Zdá se, že komiksová série Goon pana Erica Powella nabrala dech. Po krizi, kdy jen těsně prošel do tisku pátý díl, se totiž ty další už s podobnými problémy nepotýkaly. A nyní dokonce vyšly hned dvě knihy – regulérní pokračování a pak nultý díl, který nabízí pohled na Goona, jak jej kdysi kreslil a psal ještě mladý, nezkušený, ale už velmi, velmi zkažený Powell.

Kniha Drsný kšefty aka Goon 0 se odehrává těsně poté, co se na Lonely Street poprvé střetli Goon a parťák Franky s Páterem Monsterem s jeho zombie kavalerií. Původně černobílý komiks byl zpětně dobarven, je vidět, že postavy se sice řežou stále ostošest, ale samy jsou Powellem řezány syrověji a hruběji. A scénář je prostě jedna velká mela. Goon někam přijde nebo je někam poslán, případně si na něj někdo počíhá a pak už dojde na pěsti a hasák (a obskurní protivníky, jako je třeba týpek s bowlingovou koulí neustále v ruce). Nic světoborného, ale málokdo umí pulpovou estetiku a brakové dramaturgické oblouky tak jako Powell. A pokud je pro vás tato kniha už příliš brutálně dětinská, vychutnáte si alespoň speciální úvod, v němž „současní“ Goon s Frankym komentují svá bývalá já (která ještě nebyla v balíku, protože nevycházela u Dark Horse).

A hned potom můžete naskočit do sedmé knihy – Místa bolesti a žalu. Powell tu pokračuje v linii předchozí knihy, která rapidně ubrala na bizarním humoru a napumpovala do příběhu pořádnou porci noiru. Noir zůstal; překvapivě se však temné osudové tóny týkají tentokrát Pátera Monstera, jehož dohoní vlastní minulost a s ní nejvtětší hrozba, jaké zatím Lonely Street čelila. V plné parádě se ovšem vrací i fanoušky série tolik milovaná bizarnost. Takže tragické pozadí boje o nadvládu nad Lonely Street se rozvíjí na pozadí několika krátkých historek z Goonova všedního dne. Právě roztříštěnost a absence většího epického vyprávění, které dominovalo předchozí knize, sráží sedmičku trochu dolů, podobně jako určitá barevná monotónnost (věštecký lachtan ani vědec Slitina se ještě nevrátili). Jednotlivé obrazy a hlavně slovní obraty jsou však i tak stále skvělé.

Goonův úvod do automobilové honičky je tak zakončen větou „Ale pořád mně není jasný, proč měl Franky na zadním sedadle přivázanýho kloboučníka“. Jindy zase zákmit tragické romantiky okomentuje Powell tak, že místo lásky a poslouchání popových cajdáků to vidí spíš na odhalení plné hermafroditů a emzáckých samiček pasumce elektrického. Dojde i na podivně freudovské sny (skotačící jednorožec, kterému urve hlavu medvěd) a zombíka Nagela v roli naslouchající vrby. Půlka Powellových nápadů je produktem oplzlého černého humoru a u druhé půlky se ani neodvažujete hádat, na co zrovna autor myslel (co proboha třeba dělá Nagel s ovcí? Na kanapi? Vedle Frankyho?).

Jak praví komiksový scenárista a spisovatel Joe Hill ve své předmluvě: „Nikdy není tak špatně, aby to pár stránek Goona nezlepšilo.“ A má pravdu. I když se v sérii dějí čím dál horší (ve významu tragičtější) věci, jedná se pořád o nejryzejší zábavu široko daleko. Je to, pravda, zábava, kterou se nebudete nikde chlubit na veřejnosti, protože Powell se neštítí vlastně ničeho – naveze se klidně nejen do slavné Oprah, ale i do South Parku – a jeho humor rozhodně není hřejivý a konejšivý. Podobně jako jeho hrdinové je někdy sveřepý, jindy maniakální. Přestože se Goon snaží svou čtvrť bránit, evidentně mu nedělají starosti nějaké ty vedlejší ztráty nebo skutečnost, že Franky je v mnoha ohledech psychopat.

Ve výsledku je tak Goon ukázkovým příkladem guilty pleasure, kterému vyloženě prospívá pověst úzkoprofilového čtiva pro podivíny a lakmusového papírku, zda má pro vás něčí vkus relevanci – pokud se totiž s někým shodnete, že vám Goon vyhovuje, pak už se s dotyčným shodnete na všem.