Ta obálka to říká jasně. Eric Powell nasál esenci všech těch příběhů z Čínských čtvrtí a zákeřných doktorů Fu Manchů, přihodil hned dvě ukázkové femme fatalle, jednu černovlasou jak temnota v srdci goonovských hrdinů, druhou zlatovlasou jak nejkrásnější z kovů v truhlicích nejodpornějších pašeráků, a zkombinoval v jejich příbězích dvě časové linie, aby své čtenáře seznámil s chvílemi, kdy to s Goonem vypadalo nejhůře.

Oproti předchozím svazkům sebraných dobrodružství gangsterského bouchače s velkým srdcem, ještě většíma prackama a až neuvěřitelným množstvím fištrónu pod čepicí se Goon 6 v lecčems od svých starších bratříčků odlišuje. Tak především tu máme velký – a rozhodně ne uklidňující – nápis na černém pozadí do začátku, hned po krátkém úvodu od Davida Finchera (ano, toho Davida Finchera): „Tohle nebude žádná sranda.“ Takže tentokrát se nedočkáme žádného jasnovidného lachtana a jeho reklamních vložek, ba ani slovních přestřelek, nad jejichž barokní formou a gotickou obrazností by zaplesal nejeden lovecraftián. Nedočkáme se dokonce ani ujetých historek, kde dimenze vymknuté z kloubů a chrupavčitých přísavek šílí a zní ozvěnami nesvatých zvuků hasáku dopadajícího na maso složené do neeuklidovských úhlů.

Všechny ty výše uvedené chutné ingredience tentokrát Powell nechal kdesi v kalamářích své mysli a místo toho napsal a nakreslil příběh, který jde až na dřeň. Zatímco doteď jsme občas zahlédli na stránkách série příběhy z Goonovy minulosti, kde bylo ublíženo těm, které chtěl náš hrdina ochránit, tentokrát konečně zjistíme, co zranilo jeho. A vzhledem k žánrovým inspiracím je jasné, že to bude žena. Nejdřív však ještě Powell poodhalí střípek z Goonova dětství, díky kterému zjistíme, jak moc málomluvného ranaře musí bolet to, čím se stal.

Ale pak už následuje exkurze do Čínské čtvrti, kde během jednání s triádou Goon narazí na svou první lásku. Vzpomínky na to, co následovalo, se plynule prolínají s příběhem ze „současnosti“, kdy citově opět rozhozený Goon čelí záhadnému panu Trnkovi, který ví podezřele mnoho o jeho aktivitách a postupně ukrajuje z jeho zločineckého impéria.

Obě linie spoléhají na naprostou jednoduchost – příběh nenabízí žádné odbočky a nikde se nezastavuje, aby se vnímatel pokochal detaily. Je to jasná přímka, kde vedle Goona a jeho dvou vyvolených vystoupí výrazněji jen věrný kumpán Frankie, který v obou liniích platí za tragického otloukánka. Jako jediný skutečný Goonův přítel je totiž nejprve odstrčen tím, při kom vždy věrně stojí, aby se následně stal jeho Achillovou patou. Dokonce ani padouši, které je nutné v závěru překonat, nejsou ničím jiným než jen pozadím, spouštěčem událostí, na jejichž základ se vyjevuje pevnost vztahu Goona a Frankieho, ono až patetické přátelství za hrob, a to, jaké dopady na ně může mít žena – respektive taková žena, jejíž city ke Goonovi jsou přinejlepším sesterské, rozhodně však nedosahující tragické velikosti citu slavných Julií, Lucií či kingovské Susan.

Stejně jako je maximálně zjednodušen příběh, totéž můžeme napsat i o kresbě. Ne snad o jejím stylu – hranaté čelisti a postavy na hraně karikatury s citem pro dokonale pulpová třicátá léta (jistěže existující jen v představách čtenářů a tvůrců popkultury přelomu tisíciletí) zůstávají nezměněny. Jsou však zbaveny své barevnosti. A to v obou koncích škály, protože radikálního omezení se nedočkaly jen barvy hřejivé a jásavé, ale i ty ponuré. Powellova barevná paleta je v Čínské čtvrti a tajemném panu Trnkovi omezena na vybledlou krásu starých filmových žurnálů a jen tu a tam se objeví nějaká osamocená výraznější barva – především zlatá či krvavá. Na několika místech se navíc Powell pustí do detailů Goonovy tváře – která je zatím ještě mladá a schopná úsměvu, avšak čím dál víc se připravuje na přijetí strašlivých zranění a sveřeposti, jak ji známe z předchozích knih.

Jako už několikrát tak Powell dokazuje, že jeho bláznivý komiks dokáže pracovat s autentickými emocemi a poradí si i bez přehršle nadpřirozených atrakcí. Příběh jedné prosté lidské tragédie však zatím nedostal v sérii srovnatelný prostor. Na konci knihy přitom Powell ponechal na čtenáři, nakolik goonovské femme fatale – ale nejen je – odsoudí či rovnou zavrhne. A právě onou nejednoznačností ve svém závěru se Čínská čtvrť a tajemný pan Trnka dostávají definitivně na roveň nejlepším kouskům série.

Jakkoliv totiž hrdina odhalil něco ze své minulosti a jako charakter získal na hloubce, neztratil nic na svých tajemstvích. A to je pro příběh do budoucna skvělá zpráva. Ukazuje totiž, že návrat v čase nebyl pro Powella jen výplní nebo berličkou, jak zabít prostor a čas, než zase naskočí pořádná slina inspirace, ale opravdu promyšleným dílkem fascinující skládačky, kterou Goon je.