Autorský komiks Erica Powella s jednoduchým názvem Goon se dočkal už pátého pokračování, čímž nakladatelství Comics Centrum dosáhlo vydání první třetiny příběhů neortodoxního ranaře a bojovníka s nemrtvými. Nejnovější díl se jmenuje Zvrhlé choutky a s trochou nadsázky bychom název mohli považovat za metaforu Powellova přístupu k tvorbě komiksu.

Goon působil v roce 1999, kdy poprvé vyšel, svým vizuálem jako zjevení. A podobně to bylo i po stránce libreta, protože Powell se rozhodl hodit na stránky komiksu všechny laskominy, co mají kluci (a zejména autor) rádi. V první řadě jsou to gangsteři a zombie. Ve druhé pak roboti a příšery. Za špatnou ingredienci nepovažuje ani narážky na neobvyklé, ba zakázané sexuální praktiky, rád má i poněkud zvrácené reklamy na neexistující produkty.

Seznam je dlouhý a za šestnáct let, co Goon vycházel, se patřičně prodlužoval, takže pejsek s kočičkou mohou jen polykat závistí – takový dort nejenže by nikdy neupekli, ale konzumentům Goona navíc ani není špatně (až na jedince s přirozeně slabým či chorobou napadeným žaludkem). Důvodem, proč je celá zjevně toxická směs stravitelná, je ta nejdůležitější přísada, kterou autor také nešetří – humor. Je sice značně pochybný a místy pubertální, přesto má svoje kouzlo.

Prvních několik knih není jasné, kam Powell s Goonem směřuje, vyčíst nějakou hlavní dějovou linku není snadné, s jistotou se dá říci pouze to, že Goon, nejdrsnější chlap v celé čtvrti, který se chytrým trikem stal vládcem celého místního podsvětí, musí bojovat se zásvětními zombíky, které proti němu (a celé čtvrti) vysílá tajemný kazatel bydlící v sousedství.

Časoprostor celého komiksu je přitom jednou velkou záhadou. Město, ve kterém Goon a jeho kámoši žijí, je dost velké na to, aby mělo vlastní doky, ale přitom se tváří jako nekonečné předměstí. A venkov je vždy pár minut jízdy autem. Přičemž venkov v Powellově podání znamená zejména jižanské bažiny. S určením času je to obdobně složité, i když nejvíce by asi odpovídala 30. léta 20. století, ovšem s výpůjčkami ze všemožných sci-fi románů pochybné kvality.

Goon je jeden velký happening, původně určený zejména svému pořadateli, tedy Ericu Powellovi. Na(ne)štěstí jsou Spojené státy natolik velká země, že se našlo víc než dost lidí s obdobně zvrhlými choutkami jako autor, a tak se během dalších pokračování začal vynořovat poměrně zajímavý hlavní příběh. V páté knize už není pouhou skicou, jeho kontury jsou pevně dány, autor dokonce osvětlil i historické motivace jednotlivých postav a dokázal, že kromě krupobití čtenářů pubertálními nápady dokáže stvořit i poutavou zápletku. Děj se sice často ponoří do výše zmíněných bažin, když Goon musí vyřešit dejme tomu problém s uprchlým zmutovaným ještěřím sluhou šíleného androidího profesora (ano, jde o přesně tak béčkový příběh, jak si myslíte, ale není to vada, nýbrž vlastnost). V bažinách tentokrát dojde i k bitvě s cikánskou vědmou, která si do města přišla pro pomstu (co by to bylo za příběh bez silné cikánské scény?).

Zmiňované dvě odbočky jsou jen některé z mnoha. Nejde o to, že by byly nezábavné, naopak, ale je jich tolik, že čtenář začne Powella podezřívat z diagnózy LMD, protože udržet pozornost u jednoho tématu je pro něj takřka nemožné (pokud nejde o mlácení zombií, to se v Goonovi nikdy neochodí). Přesto se posouvá i hlavní dějová linka. Ďábelský Páter (vládce nemrtvých hord) kdysi stvořil Krkavce, svého vlastního prokletého protivníka, jenž je odsouzen k pojídání masa mrtvých lidí (ač se za to nenávidí). A je to právě Krkavec, kdo zjistí pravé Páterovo jméno, které mu nad ním dává moc. Ovšem dozvídáme se také o jakési sudbě, podle níž nemůže Pátera zabít sám Krkavec, nýbrž Goon. Nic ale nebude tak jednoduché, přece jen jsme v pouhé třetině Powellova komiksového veledíla.

Goon se zcela jistě nestane v Česku masovou záležitostí, o čemž svědčí i skutečnost, že vydavatel před každým dalším dílem shání pět set objednávek, aby si byl jistý, že na Goonovi nebude tratit. Zatím se vždy našlo dost nadšenců a nezbývá doufat, že tomu tak bude i v dalších deseti případech, protože Goon představuje jedno ze zákoutí amerického komiksu první dekády nového tisíciletí, které je i přes svou podivnost vlastně sympatické – a pokud máte zvrhlé choutky, možná i roztomilé.