Po prašné cestě rozpálené žhnoucím sluncem rachotí rezavý náklaďák, kolem zaplivaných bister a na benzinových pumpách postávají podnapilí chlapi plní siláckých řečí a nevybité agrese, ve stínu verand a v útrobách rozpadajících se domů a bytů, měnících každý měsíc nájemníky, čekají jejich sešlé, věčně těhotné manželky s houfem špinavých dětí, vzduchem se linou tóny srdceryvného gospelu, prodchnutého láskou i nenávistí. Alkoholismus, nezaměstnanost, nefunkční rodinné vztahy, násilí, nevzdělanost, duševní i fyzická zmrzačenost – to vše patří k tradičnímu znázornění amerického Jihu v literatuře. Ať už je řeč o takzvané „bílé spodině“ (anglicky „white trash“), s níž se setkáme i v románu Dorothy Allisonové, nebo o místní aristokracii, Jih bývá zobrazován jako zdegenerovaná krajina, plná usedlin a kalu, kde za pozlátkem honosných plantáží leží stín otrokářství a pod dívčími krinolínami jižanských krásek seschlá, vrásčitá kůže. Ke karikatuře a hyperbole „jižanství“ se přitom uchylují nejen spisovatelé ze severní části Spojených států, případně jiných koutů světa, ale i ti pocházející z Jihu. A jak už to se stereotypy bývá, na každém je něco pravdy.

Příkladem svědectví z první ruky je i románová prvotina jižanské spisovatelky Dorothy Allisonové, která se jako jedna z prvních autorek své generace pokouší o plnohodnotné znázornění spíše než o karikaturu života na Jihu. Parchant z Jižní Karolíny, jenž byl v roce 1992 nominován na prestižní National Book Award, je do značné míry autobiografický. Allisonová v něm prostřednictvím svého alter ega Ruth „Kosti“ Boatwrightové vzpomíná na dětství v nefunkční rodině, na svůj vztah s matkou a sestrou a léta pohlavního zneužívání násilnickým otčímem. Kostin život je dramatický od samého začátku. Narodí se šestnáctileté Anney, kterou po autonehodě v bezvědomí dopraví do nemocnice. Tam mají hned jasno: matka svobodná, otec neznámý, dítě – parchant. Kosťa vstupuje do světa s cejchem, obklopená davem hašteřivých tet a věčně podnapilých strýců, kteří se potácejí od ničeho k ničemu, perou se, střílejí, tráví život ve vězení a ve volném čase plodí další děti. Dívka se musí vypořádávat s pocity méněcennosti, a to nejen kvůli nálepce parchanta, ale i kvůli stereotypnímu vnímání skupiny jedinců, z níž pochází: zkrachovalé bílé vrstvy, k jejímž hlavním rysům patří lenost, hloupost, promiskuita, rasismus a sklon k alkoholismu.

Kostina matka se brzy znovu vdá. Její nový muž je stejně jako ona ještě dítě; naivní kluk s velkými plány, které končí ve chvíli, kdy přivede mladou manželku do jiného stavu a potom se zabije při autonehodě. Za několik let se osamělá Anney, dokonalý příklad upracované, předčasně zestárlé jižanské ženy, provdá potřetí a poslední manželství se ukáže být osudným. Z nesmělého Glena Waddella se vyklube další beznadějná existence, zkrachovalec neschopný udržet si práci, který si svou frustraci a selhání, přetavené v zvrácený chtíč, vybíjí na dvanáctileté Kostě.

Parchant z Jižní Karolíny je drsná výpověď dospívající dívky, zasazená do padesátých let minulého století, krutý bildungsromán, vyprávěný s šokující upřímností osobitým jazykem, plným kousavého sarkasmu beze stopy patosu. Kosťa se potýká s problémy typickými pro děti jejího věku; není si jistá budoucností, pochybuje o sobě: „Byla jsem na první pohled umanutá, obyčejná, plochá jako prkno a tmavá jako kůra ořešáku. Moje tělo, stejně jako těla mých tet, bylo zrozené k tomu, aby se upracovalo k smrti, vyždímalo, zahodilo.“ Kromě běžných potíží spojených s dospíváním však musí řešit i problémy mnohem zásadnější. Kosťa zoufale touží po tom, rozbít zavedený cyklus, uprchnout, odbočit z pevně vyjetých kolejí, z bezútěšného života plného nedostatku, živoření, prázdného břicha a věčného stěhování se do stále zapadlejších a zašlejších bytů. Trápí ji rozpadající se vztah s mladší sestrou Reese a především její vztah s matkou, který je sice láskyplný, avšak v jeho středu se jako hromada špíny tyčí postava „nevlastního táty Glenna“. Anney svou dceru miluje, ale slepá láska ke Glennovi jí brání učinit správné rozhodnutí. Trpící Kosťa nachází vzor v tetě Raylene, soběstačné, sebevědomé lesbě, která si stříhá vlasy nakrátko, má sílu jako chlap a žije sama v zapadlém domku u řeky.

Příběh, který se zabývá tématy jako třídní systém či feminismus a zároveň představuje citlivou soukromou výpověď, je zasazen do země prudkých jarních bouří, oprýskaných verand, propocených košil, houpacích křesel a sklenic citronády, do míst, kde jako by se zastavil čas. Bizarní, groteskní postavy, z nichž mnohé lze považovat téměř za archetypy, zatímco jiné jsou důkladně propracované, se plouží v začarovaném kruhu, z nějž není úniku. Kromě třídy a postavení žen se román velmi otevřeně zabývá i sexualitou. Ta, anebo spíše její přemíra, je v jižanské literatuře koneckonců zásadním tématem. Často bývá potlačovaná, nevyjasněná, násilná či zvrácená; bobtná pod povrchem, až nakonec v jediném prudkém poryvu vyrazí ven. Román Allisonové není v tomto ohledu výjimkou. Glenovy nenadálé výbuchy hněvu, při nichž bije Kosťu řemenem a přitom se ukájí, sestry tajně masturbující v dusném pokoji, Kostiny sexuální sny a představy plné krve a násilí – kniha nabízí směsici potlačovaných pudů, připomínající tlakový hrnec, který co nevidět přeteče.

Parchant z Jižní Karolíny, jenž poprvé vyšel roku 1992, byl na literárním poli zásadní událostí. Neobyčejně zdařilé vyobrazení rodiny Boatwrightových i groteskní poetiky rurálního Jihu, kde pod povrchem dřímá cosi shnilého, vyneslo Allisonové přirovnání k autorům jako Flannery O’Connorová či William Faulkner i k takovým klasikám jako Kdo chytá v žitě nebo Jako zabít ptáčka. Chvála to byla bezesporu zasloužená. Autorka dokáže udržet rovnováhu mezi výše zmíněnou archetypálností a plnokrevným dramatem, zároveň má cit pro jazyk a román je navzdory drsnému tématu studnice nenápadné, kumulující se lyriky, svět, jenž dokáže šokovat stejně jako uhranout. I po doznění příběhu zůstanou intenzivní pocity smutku, rozhořčení a palčivé nespravedlnosti. Knihu lze bez nadsázky zařadit k těm vzácných literárním dílům, která i dvacet let od svého vydání stále hovoří jasným hlasem a zanechají ve čtenáři hluboký dojem.