V polovině října navštívil Prahu na pozvání Goethe-Institutu německý spisovatel Marcel Beyer (*1965), čerstvý laureát Ceny Georga Büchnera. Čekalo ho zde společné autorské čtení s básníkem Petrem Hruškou. Ten na Beyerově poezii vyzdvihl především mnohovrstevnatost a mnohorozměrnost, neobyčejně působivé zacházení s časem a prostorem a schopnost „rozházet svět“. Marcel Beyer však píše také romány, eseje či operní libreta. Nejvíce jej proslavily romány Flughunde (Kaloni, 1995) a Kaltenburg (2009), které se vracejí do nedávné německé historie a byly přeloženy do řady jazyků, do češtiny zatím ne.

iLiteratura: Pocházíte z bývalého západního Německa, ale žijete už přes dvacet let v Drážďanech, čím to je? Obvykle se lidé stěhují spíše opačným směrem…
Marcel Beyer: Obvykle to bývá naopak, což samozřejmě souvisí s hospodářskou silou, ještě dnes si mnozí jezdí z východu Německa vydělávat na západ. Ale já jsem se po úspěchu svého druhého románu rozhodl stát spisovatelem na volné noze, což znamenalo, že jsem se mohl odstěhovat kamkoli, ekonomické hledisko pro mě nehrálo roli – nehledě na to, že východ byl tehdy ještě levnější než západ.
Zároveň jsem měl už od prosince 1989 pocit, že žiju v prostředí, které si vystačí samo, které se považuje za pupek světa, jen se díváme na televizi, co se děje na východě, ale nevnímáme to nijak zblízka. Pomyslel jsem si, že je to zajímavá fáze dějin, kterou bych rád aspoň trochu sám prožil. Nejen jako turista při nějaké čtrnáctidenní cestě po východním Německu, ale že by bylo potřeba se tam odstěhovat. Potom jsem v roce 1995 poznal svou ženu, Švýcarku, která tehdy už žila v Drážďanech, a narychlo jsem se rozhodl: přestěhuju se do Drážďan.

iLiteratura: Myslíte, že tam zůstanete?
Marcel Beyer: V posledních letech hodně váháme. Atmosféra se změnila, naprosto plíživě, objevily se fenomény jako Pegida (občanská iniciativa „Patriotische Europäer gegen die Islamisierung des Abendlandes“, Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu, založená v říjnu 2014 v Drážďanech – pozn. redakce), což nás sice vyděsilo, ale vlastně neudivilo. To podivné odmítání všeho „cizího“ – cizí byli pravděpodobně najednou už i lidi z Lipska…
Projevovalo se to postupně i v každodenním životě, skrze různé poznámky – třeba se nás přátelsky ptali, jestli už pomalu neuvažujeme o tom, odstěhovat se zpátky domů. Pomyslel jsem si: bydlím tu patnáct let, proč takové otázky? Proč se nepovažuje za samozřejmé, že v prostoru města žijí lidé z nejrůznějších částí světa? A v souvislosti s tématem Pegidy nám potom atmosféra připadala tak agresivní, že jsme si říkali: měli bychom asi co nejrychleji pryč.
Na druhou stranu to ovšem je i velmi zajímavé, pokud se zrovna dobře vyspíte a máte trochu hroší kůži. Otevírají se zde určité otázky: co vlastně rozumíme pětadvacet let po konci východního a západního bloku pod pojmem svobodná společnost? Co má být přípustné ve veřejném prostoru? Ukazuje se, že tyto věci nejsou nijak samozřejmé a dané. Což taky může být velmi produktivní.

iLiteratura: Vaše nejznámější romány Flughunde a Kaltenburg se vracejí do minulosti, zejména k období třetí říše. Cítíte, že se jako spisovatel můžete literaturou vyjádřit i k současnosti?
Marcel Beyer: Píšu své romány v současnosti, takže se na minulost dívám ze současného pohledu. Když jsem se vracel k období národního socialismu, bylo to ve fázi, kdy v Německu převládal názor, že k tomuto tématu už bylo řečeno vše, že teď je třeba se zaměřit na znovusjednocení Německa…
Tehdy jsem si poprvé v životě uvědomil tu nacionalistickou problematiku v celé šíři – když jsem vyrůstal, brali jsme to jako téma starších lidí, sami jsme se zajímali o Evropu, co nejvíc cestovali a tak dál. Potom se to změnilo. A když jsem psal Flughunde, lidé říkali, proč to děláte, to přece už nikoho nezajímá, už je to uzavřené. Ale ukazuje se, že se objevují nové a nové otázky, že o mnoha věcech se vůbec nediskutovalo, historici nacházejí stále další informace. Pohled se pořád proměňuje.
Co se týče knihy Kaltenburg, to už jsem žil dlouhý čas v Drážďanech a věděl jsem, že se chci v románu věnovat otázce, jaká je vlastně identita lidí, kteří žijí v NDR, ve státu, který se vůči národnímu socialismu vymezuje jakožto „lepší Německo“ – „my jsme národní socialismus porazili“, to je základem našeho státu a společnosti, takže jsme sami imunní. Potom se ale na začátku devadesátých let objevily vážné rasistické násilnosti, na západě, ale i na východě – a kde se tihle náckové vzali? Existovali už za časů NDR? Pracuji tedy vždycky na pozadí takovýchto skutečností.
V době, kdy jsem psal Kaltenburg, se Drážďany proměňovaly z města plného života, jak jsem je poznal v přelomovém období poloviny devadesátých let, v pohlednicovou idylku: opravený kostel Frauenkirche, turisté, Drážďany byly známé po celém světě… Ale uvnitř existovalo také řekněme historické bitevní pole, kde šlo o to, kdo vlastně Drážďany – tento symbol – může „používat“. Na výročí bombardování Drážďan přijížděli neonacisti z celé Evropy a demonstrovali a tak dál. Taková tedy byla doba, na jejímž pozadí jsem psal.
Události dvacátého století jsou v různých obdobích interpretovány pokaždé jinak. V mých knihách mi vlastně nejde o německou historii, ale o evropskou, o historii dobývání a ničení…

