Začátek knihy dává dojem jakéhokoli obyčejného vyprávění - to je však náhle přerušeno. Celá kniha je plná začátků a náhlých ukončení a lze si snadno představit, že by ji čtenář po několika stánkách marného zápolení nejraději odhodil někam do kouta. Čtenář to však neučiní, protože ve chvíli krajního rozhořčení je už dávno umně chycen v autorově jemné síti, spletené sice z útržků, nicméně pevné.

Román Když jedné zimní noci cestující by mohl být definován jako intelektuální a literární hra. Proplétají se v něm dvě linie – jedna pevná (postava Čtenáře a jeho příhody), druhá je tvořena úryvky z deseti různých románů, které jsou jakoby vytrženy z kontextu nebo to snad mohou být i začátky deseti odlišných, nikdy nedokončených románů. V naší kompozici jsou tyto fragmenty zapadajícími součástmi jednoho velkého hyperrománu fungujícího na bázi mnohotvárnosti, jak se vyjádřil sám autor:

„Je to román o potěšení z četby; protagonistou je čtenář, který desetkrát začíná číst knihu, ale kvůli událostem nezávislých na jeho vůli ji nemůže dokončit. Musel jsem tedy napsat začátky deseti románů od imaginárních spisovatelů. Všichni autoři museli být nějakým způsobem odlišní ode mne a zároveň rozdílní mezi sebou.“

 

Struktura románu je velice komplikovaná, jsouc založena na mnoha dějových konstrukcích, do nichž se čtenář stále víc zaplétá: je osloven a vtažen autorem do hry, jejíž pravidla musíme teprve vydedukovat, a proto jsme neustále nuceni pečlivě vnímat to, co čteme. Calvino dosáhl tohoto efektu vynalézavým způsobem – oslovuje přímo čtenáře tak, že používá v „pevné linii“ knihy druhou osobu jednotného čísla. Sám autor nám ku pomoci není, když prohlašuje: „Věříte, že čtete ‚Když jedné zimní noci cestující‘ , a přitom tomu tak není.“

Děj „pevné linie“ není zasazen do časoprostoru. Mohl by se odehrávat kdekoli a kdykoliv (přesněji někdy od sedmdesátých let 20. století, neboť jsou zde přítomny jisté prvky moderní doby jako například počítače).

Čtenář, hlavní protagonista knihy, se hned na prvních stránkách ponořuje do Calvinova románu, který si přinesl z knihkupectví. Je přesvědčen, že koupil klasický román s obvykle řešenou zápletkou, dějem, osobami, místy a časem. Po chvíli četby však zjišťuje, že charakter knihy příliš neodpovídá stylu spisovatele Itala Calvina. Jakmile ho špatně paginované stránky přesvědčí, že drží v rukou vadný výtisk, spěchá si jej vyměnit. V knihkupectví se dozvídá, že došlo k výrobním potížím v nakladatelství a román, jenž četl, nebyl od Calvina (jak správně tušil), ale od nějakého polského autora.

V knihkupectví mimoto dochází k důležitému momentu, k seznámení Čtenáře se čtenářkou Ludmilou (ženské alter ego Čtenáře), která se setkala se stejným problémem jako on. Čtenář si bere polský román, aby dokončil započatou četbu. Bohužel ani tento román nemá nic společného se začátkem románu Když jedné zimní noci cestující – jedná se o jakousi rodinnou ságu. Navíc i v této četbě je mu zabráněno výrobní vadou a Čtenář vejde v pochybnost, zda se vůbec jedná o polský román.

Podle jmen a místa děje se v encyklopedii přesvědčí, že se jedná o knihu kimmerskou. Jeho tušení je potvrzeno profesorem kimmerštiny Uzzi Tuziim, který román poznává jako dílo kimmerského autora. Jejich objev je uveden v pochybnost profesorem Galliganim a také čtenářčinou sestrou Lotarií a jejími spolužáky, kteří identifikují dílo jako kimberské. Tyto země, Kimmerie a Kimberie byly popsány již antickými autory a podle některých hypotéz jsou totožné: o Kimmerii mluví například Homér v Odyssei nebo Ovidius ve svých Proměnách.

