Příběhy křesťanských mučedníků se z dnešního úhlu pohledu zdají nepochopitelné. Mnozí z nich byli se smrtí nejen smířeni, ale dokonce se na ni těšili. Barokní společnost chápala víru zcela jinak než my dnes; v době morových a tyfových epidemií neměl lidský život zdaleka stejnou hodnotu, jako má dnes. Posmrtný život se bral jako samozřejmost a mučednická smrt znamenala smazání všech hříchů, pro které by člověk jinak musel trávit dlouhá léta v očistci. Ten se v představách mnohých příliš nelišil od pekla, a proto lidé raději volili krátká muka na zemi než nekonečný pobyt v očistci.

O něco více srozumitelný je pro současného člověka osud tzv. korobi bateren neboli padlých otců, jejichž osud inspiroval i japonského autora románu Mlčení (1966) Šúsaku Endóa (1923 – 1996). Tito kněží, vyslaní jako misionáři do Japonska, se pod hrozbou smrti ze strany šógunátu, tehdejšího vládního aparátu, nebo mnohem častěji následkem nelidského mučení vzdali své víry. Při posuzování jejich činů si musíme uvědomit, že většina z nich sice byla připravena na smrt, ne však na dlouhé, ukrutné umírání, které vynalézaví mučitelé dokázali protáhnout na celé dny, nebo dokonce týdny. Své oběti přivazovali ke křížům do moře a tam je nechali postupně umírat při přílivu nebo je pověsili hlavou dolů do jámy plné fekálií. Výjimkou nebylo ani vydírání kněží – mnozí měli na výběr mezi apostazí (zřeknutí se víry, na důkaz čeho museli šlápnout na tzv. fumie, tj. speciálně k tomu určené zpodobnění Krista nebo Panny Marie), nebo smrtí svých farníků, což byla situace naprosto bezvýchodná.

Historie křesťanství v Japonsku je plná bolesti a krve, ačkoli ze začátku nic nenasvědčovalo tomu, že zde bude tato víra tak brutálním způsobem pronásledována. Prvním evropským misionářem byl František Xaverský, který do Japonska připlul v roce 1549. Tehdejší politická situace byla pro šíření křesťanství příznivá. Země neměla centrální vládu, byla rozdrobena do 25 knížectví a byla cizincům otevřena. Výhradní postavení zde sice měl z Číny přejatý buddhismus spolu s domácím šintoismem, avšak ani jedna z těchto náboženských forem se příliš nestavěla křesťanství na otevřený odpor. Tehdejší vysocí buddhističtí hodnostáři žili v okázalém přepychu, vedli mocenský boj s knížaty, a ohrožovali tak jejich autoritu. Proto lid uvítal skromné jezuitské a františkánské duchovní, žijící opravdově v duchu víry, kterou kázali. Jezuitská misie měla nejprve úspěch u zbídačených venkovanů, později začala usilovat o křest knížat. Jako první ho přijal Ómura Sumitada, jeho příkladu následovali další a spolu s knížetem často konvertovali i všichni jeho poddaní. Odhaduje se, že na konci 16. století, po dalších desetiletích rozmachu misie, dosahoval počet věřících až tři sta tisíc.

Situace se změnila za vlády Tojotomi Hidejošiho. I on se ke křesťanství zpočátku stavěl kladně, ale záhy vydal dva dekrety, jimiž další šíření křesťanství v Japonsku zakázal. Je možné, že Hidejošiho ovlivnily zprávy o tom, jak Portugalci prostřednictvím misionářů ovládli Macao a Španělé se zmocnili filipínské Manily. Zákaz nebyl nijak důsledně dodržován a v následujících letech do země bez větších problémů připlouvali další evropští misionáři. Zlom přišel v r. 1596 po tzv. sanfelipském incidentu. U japonských břehů tehdy ztroskotala španělská obchodní loď San Felipe a námořníci při výslechu prozradili plány španělské vlády na vojenské ovládnutí Japonska pomocí „připravení půdy“ misionáři. Hidejoši odpověděl tím, že náklad lodi zabavil a pro výstrahu nechal popravit 26 křesťanů.

