Milan Ohnisko patří po zásluze už několik let ke stálicím brněnské poetické scény. V nakladatelství Druhé město mu v loňském roce vyšla v pořadí již desátá sbírka, nazvaná Světlo v ráně, která aspiruje na získání ceny Magnesia Litera v kategorii poezie. Ohnisko se skrze tuto sbírku prezentuje jako básník-pozorovatel, který se snaží (i když ne vždy úspěšně) stát vně banální každodennosti a který vědomě jen letmo rozrušuje její existenciální nitro. Jeho verše jako by chtěly vyplnit pusté prázdno viděné skutečnosti, avšak vždy se tak děje v konturách bezelstného outsiderství, bolestného zmaru nebo hyperbolizované ironie. Obrazy čerpající z reality často přecházejí do snových výjevů, jako je tomu v úvodní básni celé sbírky: „Kombinézy na šňůrách se třpytí jako stříbro / slunce padá volným pádem na neznámé místo.“ Ohnisko v těchto momentech sklouzává k vyumělkovanému jazykovému projevu, ve kterém jsme svědky jakési apokalypticko-dekadentní blouznivosti. Tyto přemrštěné obrazy bují z básníkovy senzibility a jsou metaforicky doslova nasáklé slovním pachem na první pohled neviděného zhnusení: „Prší. / Z nebe. / Na zem. / Na zemi před Potravinami sedí rozmazaní lidé (muži i ženy) / s igelitovými taškami na hlavách. Popíjejí pivo z velkých / (přibližně pětimetrových) plastových lahví a natahují ruce / po kolemjdoucích.“

Dojem hrozivosti vzbuzují také imperativně znějící básně, kterým vládnou úsečně diktovaná spojení, připomínající styl německých expresionistických básníků první poloviny minulého století: „Zkouška sirén / a po ní ticho / jako v němém filmu / Vrátná si sladí čaj / a ladí rádio / Klapání podpatků / Ničí parfém / Nad řekou letí labutě / po nebi plují šedé mraky / Mnoho jich po cestě zahyne.“ Ohnisko je v těchto fázích sbírky nejpřesvědčivější. Dokáže poskládat básnickou výpověď, která ústí do paradoxně mnohem jasněji vypovídajícího zamlčení. Autor jako by v těchto momentech nechtěl odkrýt podstatu samotných slov, ale spíše se potichu vkrádal mezi ně a poodhaloval jinak nepostřehnutelné rezonance. Právě v těchto nedořečenostech se Ohniskova poetika stává nejryzejší a nejdůvěryhodnější: „Stojíš dole na chodníku / a máváš / Za oknem vykroucené město / Ticho jak / v urně sebevraha / Tvoje záda jdou rovně / Roztírám nosem / sopel po skle.“

Zmíněné výrazové prostředky, sloužící k vyjádření osudovosti lidské existence, ale tvoří spíše výjimku, básník volí často cestu hravého výsměchu či okázalé perverzity: „Nová komorná byla tuze hezká / Pupeny bradavek / horký květ pohlaví / ouška dvě růžové galaxie“. Ohniskovi je taktéž vlastní ironicky popisovat morální selhání jedinců v mezilidských vztazích či s detailní přesností poodhalovat křehkost erotické intimity: „Přikryl jí / kolena šálem / jeho kolínská / jemně voněla / Když se k ní naklonil / zavřela oči.“ Ve svých básních se nevyhýbá ani explicitnímu zobrazení zřejmě přímo prožitých situací, ve kterých jako hlavní aktéři vystupují podivně konající postavy bizarního zevnějšku, jež jsou prostřednictvím fikčního básnického světa odsouzeny (nutno poznamenat po právu) k trapnému sebezesměšnění. Básnický subjekt v žádném případě díky těmto pozorovatelským sondám nedociluje očistné katarze, ba právě naopak – mnohdy je v těchto výjevech aktivním spoluúčastníkem, aniž by zachovával výše uvedenou vnějškovou neutrálnost. Básnické já plně absorbuje hnus lidství, který vidí kolem sebe: „Na svatební tabuli tančí kurva / Diriguje nás jako nějaký dirigent nebo dirigentka / Jede jede mašinka, smějeme se a funíme okolo stolu / Pro existenci života neexistuje jediný důkaz.“ Stylově se však tyto části sbírky neliší – i toto sestoupení do básnického děje se odehrává v zajetých kolejích jednotvárné hry slov a čitelného humoru, kterému ale mnohdy schází očekávaná pointa: „Chce se mi smát / Skoro se dotýkáme nosy / vousy mu voní solí a tabákem / Napadají ho slova / jako kundíra / koušu se do rtu.“

Světlo v ráně oslepuje absurditou lidského konání. Nevede čtenáře k očistění, spíše osvětluje a prohlubuje námi neviděnou bolest, která se v Ohniskových verších skrývá za kulisami tragikomických a pokřivených osudů. Tato poezie však neusiluje o zmírnění amorálnosti světa, jen se drze a se vztyčenou hlavou šklebí jeho neskonalé hořkosti. Bohužel nelze opomenout, že se tak děje v rámci určité zacyklené stereotypnosti. Ohnisko v této sbírce rozhodně nepřekročil svůj vlastní stín. I tak ale vytvořil v kontextu současné české poezie nadprůměrnou sbírku, která si své čtenáře jistě najde.