Aby se výtvarný umělec či umělkyně uživili, potřebují schopné galeristy a kurátory, kteří by jejich díla vystavovali, i movité soukromé sběratele či státní sbírkové organizace ochotné jejich výtvory nakupovat. K čemuž zase zmíněné instituce musí mít finance, jež jim za jistých okolností a podmínek poskytují politikové nebo bohatí podnikatelé. Hodnocení děl by měli zajišťovat féroví odhadci či oficiální umělecké ceny.

O tom, jak u nás tento pro mnohé nepříliš průhledný až bizarní svět funguje, podává aktuální zprávu dlouholetý šéf kulturní rubriky týdeníku Respekt Jan H. Vitvar v knize Umění, kterému rozumějí úplně všichni. Historky ze zákulisí české výtvarné kultury. Ta navazuje na jeho starší, čtenářsky úspěšné Umění, kterému nikdo nerozumí. Historky z podsvětí výtvarné kultury.

Pestrá sbírka

V nové knize se na jedné straně setkáme s osvícenými mecenáši, kteří své kolekce budují z lásky k umění, a ne kvůli zvyšování svého ega ani jako formu finanční spekulace nebo artwashingu, a také s majiteli a majitelkami soukromých galerií, kteří nezaměňují prodej umění s influencerstvím. Na straně druhé v ní však najdeme bývalého ředitele Národní galerie, který byl „alergický na všechno současné umění a na všechny umělce s výjimkou těch průměrných“, i odborníky píšící záměrně zkreslené znalecké posudky podhodnocující cenu, aby si je mohli levněji koupit a pak případně se ziskem prodat. A také galeristy, jejichž spor zřejmě skončil vraždou.

V publikaci nechybí politici malující abstraktní obrazy; sběratelka umění a investiční expertka, která když zrovna ukazuje nějaké umělecké dílo, dělá to po vzoru influencerek tak, aby u toho byla sama taky vidět; soukromá galerie, která návštěvníky láká i tak, že jim za 1200 korun nabízí vstupenku na raut, kde si mohou popovídat přímo s majiteli galerie; umělci, kteří na protest proti poměrům v nejvýznamnější české galerii společně demonstrativně defekují. Ovšem ne všichni aktéři „výtvarného pole“ o svoji pozici bojují tak, aby na sebe tak okatě strhávali pozornost. Vitvar se věnuje i samoukovi Siegfriedu Herzovi trpícímu Aspergerovým syndromem, který v dvoupokojovém panelákovém bytě, takřka bez fyzických kontaktů s okolím, vytvořil pozoruhodné dílo.

Riskantní balancování na hraně

Vitvar přitom plasticky ukazuje, že snaha získávat finanční podporu a současně potřeba udržet si alespoň relativní míru autonomie bývá balancováním na ostří nože. Zmiňuje kupříkladu případ, kdy tehdejší ředitel Národní galerie Praha (NGP) Jiří Fajt od politiků potřeboval dotaci, aby mohl například opravit Anežský klášter. Zmínil se o tom před kontroverzním galeristou Janem Třeštíkem (později souzeným), který mu zprostředkoval schůzku s Jaroslavem Faltýnkem, jedním z nejvlivnějších členů hnutí ANO. „Výsledkem bylo parlamentem odklepnutých více než 30 milionů korun nad rámec rozpočtu NGP.“ Faltýnek prý ovšem za svůj lobbing po Fajtovi požadoval výstavu svých vlastních kompozic v samotné NGP. Generální ředitel to statečně odmítl, takže Faltýnkova výstava se nakonec konala v Třeštíkově Hauch Gallery. (Hlavně na nátlak jiného politika, tehdejšího prezidenta Miloše Zemana, byl nakonec Fajt z pozice odvolán.)

Papež versus sběratel s BDSM maskou

Vitvar současně nezastírá, že v minulosti to nebylo v zásadě jiné, jen se kupříkladu lišily způsoby, jakými se ten, kdo dílo platil, nechal zvěčnit. Kupříkladu když si papež Bonifác VIII. objednal od slavného Giotta (1267?–1337) fresku, nechal se na ní zachytit, jak slavnostně vyhlašuje jubilejní rok 1300. Podle historika Georgese Dubyho to neudělal „pro slávu boží, ale spíše proto, aby prestižní stavební dílo dodalo lesku majestátu, který byl přinejmenším stejně světský jako duchovní“.

Zato když si soudobý sběratel Patrik Šimon nechal od jedné tehdejší studentky AVU vytvořit portrét, šlo o výrazně jiný tematický kontext: „Výsledné dílo zachycuje polonahou autorku v kalhotkách ležící na sofa pod zlatým svícnem, nad níž se sklání sběratel se vztyčeným penisem a černou BDSM maskou na obličeji.“ (Podle zadání mělo prý jít o dráždivé téma páru, u kterého nebude zřejmé, kdo má jakou roli: „Zda jde o milence nebo o prostituci, čili prostitutku poskytující sex za peníze.“)

Reynek, bubny a kyberzbraně

Vitvar poutavě líčí i paradoxy, nad nimiž někdy nevěřícně kroutí hlavou. Například nad výstavou „Reynek – Génius, na kterého jsme měli zapomenout“ plachého grafika usazeného na samotě statku v Petrkově, která byla propagována jako televizní show, a dokonce zahajována za rachotu bubeníků navlečených do historických kostýmů. Díky tomuto humbuku ji ale nakonec vidělo 56 tisíc lidí, čili skoro třikrát tolik co předtím Reynkovu mnohem serióznější retrospektivu v GHPM.

Autor občas uvádí i soudobé příklady zahraniční, například když se generální ředitelkou londýnské Serpentine Gallery stala kanadská manažerka ruského původu Yana Peelová, která se snažila ze zmíněné instituce vytvořit „prostor pro dravé mladé umění se sociálním přesahem“. Následně se ale ukázalo, že zároveň vlastnila podíl ve firmě, která koupila izraelskou NSO Group dodávající kyberzbraně diktátorským režimům.

Vykázán ochrankou

Vitvar vystupuje jako angažovaný pozorovatel, který do polemik například kolem uměleckých cen coby novinář aktivně vstupuje (a tím dění sám ovlivňuje) a se zúčastněnými lidmi vede polemiky či rozhovory, pokud mu je tedy jsou ochotni poskytovat a nevolají na něj ochranku jako Milan Knížák. Mnohé osobnosti, s nimiž i na stránkách knihy polemizuje, jako historička umění Milena Bartlová nebo novinářka Jana Machalická, by přirozeně dané kauzy a spory líčily odlišně.

Prostředí uměleckých galerií, sponzorů, lobistů a mecenášů líčí Vitvar každopádně poutavě a někdy až napínavě. Vykresluje ho jako zašmodrchané klubko konexí, služeb a protislužeb či vzájemných závislostí, které se pokouší rozplést. A v rámci možností celkem úspěšně. Výše jsme zmiňovali soukromou galerii nabízející členství v elitní komunitě a vstup na večerní setkání s tím, že účastníkům umožní „bližší pohled do zákulisí fungování“ galerie a představení zajímavých osobnosti z kulturní scény. Dá se říct, že totéž nabízí i Vitvarova kniha, skoro jistě ve větší šíři, komplexitě a hloubce, a to za méně než třetinovou cenu…