Calvinův Palomar před nedávnem oslavil své dvacáté výročí zrodu. V prvním vydání vyšel v listopadu 1983 v nakladatelství Einaudi a je posledním románem, který byl dokončen a vydán ještě za Calvinova života, necelé dva roky před jeho smrtí. Tehdejší literární kritika se na stránkách tisku vyjádřila k dílu velice kladně: například Vittorio Spinazzola označil Palomara za ”náročnou intelektuální autobiografii a souhrn autorovy celoživotní tvorby”. Tentýž kritik ve svém článku Zastav se, Calvino, na pesimismus se může umřít ztotožnil hrdinu díla s jeho autorem.

Dílo je rozdělené do tří částí, každá po devíti kapitolách, a výsledných dvacet sedm krátkých příběhů je tak organizováno podle jakýchsi trojverší. A poté, co si čtenář přečte autorovu poznámku, která, ačkoli tvoří pomyslný práh celého díla, je v tomto nejnovějším vydání nevhodně odsunuta až na závěr, nebude již pochybovat o tom, že dílo sleduje strukturu Dantovy Komedie a svým obsahem na ni navazuje, jsouc její moderní alternativou. Autor sám shrnul obsah díla do dvou vět: ”Jeden člověk se vydá za poznáním. Ještě ho nedosáhl”. Calvinův hrdina se podobně jako Dante vydává na intelektuální pouť, během níž hodlá od poznání jednotlivostí dojít k obecným zákonitostem vesmíru. Narozdíl od středověkého myslitele jich nedosáhne a uvědomí si, že objektivní pravda neexistuje. Palomar tedy není další položkou v řadě literárních děl, nabízejících přesvědčivé soudy, postoje a názory na svět, ale naopak vypráví o relativitě a křehkosti jakéhokoli pohledu či tvrzení o světě, který nás obklopuje.

Hrdinou románu je pan Palomar, z jehož perspektivy čtenář sleduje svět a s nímž sdílí jeho meditace. Vzhledem k tomu, že Palomar je krátkozraký, pozoruje předměty a jevy, jako jsou pohyb vlny, břicho ještěrky, salámy v řeznictví atd., samostatně a z dostatečné blízkosti. Když pozoruje hvězdy, neobejde se bez astronomické mapy a nakonec i přes veškerou svoji snahu musí uznat, že neměnného, objektivního poznání nedosáhl. Pan Palomar se jmenuje stejně jako kalifornská observatoř se slavným dalekohledem, což vytváří přinejmenším dva ironicky působící efekty: observatoř sleduje daleký vesmír, čehož pan Palomar coby krátkozraký není schopen. A je-li hrdina připodobněn k dalekohledu, znamená to, že on sám je ”přístrojem”, filtrem, přes který prochází určité zobrazení dané skutečnosti, a tak hrdina svým vlastním jménem popírá už od počátku úspěch svých snah o objektivní poznání.

Převedeno do obecné roviny, svět je konstruktem našich pozorovacích prostředků, kterými zachycujeme vnější realitu, a jeví se takový, jak ho kdo interpretuje na základě svých zkušeností, znalostí nebo povahy. Calvino se tak v podtextu vrací ke známé otázce hranic interpretace, která je pro něj jedině subjektivní. Oko je pozorovacím prostředkem, kterým vnímáme největší část reality. Tvrzení je zcela zřejmé, přesto je Calvino svým hrdinou částečně popírá. Jak bylo řečeno, pan Palomar pozoruje věci bezprostředně blízké v jejich samostatnosti, vytržené z kontextu, bez návaznosti. V případě popisu mořské vlny se sice o celkový obraz pokouší, ale neúspěšně. Každý předmět je znázorněn jako jedna z mnoha samostatných částeček, které vytváří nahodilou a nenavazující realitu vesmíru; čili Palomar, stejně jako dalekohled, je vlastně namířen na miniaturní výsek skutečnosti. Calvino tím opouští představu nekonečna a uzavírá tak svého hrdinu i sama sebe do omezeného vesmíru ”nekonečného” pesimismu.