iLiteratura: Žádná z vašich knih zatím není dostupná v češtině. Kterou byste doporučil přeložit jako první?
Marcel Beyer: Pravděpodobně román Flughunde, ten se překládá nejvíc, v Německu se čte i ve školách. Česky nevyšel, nevím, proč to právě tady neklaplo, ale existuje slovenský překlad.

iLiteratura: Během autorského čtení s Petrem Hruškou v Goethe-Institutu bylo předneseno také několik vašich básní česky. Považujete svou poezii za přeložitelnou? Jaké to je, slyšet své verše v jazyce, kterému nerozumíte?
Marcel Beyer: Každý text je přeložitelný. Nejde ani tak o jazyky jako takové, jako spíš o ctižádost a zvědavost překladatele. Japonština například funguje po všech stránkách úplně jinak než němčina, přitom v Japonsku existují minimálně tři souborná vydání díla Paula Celana. Takže podstatné je, aby překladatelé chtěli něco přenést z jedné kultury do druhé, a pak to jde.
Včerejší čtení se mi moc líbilo, protože když jsem poslouchal Petra Hrušku, jak básně přednáší, měl jsem pocit, že jejich tón se podařilo vystihnout.

iLiteratura: Vy sám jste překládal z angličtiny, Michaela Hofmanna či Williama Butlera Yeatse, ovlivnilo to nějak vaše vlastní psaní?
Marcel Beyer: Ano, jistě, nedokážu teď říct konkrétně jak, ale při překládání vychází najevo skutečnost, že člověk v určitém jazyce píše vždy na pozadí jiných jazyků, že literatura existuje na pozadí jiné literatury. Je to osvěžující, rozšiřuje to obzory. Nevím, jak je to v Česku, ale v Německu básníci, zejména mladí, překládají často. Člověka to tak nějak přitáhne. Překládání koneckonců neznamená tolik práci s cizím jazykem jako spíš s tím vlastním. A myslím, že řadě kolegů to dodává energii pro vlastní psaní. Stejně jako mně.

iLiteratura: A čte se v Německu současná poezie?
Marcel Beyer: Ano, je to ohromně různorodá scéna. Hodně se toho teď odehrává na internetu. V posledních dvou třech letech už je u kritiků i publika vidět jakási přesycenost velkými romány, zejména „romány roku“, které by si „měl přečíst každý“. Více pozornosti se tak přesunulo k tomu, co se děje v současném básnictví.
Od osmdesátých let se poezii dostává kontinuálně velké pozornosti i ze strany mladých lidí, zajímají se živě o to, co se právě nejnověji píše, a teď, v posledních deseti letech, došlo k velkému rozšíření tohoto pole, objevují se úplně odlišné estetické podněty.

iLiteratura: Nedávno vám byla udělena Cena Georga Büchnera, blahopřeji! Jak se na literární ceny díváte?
Marcel Beyer: Ceny jsou vždycky ohromné, jsem spisovatelem na volné noze a každá cena je takové překvapení, které člověku dodá trochu ekonomické jistoty pro blízkou budoucnost. Cena Georga Büchnera má i značnou symboliku, během let se z ní stala nejvýznamnější cena pro německojazyčnou literaturu. Vlastně to pořád ještě tak docela nechápu, za čtyři týdny se koná slavnostní udílení, pracuji teď na proslovu k té příležitosti a stále mi není úplně jasné, do jaké tradice jsem se tím vlastně vřadil.

iLiteratura: Mezi laureáty byla v minulosti i Friederike Mayröckerová, vaše nejoblíbenější spisovatelka, je to tak?
Marcel Beyer: Friederike Mayröckerové je nyní dvaadevadesát let, a stále píše. A je čím dál radikálnější, což mi připadá ohromné. Mnozí autoři jsou s věkem předvídatelnější nebo už prostě nemají tolik energie, anebo touha po společenském uznání převáží nad přáním objevovat psaním něco nového, ale Friederike Mayröckerová vždycky v psaní důsledně sledovala svou vizi.
Uchvátila mě, když mi bylo něco přes dvacet, a i dnes má spoustu mladých nadšených fanoušků. Souvisí s tím její pohled na jazyk, že se jazyka neostýchá, nestará se o konvence atd. Odpovídá to i jistému pohledu na svět, nikdy nemyslet v zaběhnutých kategoriích, nechávat si otevřené možnosti k převracení a otáčení jazyka, uchopit svět pokaždé úplně jinak. V tom byla Friederike Mayröckerová vždycky mým vzorem.

