Kniha bez děje a bez chronologického řazení kapitol, kniha sestávající z pětapadesáti popisných pasáží, nepříliš se od sebe odlišujících. Takto by se dala definovat Neviditelná města Itala Calvina: jako čtenářská noční můra. Ale přesto kniha vychází česky už potřetí, a navíc ještě nedávno vyšla v rafinovaně ilustrované edici i na Slovensku (Artforum 2016). Calvinovi se podařilo nemožné: z prototypů čtenářsky nelákavých textů udělal populární literaturu.

Román italského spisovatele Itala Calvina Neviditelná města bývá zařazen do autorova takzvaného kombinatorického období. Calvino se v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století inspiroval lingvistickým strukturalismem a sémiotikou, teoriemi, které se v umělecké próze realizují jako hra se samotnou strukturou textu, vnitřním uspořádáním a kladením vysokého důrazu na formální stránku. Calvinova díla z tohoto období odkazují na strukturalismus a sémiotiku nejen díky formální podobě, ale hlavně svým obsahem: Calvino ukrývá komplikované teorie do jednoduchých, někdy i vtipných promluv postav, komponuje filozofické koncepty do samotné zápletky, neomezuje sémiotiku na formu, nýbrž ji prostřednictvím svých postav oživuje a nechává bloudit po spletité niti příběhu. Mezi Calvinovy romány z tohoto období patří například Kosmické grotesky (č. 1968), Když jedné zimní noci cestující (č. 2017) nebo Hrad zkřížených osudů (č. 2001). V Neviditelných městech se autorovi podařilo snad nejelegantněji koncentrovat všechny teoretické a filozofické koncepty, kterými se v daných letech zabýval nejen on, ale celá evropská intelektuální obec.

Kniha zasazuje příběh do jakési imaginární podoby třináctého století, kde skutečné historické postavy Marco Polo a Kublaj Chán vedou rozhovory o fiktivních místech. Benátský cestovatel popisuje mongolskému panovníkovi jeho obrovskou říši, aby mu svým vyprávěním přiblížil svět, který sice ovládá, ale nikdy neuvidí a nepozná. Popisy zemí, lidí, návyků, architektury jsou protkány filozofickými úvahami Marca Pola a zádumčivými rozhovory s Kublaj Chánem. Cestopisný katalog Marca Pola není nic jiného než inventář sémiotických teorií.

Román sestává z devíti kapitol, které jsou dále rozděleny do podkapitol na základě typologie míst (Města a znaky, Města a paměť, Města a oči atd.). Kategorie míst se opakují v nepravidelném pořadí. Navíc je román strukturován střídáním vypravěče: nacházíme v něm plynulé a nepravidelné přechody mezi popisy samotného Marca Pola v první osobě a pasážemi, kde Marco Polo předává hlas extradiegetickému vypravěči (třetí osobě). V těchto pasážích vypravěč popisuje průběh různých setkání mezi Marcem a Kublaj Chánem, jejich způsob komunikace, zvyky v panovníkově paláci, často reprodukuje i samotné dialogy mezi Marcem a Kublaj Chánem. Dva typy vyprávění jsou vizuálně rozpoznatelné pomocí kurzívy a grafické úpravy: popis nového města vždy začíná na nové straně. Pasáže v kurzívě tvoří rámec, který drží pohromadě jinak na sebe nenavazující popisy míst. Rámec, do kterého Calvino popisy „neviditelných měst“ zasazuje, poskytuje čtenáři klíč k porozumění zvláštního románu v podstatě bez děje, složeného výhradně z popisů imaginárních míst. Klíč je to ale poněkud multifunkční, dokáže otevřít víc než jen jedny dveře, rámcový příběh se nedrží chronologického řazení, proto sice drží popisy míst pohromadě, avšak nepříliš pevným sevřením. Nechronologické rámcování však nezpůsobuje čtenáři zvláštní komplikace vzhledem k faktu, že román žádný děj nemá a chronologie vyprávění není důležitá. A v neposlední řadě dodává textu velmi štědrou systematičnost členění grafické.

