Nakladatelství XYZ vyprovodilo prvotinu francouzské spisovatelky (respektive donedávna novinářky v časopise Cosmopolitan) Sophie Hénaffové (nar. 1972) označením „humoristická detektivka“. Není to úplně šťastné ze dvou důvodů. Za prvé tento subžánr v Česku nemá mnoho příznivců, jakkoliv jinak humor všeho druhu funguje jako spolehlivé lepidlo na čtenáře. V případě detektivního žánru má však zatím větší úspěch severská temnota, jak ukázaly případy dejme tomu Daniela Pennaca nebo Alexandra McCall Smithe, kteří jsou doma i v zahraničí dosti úspěšní, zatímco jejich české překlady končily neslavně. Tuzemští čtenáři spojení humoru s detektivkou na chuť moc nepřišli. A za druhé – což už je pro případnou kariéru Sophie Hénaffové u nás příznivější – to označení přilepené nakladatelem je vlastně dosti zavádějící, protože text je především docela dobrá detektivka, která má občas humorné momenty. A to humorné docela zdrženlivě, autorka v tomto směru netlačí na pilu, nesnaží se vymáčknout vtipnou scénku za každou cenu. Vlastně jen odlehčuje příběh, který tím získává cosi z francouzského espritu a může být alternativou k oněm zmíněným Skandinávcům.

Zpočátku se ovšem zdá, že více než o detektivní zápletku půjde o konverzační komedii. Hlavními postavami románu jsou totiž policisté, kteří byli kvůli různým prohřeškům či charakterovým vadám odstaveni na vedlejší kolej, konkrétně do nově zbudovaného oddělení, jež dostane na starost nevyřešené kauzy, aby nedostávali plat zbytečně a zároveň nekazili práci při důležitých případech. Alkoholici, gambleři, lenoši, policisté nespolehliví či takoví, kteří pochybili, jako komisařka Anne Capestanová, která při domovní prohlídce zastřelila podivína, únosce a věznitele dvou malých dětí. A také jeden vyšetřovatel z inspekce, jenž zřejmě své kolegy štval natolik, že sprškou stížností zařídili jeho přeřazení. Jemný humor zajišťují především kapitánka Rosierová, která se souběžně s policejní praxí dala na dráhu spisovatelky a scenáristky úspěšného televizního seriálu – a samozřejmě zpracovávala případy svých kolegů, a poručík Torrez, ten ve sboru proslul tím, že parťákům přináší fatální smůlu, tudíž s ním po několika nehodách a neštěstích nikdo nechce pracovat.

Jejich interakce slibuje mnoho legrace, ale Hénaffová se sympaticky drží úspornosti ve stylu i v humoru. A rozehrává hned dva případy starých nevyřešených vražd, jež tým vyštrachal v haldě banalit. Jeden by čekal, že půjde o jednohubky, které jsou v příběhu od toho, aby panoptiku kuriózních postav přihrály vděčné situace, ale postupně se ukazuje, že oba staré zločiny jsou možná provázány a že vytvoření týmu mělo navíc ještě hlubší skrytý smysl.

Právě schopnost překvapovat je asi největší zbraní Sophie Hénaffové, jinak je její detektivka nadprůměrná jen mírně. Má vše, co je zapotřebí: chytře napsané a rozlišené postavy, spoustu štiplavých dialogů, vše v jakémsi civilním, starosvětsky poklidném tempu, díky němuž kniha připomíná klasické anglické nebo francouzské whodunitky, ale zároveň nepůsobí zastarale. Samozřejmě nepřekvapí, že role, které byly postavám přisouzeny na začátku, se v průběhu děje mění, ba převracejí (Torrez zachrání Capestanovou před nehodou a sám se přitom vážně zraní), že drobnosti jsou důležité a i banální kauza může vést k překvapivým odhalením a týmu třeba umést cestu k policejním archivům a specialistům, kteří by na něj jinak neměli čas. Vše psáno nefrancouzsky věcným, ale ne fádním jazykem.

Jak to u úspěšných detektivek (a Lúzři získali ve Francii dvě žánrová ocenění) bývá, už se chystá pokračování, k němuž ostatně vše směřovalo od začátku. Tým prapodivných existencí v policejní uniformě nabízí mnoho pozoruhodných možností. Teď jen aby jim autorka stavěla do cesty případy zamotané tak dobře jako v této knize.