Pan Palomar, v zatvrzelé snaze poznat objektivní svět bez ohledu na své ”já”, tedy nehledě na vlastní nahlížení a vnímání má k oku coby oknu do duše trvalou nedůvěru. Brání se spontánnímu vidění a vnucuje si pohled založený na rozumové úvaze a utopistických zákonech, čímž samozřejmě pozorované okolí ztrácí svůj půvab. Palomar v mládí zatoužil v duchu vymalovat dokonalé organismy, které by pak aplikoval na okolní svět. Od těch nejjednodušších malých částí by podobně jako Dante nakonec dospěl k poznání jediného, obecně platného principu. Dochází k deziluzi, protože svět, historie a příroda se jeví jako jeden velký chaos. Do Dantova pekla, očistce ani ráje cesta nevede.

Celým dílem se prolíná bezradnost, s níž pan Palomar pozoruje svět a která zůstává v čtenáři i po úsečně zakončených vyprávěních. Přestože máme o hrdinovi málo objektivních informací (je ženatý, má dceru, cestoval po světě), charakterově je vykreslený dokonale. Je to človíček topící se v nejistotě, která mu brání myslet, vidět, žít. Problém je pravděpodobně v tom, že nedokáže vyjít sám se sebou a tedy ani s druhými, a proto se snaží svět vnímat nezávisle na své existenci, na svých citech. Snaží se je odsunout do pozadí, ony však přesto znovu přicházejí ke slovu v části nazvané ”Palomar ve městě”, kde hrdina, cítě se lépe než v přírodě, dokáže být upřímnější. Ani tady se však nedokáže zbavit obav z přírodních jevů, které ho dráždí svou nevysvětlitelností, neboť vychází najevo například jeho strach z ”města sevřeného podzemními hordami myší” nebo hrůza při pohledu na průsvitné trávící břicho ještěrky. Chvíle klidu a štěstí pro pana Palomara se v díle mihne snad jen jednou, když poslouchá ve své zahradě zpěv ptáků, kteří ho ”zahalili do nepravidelného a přerušovaného akustického prostoru”. Zdá se, že v tomto momentě pochopil, že štěstí není v marném hledání harmonie vesmíru, ale tvoří je neopakovatelné chvíle bezstarostnosti a kouzlo konkrétního okamžiku.

Snaha hrdiny poznat svět počínaje jeho nejmenšími částečkami dovoluje Calvinovi, aby na stránkách románu mistrovsky rozvinul své umění popisu. Popis však nemůže nikdy podat kompletní a jedinou znalost pozorované věci; s tímto Calvino samozřejmě souhlasí a na tom stojí i jeho Palomar. Například zdlouhavý popis ”nekonečného” pole se náhle přeruší, je neúplný a nahodilý, je pouhým pokusem o podání informací, které jsou vždy subjektivní, a proto nikdy kompletní (stejně tak poznání světa). I samotné dílo je pouhým výsekem reality, neboť čtenář pozoruje detaily očima pana Palomara, a tak za stránky knihy nevidí. Dovídáme se jen to, nad čím hrdina medituje, tudíž informace o prostředí a době se ani mezi řádky nedaří nalézt. V povídce o ještěrce se dovídáme pouze to, že Palomarovi vlastní televizi, z čehož vyplývá, že děj se odehrává ve druhé polovině dvacátého století nebo možná v blízké budoucnosti. Prostředí je specifikováno ještě méně – víme jen, že manželé Palomarovi mají dům se zahradou.

Popis je sice stěžejní a dokonale propracovanou složkou knihy, nikoli však jedinou. Od popisu přechází autor ústy vnějšího vypravěče a myšlenkami pana Palomara k rozjímání nad pozorovanou skutečností a k vytváření spekulací majících za cíl poznat věc v její úplnosti. Potíž je v tom, že pan Palomar, toužící po objektivním poznání, se snaží vnímat svět tak, aby odpovídal jeho předsudkům. Tento paradox Palomar přemáhá teprve tehdy, když v závěru knihy pochopí marnost svého počínání a rozhodne se k poznávání sebe sama. Popisné a spekulativní části se různě prolínají. Za příklad může posloužit první pozorovací pokus zaměřený na vlnu, která je podobně jako ostatní Palomarovy objekty antropomorfizovaným antagonistou bránícím v poznání. Krátkozraký Palomar chce rozpoznat jednotlivou vlnu, ale zjišťuje, že bez přihlédnutí k vlně předchozí a následující se mu to nepodaří. Změní tedy strategii a pozoruje vlnu z hlediska času – v momentu, kdy přichází další vlna, pozorovaná vlna končí. Ale ani tak se mu nepodaří ji zachytit. Naposledy se pokouší vymezit vlnu z hlediska prostoru tak, že zaměří pozornost na pomyslný čtverec. Ale i takto se vlna brání obecnému poznání, a tak protagonista pochopí, že poznání reality je interpretací, která nutně opomíjí část skutečnosti. Deziluze a bezradnost narůstají. Je to poukaz na filosofickou i vědeckou zbytečnost úkolu, který si pan Palomar stanovil? Nezdá se neproveditelné a také zbytečné chtít vidět jednu vlnu, ”zachytit všechny její složky a nepřehlédnout ani jedinou”?