Calvino je čtenářsky vstřícný. Experimentoval sice se strukturou, ale jen potud, aby byla formální hra dostupná širšímu publiku. Pro Calvina byla formální hra v jeho pozdní tvorbě opravdu jen hrou, nikoli jádrem, a už vůbec ne samotným smyslem románů. Pokud bychom omezili charakteristiku kombinatorického období Calvinovy tvorby na zvláštnosti ve struktuře a experimenty s formou, pravděpodobně bychom dehonestovali Calvinův talent: jakkoli je forma Neviditelných měst výjimečná, rozhodně se nevymyká pojetí dalších Calvinových románů. Calvino si zvolil formu rámcového příběhu v nejméně dvou dalších románech (Když jedné zimní noci cestující, Hrad zkřížených osudů) a je to koneckonců postup známý ze starých orientálních literatur (např. Tisíc a jedna noc) nebo z Dekameronu, základního kamene moderní evropské prózy.

Spíše než struktura knihy je zajímavá a originální klasifikace samotných měst. Dohromady pětapadesát míst Calvino rozdělil do jedenácti kategorií: Města a znaky, Města a paměť, Města a touha, Štíhlá města, Města a vztahy, Města a oči, Města a jméno, Města a mrtví, Města a nebe, Nepřetržitá města, Skrytá města. Kategorie jsou na první pohled arbitrární, bez známky logiky a praktičnosti. Calvinova klasifikace se nápadně podobá proslulé typologii zvířat z eseje J. Borgese Analytický jazyk Johna Wilkinse (česky vyšlo v rámci publikace Další pátrání; Dějiny věčnosti, Argo, 2011). Borges rozděluje zvířata na základě staré čínské encyklopedie následovně: patřící císaři; nabalzamovaná; zdomácnělá; prasátka; sirény; bájné; toulavé psy; zvířata zahrnutá do této kategorie; co jsou jako bláznivá; nespočítatelná; nakreslená tenkým štětcem z velbloudí srsti; a podobně; ta, co právě rozbila džbán; ta, co z dálky připomínají mouchy. Borgesovo dělení zvířat se stalo známým díky citaci v teoretické práci francouzského filozofa a sémiotika Michela Foucaulta Slova a věci (č. 2007).

Problém kategorizace byl pro sémiotické teorie vždy zajímavý a dodnes je jedním z ústředních bodů zájmu kognitivní vědy. Základním předpokladem pro kategorizaci je diferenciace objektů do skupin založených na podobných vlastnostech. Borges i Calvino poukázali na fakt, že v jistém smyslu si je vše podobné se vším a že s trochou představivosti musíme připustit, že klasifikace, kterými se řídíme v každodenním životě, nejsou jediné možné, že kritéria kategorizace si volíme arbitrárně a namísto dělení měst na malá a velká bychom je mohli dělit třeba také na štíhlá města a nepřetržitá města.

Dalším sémiotickým pojmem, s nímž se setkáváme v Neviditelných městech, je otázka reprezentace, konkrétně reprezentace teritoria. Mapa je speciální typ reprezentace, znázorňuje území tak, aby co nejvíce odpovídalo reálnému terénu, aby bylo možné se v něm orientovat. Dokonalá mapa ale neexistuje, protože na dokonalé mapě by muselo být vyznačeno úplně všechno, musela by mít měřítko 1 : 1, v tom případě by ale ztratila své opodstatnění a přestala by být mapou. Imaginární mapa říše Kublaj Chána, kterou Marco Polo svým vyprávěním maluje do vzduchu ve zdobených sálech chánova paláce, rozhodně není dokonalá a asi bychom podle ní v „neviditelných městech“ netrefili do požadovaného cíle. Je to mapa chutí a vůní, mapa obrazů a zvuků. Mapa Marca Pola nás nebude navigovat po souřadnicích, nýbrž na cestě našimi vzpomínkami a našimi touhami. Města popsaná Marcem Polem nejsou skutečná města existující ve staré říši Kublaje Chána. Jsou to města, která jsme v minulosti navštívili, města z našich vlastních cest. Na této mapě najdeme první město, na něž si vzpomínáme z dětství. Najdeme na ní město, kam nás rodiče vzali o letních prázdninách. Nachází se na ní i město, které jsme viděli z okna vlaku během služební cesty, nebo město, kam jsme zabloudili při hledání noclehu po dlouhé cestě autem. Marco Polo uvádí také město, o němž jsme četli v historickém cestopisu. V Calvinově knize nalezneme i město, které jsme si představovali za jedné teplé letní noci, nebo město, které jsme vždy chtěli navštívit. Města z vyprávění Marca Pola rozpozná každý z nás. Popisy benátského cestovatele vyvolávají nostalgii a příjemně líné vzpomínky. Na cesty a krajiny, které jsme kdysi dávno navštívili, ať už reálně, nebo ve svých představách.