Čtenář, zoufalý, že nemůže dokončit ani jeden ze čtyř započatých románů, se vydává do nakladatelství. Redaktor, doktor Cavedagna, mu prozrazuje, kdo je příčinou toho, že se mu nedaří dočíst ani jedno dílo až do konce: je to překladatel Ermes Marana, jak se později ukáže, bývalý Čtenářčin přítel. Čtenář následně odkrývá motiv jeho bláznivého počínání – Marana, nešťastný, opuštěný milenec, jedná ze žárlivosti a vytváří padělanou literaturu všech autorů, které Ludmila četla, neboť jí chce dokázat, že literatura je lživá a falešná.

V osmé kapitole se na scéně objevuje spisovatel Silas Flannery, představující samotného Itala Calvina. Flannery začíná psát román (inspirován návštěvou Lotarie, Ludmily a Čtenáře), který dokonale zapadá do předcházejícího děje Calvinova románu, takže se zdá, že autorem je nyní Silas Flannery a nikoli Italo Calvino:

„Dostal jsem nápad na román, který by sestával jen ze samých románových začátků. Hrdinou by mohl být Čtenář, jehož četba je neustále přerušována. Čtenář si koupí nový román A od autora Z. Ale je to vadný výtisk, a tak se nedostane za začátek… Vrátí se do knihkupectví, aby si výtisk vyměnil…

Mohl bych všechno napsat v druhé osobě: ty, Čtenáři… Mohl bych do toho zaplést také Čtenářku, překladatele – padělatele, starého spisovatele, který si vede deník, stejný jako tento…

Ale nechtěl bych, aby Čtenářka, utíkající před padělatelem, skončila v náručí Čtenáře. Zařídím to tak, aby Čtenář vyrazil po stopě Padělatele, který se skrývá v nějaké vzdálené zemi, takže Spisovatel bude moci zůstat se Čtenářkou. Bez ženské postavy by ovšem Čtenářova cesta ztratila na zajímavosti: musí při svém putování narazit na nějakou jinou ženu. Čtenářka by mohla mít sestru…“ (str. 199)

Čtenář se skutečně vydává na cestu (IX. a X. kapitola), posedlý hledáním nedočtených útržků, a jeho cestování se uzavírá v XI. kapitole, kdy konečně nalézá „klidný břeh své bouřlivé plavby“. Nyní je autorem knihy opět Calvino. Závěr je až pohádkový – Čtenář a Čtenářka uzavřou manželství:

„Nyní jste muž a žena, Čtenáři a Čtenářko. Velké manželské lože hostí vaše souběžné četby. Ludmila zavírá svou knihu, zhasíná svou lampičku, ukládá hlavu na polštář a říká: „Proč také nezhasneš? Ještě toho čtení nemáš dost?“ A ty odpovídáš: Jen chviličku. Právě dočítám ‚Když jedné zimní noci cestující‘ od Itala Calvina.“ (str. 260)

Započaté příběhy charakterizují deset různých literárních žánrů odehrávajících se na různých místech celého světa a postavy v „pevné linii“ jsou symboly rozdílných literárních praktik. Pomocí těchto osob autor zahrnuje do knihy i úvahu nad různými způsoby četby, neboť každá postava ztvárňuje jiný typ čtenáře. Postavy představují literaturu jako jev čistě individuální, protože i když dvě osoby čtou jednu a tutéž knihu, každá z ní vytěží něco úplně jiného.

Například Ludmila od literatury požaduje aby byla obrazem její neustále se proměňující touhy. Usiluje o nalezení skrytého významu textu, přemýšlí o obsahu děje. Nejvíce ji přitahují romány, jejichž smysl je temný, zastřený tajemstvím, které ona touží odhalit, a nejcharakterističtějším rysem jejího způsobu čtení je nenasytnost.