Od té doby se situace křesťanů jen zhoršovala, řada misionářů opustila Japonsko pod hrozbou smrti za vlády Tokugawů, za šóguna Jemicua poté propukla hotová jatka. V roce 1622 nechal v Nagasaki upálit 51 křesťanů, mezi nimi i Karla Spinolu, jehož osudy sleduje Durychova čtyřdílná epopej Služebníci neužiteční (1940). Při jiné příležitosti bylo v zase v Edu ukřižováno 70 Japonců hlavou dolů v mělké vodě. Když přišel příliv, utopili se. Utrpení bylo prodlužováno, takže oběti byly znovu a znovu přiváženy na místo popravy k dalšímu mučení. Legendy jistě zveličily počty mučedníků, ale i střízlivý odhad je vysoký – během 24 let bylo v Japonsku zavražděno 1900 křesťanů.

K daleko největšímu krveprolití však došlo při šimabarské vzpouře (1637–1638), mezi jejímiž účastníky sice převládali pokřtění rolníci, ale zúčastnilo se jí i mnoho dalších lidí. Šógunát v Edu však viděl celé povstání jako katolické a zabil s velkou brutalitou kolem 37 000 lidí. Pravou zkázou pro japonské křesťany pak bylo ustanovení inkvizičního orgánu, v jehož čele stanul komisař Inoue Čikugo no kami Masašige. Byl to právě on, kdo rafinovaným mučením a psychickým nátlakem přiměl některé misionáře k odpadlictví. Je ironií, že tento muž byl původně sám jako vazal křesťanského knížete pokřtěn, ale později se od katolického náboženství odvrátil.

V tomto momentu začíná Endóovo vyprávění. Do rukou komisaře Inoueho se dostane hlavní hrdina knihy Mlčení Sebastião Rodrigues, jehož postava byla inspirována skutečným jezuitou jménem Giuseppe Chiara. Mladý misionář Rodrigues se do Japonska vydává i přesto, že už se v Evropě vědělo, jak krutému pronásledování nyní křesťané v této zemi čelí. Přijíždí plný ideálů – o víře své i jiných, o svém poslání, o mučednickém majestátu i o samotné podstatě Boží lásky. Realita ho však donutí se nad těmito ideály znovu důkladně zamyslet. Zpočátku ho dojme obětavost, s jakou ho u sebe skrývají utajení křesťané – chudí rolníci. Později ho však začne děsit, když za něj tito lidé po odhalení šógunátními úřady začnou umírat. A když jsou první dva japonští mučedníci, kteří předtím Rodriguese pomáhali skrývat, ukřižováni na mořském břehu, kde v mukách umírají několik dní, je nečekaně konfrontován s něčím ještě děsivějším – s Božím mlčením. V ohlušujícím tichu tohoto mlčení, přerušovaném jen nepatřičným, výsměšným bzukotem mouchy, se mučednictví japonských venkovanů jeví uboze a nesmyslně, hlavně v porovnání s Rodriguesovou představou o mučednictví, „kdy se duše vrací do nebe plného světla slávy, vítána andělskými fanfárami“, a mladý jezuita je na útěku před pronásledovateli dohnán až k pochybnostem o Boží existenci a s tím i smyslu svého života.

Dalším tématem, na které Rodrigues přehodnocuje svůj názor, je Boží láska. Poměrně záhy si uvědomuje, že je snadné umírat za dobré lidi, ale Kristus zemřel i za ty podlé a zkažené. To je však ve skutečnosti nesmírně těžké; hlavní hrdina si to uvědomuje, když se musí znovu a znovu setkávat se svým ošklivým stínem, Japoncem Kičidžiróem, díky kterému se dostal do Japonska. Už od prvního setkání v něm Kičidžiró svým opilectvím a projevy zbabělosti vzbuzuje odpor, jejž ještě stupňují Kičidžiróovy fyzické charakteristiky – na různých místech se o něm dočteme, že měl „myší tvář“, „vyděšené oči ještěrky“ či „bázlivý výraz zbitého psa“. Tato dle použitých epitet vyloženě zvířecká tvář je velmi odlišná od krásné, ušlechtilé tváře Ježíše Krista, kterou si Rodrigues představuje ve chvílích úzkosti, tváře vyzařující moc a slávu. Tento odpor je později doprovázen hořkostí, když se Kičidžiró stane Rodriguesovým Jidášem a zradí ho. Stále znovu se však vrací a prosí o odpuštění, aby se vzápětí dopustil nové zrady. Skutečně překonat nenávist a odpustit Kičidžiróovi pro Rodriguese znamená umět milovat tak, jak to dokázal Kristus, a to nejen lidi dobré a krásné, ale i slabé a ošklivé.