Po Calvinově smrti vyšla jeho nedokončená sbírka povídek Sotto il sole giaguaro (slov. Slnko v znamení jaguára, 2003). Autor zamýšlel napsat knihu věnovanou všem pěti smyslům, dokončil ale pouze povídky na téma čichu, sluchu a chuti. Zbývajícím dvěma smyslům, zraku a hmatu, sice nestihl věnovat samostatné povídky, ale v románu Neviditelná města se s nimi setkáváme na každé stránce. Nejvíce zastoupený je zrak: cestovatel popisuje světla, barvy, tvary. Zrakový vjem je spojený také s hmatem, protože při barvitých Polových popisech máme pocit, jako bychom se popisovaných objektů a míst přímo dotýkali. Hmat je ale přítomen i doslovně, a to v situacích, kdy Marco Polo ještě neovládá jazyk Kublaj Chána a je nucen dorozumívat se pantomimou a pomocí předmětů, které z cest přinesl. V těchto případech se hmatatelné předměty stávají prostředkem vizuálního zobrazení: bubny, nasolené ryby, náhrdelníky z kančích zubů mají představovat symboly, na jejichž základě si Kublaj Chán utvoří představu o tom, jak daná země vypadá. Tímto se dva smysly, hmat a zrak, prolínají. Někdy hmatatelné předměty pomohou vytvořit vizuální obraz, jindy popisy viděného města mají za úkol vzbudit pocit, že se popisovaných ulic, sloupů, domů sám Kublaj Chán dotýká, že kráčí po tamních chodnících, že dýchá tamní vzduch, ať už je to mořský vánek, nebo chladný horský vítr, který při každém nádechu štípe v nose. Přechod mezi zrakovými a hmatovými vjemy je nejasný, stejně jako proplétání ostatních smyslů: chutě, vůně, zápachy, zvuky, šumy, ticha, jsou neoddělitelné, pouze v jednom celku a v jednom okamžiku, v jedné vzpomínce a na setinu sekundy, v ohňostroji vjemů, které dráždí každou nervovou buňku na povrchu našeho těla, cítíme, že jsme tam. S Marcem Polem v jednom z jeho „neviditelných měst“.

Formální experiment či kombinatorická hra rozhodně není výstižný atribut Calvinova románu Neviditelná města. Z hlediska formy není nijak zvlášť experimentální, a pokud rozvíjí a ilustruje strukturalistické teorie, rozhodně to není prostřednictvím struktury. Přílišné upozorňování na formu odsouvá do pozadí obsah, což je škoda, protože Neviditelná města jsou vskutku nádherné dílo, jež velmi elegantně a vkusně ilustruje sémiotické teorie (ne formou, ale obsahem). A nejen to. Neviditelná města jsou snad jednou z nejlepších demonstrací Calvinova spisovatelského génia, dokazující nikoli experimentujícího ducha či novost formy, ale staré dobré umění slova. Neviditelná města mohou být čtena jako básně v próze, každý z popisů města je samostatné umělecké dílo, lyrická kontemplace obrazů světa a naší mysli. Neviditelná města, to je krásně napsaná oslava radosti z cestování, radosti ze života, je to oslava poznávání nového, ale i nostalgie po starém. Zkrátka oslava vnímání a rozjímání, neustálého pozorování a poznávání světa, možnosti nepřijímat věci tak, jak se nám jeví, ale divit se, porovnávat, hloubat, představovat si a diskutovat. Protože nejdobrodružnější cesta Marca Pola nevede do žádného z měst chánovy říše, to největší dobrodružství Marco nachází na dlouhých cestách svou pamětí, v zatáčkách své představivosti a na křižovatkách cest svých a chánových myšlenek.