Její sestru Lotarii „četba“ vůbec nezajímá. Čte sice knihy, ale s pomocí počítače, který jí předloží všechna slova v textu v pořadí jejich frekvence, a to za účelem nalezení témat k diskusi. Lotarii stačí, aby si udělala představu o problémech, jež kniha nabízí.

Irnerio – nečtenář, přítel Ludmily, má velice rád knihy, avšak nečte je, vytváří z nich věci, objekty, výtvarná díla, sochy, obrazy… Pro něj je umění „vynakládáním životní energie, a nikoli dílem, které zůstává, nikoli onou akumulací života, již v knihách hledá Ludmila.“ (str. 152)

Irnerio lepší knihy vyznamenává tím, že je začlení do svého uměleckého díla a těší se, že řada takových jeho objektů bude prostřednictvím fotografií shrnuta do jediné knihy, kterou on opět včlení do nového výtvoru a tak neustále dokola.

Zajímavé je rovněž srovnání Čtenáře a Ermese Marany ztvárňujících určité maniakální typy: Čtenář svou posedlostí najít neustále přerušovaný text a Marana posedlostí paděláním literatury. Marana, ďábelský mystifikátor, vytváří apokryfní literaturu plagiátů a pastišů snaže se podkopat jednotu textu a autora. Za povšimnutí stojí jeho jméno, odkazující k řeckému bohu Hermovi, vynálezci písemnictví, ale také patronu podvodníků.

Pro mírně prostoduchého a líného Čtenáře je literatura pasivním odpočinkem. Nezajímá ho skrytý smysl děje, má rád příběhy dokončené, zaujímá obvyklou finální pozici na konci komunikativního řetězce. Chce si koupit knihu, přečíst ji, pochopit a tím je jeho akt čtení ukončen. Právě proto jej například nepořádek v nakladatelství dohání k zuřivosti, poněvadž je odsouzen ke čtení polotovarů, čímž je jeho tradiční pozice změněna.

Za zmínku stojí také postava spisovatele Silase Flanneryho, Calvinova alter ega, řešícího, kromě dalších dilemat, problém, v jakém vztahu je psané k nepsanému. Flannery si je jist, že vyřešení těchto úvah lze najít pouze u čtenáře, a to u takového, který nebere na vědomí fyzického autora, ale považuje jej prostě za bod, z něhož vycházejí knihy. Takovým ideálním čtenářem je pro něj Ludmila.

Nelze nezmínit šéfa cenzury Arkadiana Porfyriče – ředitele Policejních Archívů Hyrkánie, který je především zaujat faktem, že cena literatury stoupá jejím pronásledováním a cenzurou. Řadí se však k oněm čtenářům, kteří na zkušenost opravdové, plnohodnotné četby nezapomněli.

Calvinův román byl výborně přeložen do češtiny Jiřím Pelánem. Velmi zajímavá je jeho práce se slangovými a žargonovými výrazy, kterými překladatel obohacuje text. Calvino používá slova spíše neutrální a spisovná, kdežto Pelán posunuje text na vyšší stupeň expresivity (například palice – il cranio; ťip ťop – in ordine; umlátit se smíchy - giù a ridere). Zvláště v oddílu Popatři dolů, kde houstne stín (Guarda in basso dove l´ombra s´addensa) Pelán dokonale vystihuje jazyk v závislosti na rozdílných společenských vrstvách.

Román Když jedné zimní noci cestující je skvělým literárním dílem, dobrodružstvím ve světě literatury, je to „kniha o knihách“ a hlavně o sobě samé. Odhalujeme zde mnohotvárnost celé Calvinovy tvorby, která propojuje snad všechny obvyklé prozaické žánry, koncentrované zde v jediném románu, jenž je díky tomu sám druhově nezařaditelný. V každém případě to je jedinečný román, založený na geniálním nápadu, jenž nemá obdoby.