví kde“.

Naznačený problém vztahu budov a lidí, kteří je obývají, je v knize tematizován mnohokrát. Například již zmíněná spisovatelka a novinářka Clarice Lispectorová (1920–1977) Brasílii líčila jako nově zbudovaný svět, který jako by si své modelové občany měl teprve přivolat či přizpůsobit. Podobné mytologicko-stvořitelské konotace se ostatně snažili vzbudit i českoslovenští budovatelé panelových sídlišť, respektive jejich oficiální zobrazovatelé, například v televizním seriálu Dnes v jenom domě (1979) scenáristů Jana Otčenáška a Oldřicha Daňka zní v závěrečném shrnutí celého „mýtu“: „Na počátku bylo nepříliš zajímavé místo na mapě naší země… Potom… hodinu jízdy koňmo odtud začalo kolem řeky vyrůstat město.“ U nás ovšem o konečné podobě staveb nerozhodovali architekti s bujnou fantazií, ale převážně ekonomická hlediska (a někdy prý jen možnosti pohybů obřích jeřábů).

Tuzemská sídliště nejčastěji vznikala na místech, kde se již dříve nacházely menší osady, Brasília však skutečně vyrostla uprostřed přírodní pustiny: „Brasília je umělá. Je tak umělá, jak asi mohl být svět, když byl stvořen. Když byl svět stvořen, bylo speciálně pro něj zapotřebí vytvořit člověka. Všichni jsme upraveni tím, jak jsme byli přizpůsobeni Boží vůli. Nevíme, jací bychom byli, kdybychom byli stvořeni jako první a až poté by byl svět upraven podle našich potřeb. Brasília ještě nemá typického člověka z Brasílie. Kdybych řekla, že je Brasília krásná, hned byste si řekli, že se mi to město líbilo. Když ale řeknu, že je Brasília obrazem mé nespavosti, budete v tom vidět kritiku; moje nespavost ale není ani krásná ani ošklivá, moje nespavost jsem já, je skutečná, je to můj úžas,“ vysvětlovala Lispectorová. Architekti, kteří město vymysleli, podle ní nezamýšleli vybudovat krásu, nýbrž „vztyčili svůj vlastní úžas a ponechali jej bez vysvětlení. Tvorba není pochopení, je to nové tajemství. Když jsem zemřela, jednoho dne jsem otevřela oči a existovala Brasília. Byla jsem na světě sama.“

Nové způsoby uspořádání chaosu
Někteří lidé město odsuzovali za zpupnost a přehlížení potřeb obyčejných lidí, jiní tvrdili a tvrdí (a v knize má tento hlas převahu), že „urbanistický plán nemůže utvářet společnost, naopak, je to právě společnost, která mu dodává nové významy“, což se naplnilo i zde. Neboli i když o městě mnozí mluví jako o sociálním a ekonomickém „průšvihu“, ve skutečnosti jsou dnes jeho obyvatelé vesměs spokojení a lépe situovaní než kde jinde v Brazílii. (I zde bychom kupodivu mohli hledat analogie se zdejšími „paneláky“: život v nich odsuzují hlavně ti, kteří je neznají a nemají s nimi vlastní zkušenosti, zatímco ti, kteří je obývají, většinou nejsou nespokojeni, pokud nežijí v záměrně vytvářených ghettech). Brazilský spisovatel João Almino (nar. 1950) v tomto duchu oceňuje, že se Brasília postupně stává méně nehotovým, méně selhávajícím projektem a více místem reflektujícím naléhavé problémy. Nejde v ní už tolik o uskutečňování utopií, ale „vytvoření nových způsobů uspořádání chaosu, vnímání a porozumění novým vztahům“.

Kniha může poskytovat materiál k zamyšlení nad záměry architektů a různými způsoby jejich ztroskotávání a naplňování i nad paradoxy – a často i pošetilostmi – nejen moderního lidského snažení. Vtipná a poučná je příhoda o královských palmách, které dnes rostou na centrálním náměstí Tří mocí. Jejich prapředka přivezl roku 1807 jistý obchodník z Antil jako jediný exemplář a daroval ho nově zakládané královské zahradě v Riu de Janeiru, kde ji vlastnoručně vysadil princ-regent. Když po dvaceti letech palma poprvé vykvetla, museli otroci otrhat semena a spálit je, aby strom zůstal výsadou panovníka. Otroci však v noci tajně některé plody očesali a prodali – takže se palma rozšířila po celé Brazílii…

O Brasílii se v knize praví, že je to město jako „krasohled s nekonečnem kombinací. Je vytvořeno prizmaty a perspektivami. Je otevřené subjektivním pohledům svých obyvatel i turistů.“ Něco podobného můžeme prohlásit i o multiperspektivní publikaci Brasília – město – sen, v níž můžeme namátkou listovat i soustředěně číst, volně se procházet, nebo se zastavovat u leckterého detailu či úchvatné scenérie křivek a tvarů. Jde každopádně o fascinující mikrosvět, jehož svodům stojí zato podlehnout.