iLiteratura: Ráda bych se zeptala na hudebnost ve vašem psaní. Píšete operní libreta (například Karl May: Raum der Wahrheit), písňové texty, máte prý také slavnou sbírku desek…
Marcel Beyer: Nevím, jestli je tak slavná, ale je každopádně rozsáhlá (smích). Začal jsem intenzivně poslouchat hudbu – kupovat si desky a podobně – ve stejné době, kdy jsem začínal psát. Když mi bylo čtrnáct, neovlivňovalo moje psaní zdaleka tolik to, co jsem přečetl, jako spíš hudba, kterou jsem poslouchal. A obojím žiju. Na jedné straně jsem plně oddaný jazyku, na druhé tvoří hudba takový „protisvět“. Neposlouchám skoro nic s německými texty, ale arabskou a africkou hudbu, s texty v jazycích, kterým nerozumím. Je to umění, ale samozřejmě i komunikace, úplně jiná než to, co dělám já. Já se potýkám s němčinou a snažím se objevovat její krásu, a hudba je pro mě něco naprosto odlišného. A asi před čtrnácti lety se naskytla možnost – poté, co jsem dlouho pracoval jako hudební publicista – propojit psaní a hudbu ještě těsněji, díky spolupráci s jedním skladatelem.

iLiteratura: Proč je opera ještě dnes zajímavá?
Marcel Beyer: Je zajímavá, protože je to mnohostranné dílo, které spojuje různé umělecké prostředky: hudbu, divadlo, pohyb, všelijaké speciální efekty. A hudební dramatika mi připadá odlišná od činohry; je to prostor, kde je možné všechno, i cokoli bláznivého. Ve společnosti druhé poloviny devatenáctého století se v operách často zpracovávalo téma šílenství, v klasických operách jsou mnohdy hlavní postavy, u nichž nevíme, zda mají ještě místo ve světě, nebo z něj vypadly či byly vyloučeny, a to mi připadá hodně podnětné. Opera je vlastně místo pro extrémy. Všechno, co do společnosti tak úplně nezapadá, co ji narušuje, má v opeře své místo, i třeba velké katastrofy, rozvracení a tak dále.

iLiteratura: Ve svých textech se také často snažíte propojit poezii a vědu…
Marcel Beyer: Ano, věda mě zajímá moc, ale jsem v té oblasti jen diletant. Jsem zvědavý, zajímám se, ale nejsem odborník, takže nemůžu vědu a poezii propojovat doopravdy. Hodně mě zkrátka zajímá jiné myšlení, jiné kategorie, jiné přístupy ke světu.

iLiteratura: Na čem pracujete v současnosti?
Marcel Beyer: Na proslovu k udílení Ceny Georga Büchnera, který mám přednést za čtyři týdny…
Jinak jsem se v posledních letech ani tolik nezajímal o otázku, co se dá vlastně dělat s románem; mnohem víc mě to táhne k textům, které nestavějí na fikci. Můžeme jim říkat třeba eseje. Nebo vyprávění, která nemají děj v tom smyslu jako romány, ale využívají jiné postupy.
Příští kniha bude sestávat z více textů, které nejsou fikční, ale hledají přitom jakoby fikční momenty ve skutečnosti. Hlavním a společným motivem je otázka: co se vlastně děje, když lidé na veřejnosti prolévají slzy? Slzy jsou výrazový prostředek, komunikuje se jimi, což je záležitost, která mě vždycky zajímala – jak se komunikuje mimo jazyk. Nyní čím dál častěji vídáme plakat na veřejnosti třeba politiky, což v Evropě ještě před dvaceti lety bylo naprosto výjimečné: politici se museli ovládat, mít vždycky jasný pohled na svět. Anebo vrcholoví manažeři mezinárodních koncernů – během tiskových konferencí náhle propukají v pláč. Na jednu stranu by se dalo říct: ano, lidé více dávají najevo emoce. Ale na druhou stranu jsou to vždycky situace, kdy se něco sděluje.
Z takových pozorování jsem vycházel a sledoval různé stopy i do historie, také do kulturní historie. To, že člověk vůbec může prolévat slzy, se kdysi považovalo za důkaz milosti. Že Bůh člověku sešle slzy do očí. A Ignác z Loyoly, zakladatel jezuitského řádu, si například vedl o slzách deník. Takže ta práce je vlastně básnická, jsou to ovšem básně v próze. Zvláštní zkratová spojení mezi různými obdobími, oblastmi života a podobně.
Ale třeba se ještě někdy k románu vrátím. Jen mě nějaké téma opravdu musí přitáhnout, musím si být jistý, že právě tohle musím zpracovat románově. Skrze to pak můžu přemýšlet, co vlastně je a co má být román. Není to pro mě nějaká samozřejmá forma, do které se věci nalijí.