Za nejkrásnější a zároveň nejúsměvnější příběh považuji kapitolku ”Hvízdnutí kosa”, ve které autor rozebírá rytmy a modulace ptačího zpěvu, do něhož se zapojí stejně nesouvislé poznámky a výroky pana Palomara nebo jeho paní. Autor vytváří analogii mezi kosím a lidským dorozumíváním. Nejzajímavější je však na této povídce úžas pana Palomara nad sílou a výmluvností ticha, které nastává mezi kosím nebo jejich projevem, nad tím, co nebylo vysloveno, nad osaměním a nad mylnou vírou v porozumění. Ta je pouhým zdáním, slepotou.

Přestože se kniha sestává z povídek, dílo lze v jeho celku definovat jako román, poněvadž příběhy jsou uzavřené jedním rámcem a spojené postavou jak pana Palomara, tak jeho příběhem, který přináší stále totéž filosofické ponaučení o relativitě poznání se zdrcujícím závěrem (zdrcujícím pro pana Palomara), že svět a jeho jednotlivosti mají právě takovou tvář, jakou mu přisoudí konkrétní pozorovatel, a je tedy nemožné přisoudit mu podobu jedinou. Pozorování je navíc hrdinovi ztíženo jeho krátkozrakostí, která mu nedovoluje vidět věci z nadhledu, jak se o to naopak snažil Cosimo v Baronovi na stromě.

Stěžejním námětem díla je metoda interpretace skutečnosti a Palomar je zároveň malou ”encyklopedií” filosofických směrů, které toto téma řešily. V povídce, v níž se hrdina snaží určit svůj vztah k odrazu slunečního paprsku na večerní hladině, považuje existenci paprsku závislou na sobě, a tím se přiklání k sókratovské myšlence, že člověk ”je mírou všech věcí”, a k dalším subjektivním filozofiím, zatímco v závěru povídky dospívá k Heideggerově fenomenologii, podle níž poznání reality možné není, avšak začlenění do ní a vytváření vztahů k okolním jevům v lidských silách je. K jakým cílům dovedou čtenáře tyto netradiční prózy? K rozpoznání jedinečnosti Palomarových záměrů, nedůslednosti jeho závěrů a především k zamyšlení nad vlastní interpretací světa a individuální vnímavostí vůči detailům. Jedině tak se čtenář může probírat světem Calvina - pana Palomara.

Internetové odkazy:
www.italocalvino.net (italsky)
Přehled sekundární literatury o Calvinovi a jeho tvorbě.

www.italialibri.net/autori/calvinoi.html (italsky)
Základní biografické údaje a veřejné diskusní fórum o autorově tvorbě.

www.kirjasto.sci.fi/calvino.htm (anglicky)
Přehledné biografické a bibliografické údaje.

www.geocities.com/Athens/Forum/7504/Palomar.html (anglicky)
Tyto stránky obsahují kromě informací o autorovi a jeho tvorbě i ukázky z děl.

http://authologies.free.fr/calvino.htm (francouzsky)
Vedle základních informací server nabízí i odkazy na další stránky s esejemi ke Calvinově tvorbě.

Základní bibliografie:
V. Spinazzola, Fermati Calvino, di pessimismo si può morire, in: "l’Unità", 18. 12. 1983.
L. Tornabuoni, Calvino, l’occhio e il silenzio, in: "La Stampa", 25. 11. 1983.
A. Giuliani, Signor Telescopio, in: "la Repubblica", 9. 12. 1983.
G. Pampaloni, Lo scacco, in: "Il Giornale", 22. 12. 1983.
M. Barenghi, Note e notizie sui testi. Palomar, in: Italo Calvino, Romanzi e racconti, II, Arnoldo Mondadori, Milano, 1992, str. 1402–1437.
S. Perrella, Calvino, Laterza, Roma-Bari 1999, str. 154-158.