Konečně při nejtěžším rozhodnutí, které musí Rodrigues učinit – veřejně se vzdát víry, nebo nést odpovědnost za krutou smrt několika japonských věřících –, musí projít vlastní křížovou cestou, aby pochopil, v čem spočívá podstata Kristovy oběti, a uvědomil si, že i touha po mučednictví může být špatná, je-li spojena s touhou po osobním oslavení. Na konci je Rodrigues sice poražený jak z hlediska katolické církve, ze které je vyobcován, tak v očích Japonců, kteří jím pohrdají jako odpadlíkem, ale svůj vnitřní boj vyhrál – a s úlevou shledává, že Boží mlčení, které ho celou dobu tak děsilo, bylo pouze zdánlivé. Ve skutečnosti promlouval o Božím milosrdenství a lásce celým svým působením v Japonsku.

V tvorbě Šúsaku Endóa najdeme tři hlavní témata: pocit viny z morálního selhání, kterému se nejvíc věnuje rovněž do češtiny přeložený román Moře a jed (1957, česky 1980), pojednávající o provádění pokusů na amerických válečných zajatcích za druhé světové války. Dále je to střet cizích kultur – Japonska a Západu –, ke kterému ho inspirovaly vlastní zážitky ze studia ve Francii a který zpracovává hlavně v třech novelách spojených do celku s názvem Studium v zahraničí (jap. 1965). Nejvíc se ovšem věnoval tématu křesťanství; Mlčení (česky poprvé 1987) má svou moderní obdobu např. v románu Blázen (jap. 1959), ve kterém se laskavý a naivní Francouz – moderní misionář snaží spasit jednoho japonského zločince i za cenu ohrožení vlastního života.

Mimořádný úspěch románu Mlčení, který obdržel prestižní Tanizakiho cenu a nedávno se dočkal již druhého filmového zpracování Martinem Scorsesem (2016), nespočívá v tom, že je Endó jako křesťanský autor v japonské literatuře něčím výjimečným, ani ve stylu, v jakém byl román napsán, i když tento styl můžeme označit za mistrovský – zdánlivě prosté věty plynou hladce a zároveň vyvolávají neokázalým způsobem ve čtenáři silné emoce –, ale v tom, že zde Endó dokázal umně spojit všechna tři výše uvedená témata. Příchod křesťanských misionářů do Japonska nutně vede ke střetu kultur a k úvahám nad odlišnostmi mezi Japonskem a západním světem a problém morálního dilematu, kde se ani jedna volba nezdá být tou správnou, je univerzální a nadčasový.

Konečně čtenáře také oslovuje Endóovo pojetí Boha. Endóa nezajímá Bůh otec se starozákonními potopami, dešti kobylek a dalšími pohromami, Bůh přísný a trestající. V centru jeho zájmu je Kristus. Ovšem jak můžeme vidět na proměně tváře, která se zjevuje Rodriguesovi, z tváře vyzařující moc a slávu na tvář vyrytou na desce fumie, vyhublou a se smutnýma očima, jejíž rysy byly téměř setřeny nohama lidí, kteří byli přinuceni na ni šlápnout – Kristus pro autora opět není ten, který vítězí a kraluje, ale ten, kdo ač poražený a ubohý, snaží se přece pomáhat trpícím. A to je příklad sebeobětavé lásky, který může mnoho přinést i dnešnímu evropskému čtenáři, ať už věřícímu, či nikoliv.