Monografie publicisty Jana H. Vitvara (nar. 1977) o Davidu Černém (nar. 1967), výrazné postavě středoevropské výtvarné scény, je nejen portrét svérázného tvůrce, ale také pokus o krajinomalbu tuzemského časoprostoru, který umělce obklopuje. Černého tvorba je uvedena do souvislostí doby, v politice i soukromí. Protagonista knihy nazvané David Černý – Fifty Licks je představen jako fenomén, jak ho mimo jiné charakterizuje v předmluvě Vladimír 518, a publiku se dostává pohledu do zákulisí, který se příliš nezaměřuje na vhled do tvůrčího procesu a konceptů děl, ale spíše vykresluje uměleckou práci jako fúzi temperamentní osobnosti a společenských okolností.

Pozadí
Publikace bilancuje tři dekády tvorby nekonformního umělce, který letos slaví životní jubileum. Vitvar Černého pozoruje širší optikou a výtvarníkově životu i tvorbě dokresluje pozadí odrážející kulturní prostředí od osmdesátých let po současnost. Zachycuje tedy přerod z totalitního režimu, porevoluční náladu i nynější dobu a zároveň znázorňuje, jaký přístup Černý v rámci tohoto půdorysu zaujímá: co kritizuje, s čím se vyrovnává, čeho umí využít, co uznává i jaký odkaz vytváří. Z výpovědi jsou také patrné následky často příliš troufalého umělcova chování. Nejvíce v tom smyslu, že jeho neprovokativním, silnějším stránkám, například používání technologií nebo vlastním technickým dovednostem, se pak bohužel nedostává tolik pozornosti.

Na úvod je zmíněno, že publikace je subjektivní pokus o zachycení tvorby člověka, jemuž měl autor textu šanci dívat se delší dobu „pod ruce“. Také je vysvětleno, že jubilant odmítá shrnující retrospektivy a monografie, jež prý mají přijít až po umělcově smrti. Vitvarovo pojetí monografie nabízí informace o okolnostech, za nichž Černého práce vznikaly. Objasňují se tu podněty politicky míněných děl či principy a postupy vycházející z Černého životních zkušeností, například ze záliby v modelářství v dětství nebo z fascinace stroji, které jeho tvorbu provázely a provázejí. Některá díla vypovídají o umělcových intuitivních zkratkách i tíhnutí k provokaci, jež má u veřejnosti vyvolat hlavně reflexi. Terčem kritiky se ovšem stávají oba střelci – umělec i veřejnost. Černého nevybíravé výroky si společnost pamatuje selektivně a podle nich ho řadí do kategorie umělců milujících šok.

My dva. A čas
Fifty Licks je dedikováno Černému jako personě a Vitvarova výpověď inklinuje často k legendarizaci, a to nejen prostřednictvím titulní parafráze názvu alba The Rolling Stones a dalších paralel mezi složitou povahou výtvarníka a kultovními nespoutanými rokenrolovými osobnostmi.

Publikace se drží jakéhosi homosociálního programu, kdy si dva muži (zde konkrétně Jan H. Vitvar a David Černý) budují prostředí pro vlastní pozici ve společnosti. Střídající se polohy mezi uznáváním až vytvářením aury a káráním za špatné chování působí jako ukájení druhého a následně i sebe. Tyto tendence gradují, když s poukázáním na rockerský styl jsou temperament, nespoutanost a živelnost prvoplánově spojovány s virilitou a vnímáním žen jako „groupies“. Na východ od Západu se tak stále jede suverénní pánská jízda. „Musejí být ženy nahé, aby se dostaly do Metropolitního muzea?“ ptaly se Guerrilla Girls v osmdesátých letech ve Spojených Státech. U nás má tehdejší situace bohužel obdobu i v jednadvacátém století.

Tvůrčí vývoj Davida Černého vyžaduje obezřetnější a komplexnější přístup k jeho působení na umělecké scéně, především schopnost kriticky odlišit kreativitu a kulturní přínos od čistého politického aktivismu a svérázného charakteru. Černého osobní postoj vycházející z neustálého zhodnocování děje kolem sebe je spjat s několika tendencemi a oblastmi: undergroundem, porevolučními sympatiemi s disidentskými osobnostmi, politickou kritikou a jistou dávkou punku. To vše dokázal David Černý zhodnotit ve své tvorbě, včetně umění realizovaného ve veřejném prostoru, ale i při budování MeetFactory, kulturního centra pro současnou tvorbu.

Vitvarův text o Černém je díky převážně žurnalistickému stylu zrcadlem doby – důležitými pilíři jsou politika, poměry, postavy a jejich zájmy a role. To je cenné pro chápání zeitgeistu, ale občas se zdá, že Jan H. Vitvar dává prostor i své vlastní politické kritice. Sociopolitický komentář má své opodstatnění pro kontext, publikace o umělci by však měla výrazně více vytěžit z kritiky vztahující se k přínosu výtvarníka pro lokální scénu a detailně upřesnit, jaký dialog jeho tvorba otevírá a jak přesahuje to, co už tu bylo.