Marcel Beyer (nar. 23. listopadu 1965 ve württemberské vesničce Tailfingen) je německý spisovatel mnoha řemesel. Píše poezii, prózu, literární eseje i operní libreta, kromě toho patří k předním znalcům rozsáhlého díla rakouské básnířky a prozaičky Friederike Mayröckerové, jejíž Sebrané spisy spolupřipravil k vydání.

Experimentální počátky

Beyer se sice narodil v Bádensku-Württembersku, ale vyrůstal na severu země v Kielu a v Neussu nedaleko Düsseldorfu. Na menší univerzitě v Siegenu vystudoval germanistiku, anglistiku a srovnávací literární vědu, studium uzavřel na počátku devadesátých let diplomovou prací právě o Friederike Mayröckerové, kterou ve vztahu ke své poezii považuje i po letech za jeden ze svých dlouhodobých vzorů.

Blízký čtenářský vztah k Mayröckerové či francouzským nouveaux romanciers Alainu Robbe-Grilletovi a Claudeu Simonovi ostatně dokládá i autorova raná záliba v experimentální poezii a próze. Jako editor se spolupodílel na přípravě literární řady „experimentelle Texte“ (experimentální texty), kterou v Siegenu vydával český rodák a tamní profesor literatury Karl Riha. V rámci této řady vyšel v průběhu let mj. sešit věnovaný tvorbě Ernsta Jandla, F. Mayröckerové a Andrease Okopenka či experimentální báseň Georgs Sorgen um die Zukunft (Jiříkovy starosti o budoucnost) v Německu působícího českého spisovatele Jana Faktora.

Jako autor na sebe Beyer začal výrazněji upozorňovat zejména od počátku devadesátých let. První knižně vydané básnické sbírky Kleine Zahnpasta (Malá zubní pasta, 1989) a Walkmännin (Walkmanka, 1991) sice vyšly v drobných, malonákladových nakladatelstvích, ale hned románový debut Das Menschenfleisch (Lidské maso, 1991) se autorovi podařilo udat v nakladatelství Suhrkamp. Přitom příběh vztahu mezi mužským vypravěčem a jeho partnerkou, označovanou pouze písmenem K., postrádá v duchu Beyerových tvůrčích vzorů tradiční vyprávěcí formu, autor v něm mj. rozjímá nad možnostmi jazyka a mezemi komunikace, a návdavkem ještě splétá postmoderní síť z citátů. Možná i proto zůstala většina tehdejších recenzentů tváří v tvář Beyerovu textu poněkud bezradná. Jen Friedhelm Rathjen rozeznal autorův talent a už v březnu 1991 v Süddeutsche Zeitung hovořil o „jednom z největších příslibů současné literatury“.

Úspěch Kaloňů a Kaltenburga

Rathjenova prorocká slova se naplnila o čtyři roky později, když se v knihkupeckých regálech objevil Beyerův druhý a doposud nejúspěšnější román – Flughunde (Kaloni, 1995). Text, který se v mezičase stal v Německu školní četbou a vyšel v celé řadě světových jazyků (český překlad zatím stále chybí, v Revolver Revue však byla svého času publikována krátká ukázka), autor poprvé prezentoval už roku 1991 během soutěžního klání o Cenu Ingeborg Bachmannové, trvalo však další čtyři roky, než jej dokončil. Flughunde líčí z pohledu akustika Hermanna Karnaua a Goebbelsovy nejstarší dcery Helgy, na počátku románu teprve osmileté, dění ve fašistickém Německu, konkrétně období od propuknutí války až po pád Berlína. Samotář a „zloděj hlasů“ Karnau je už od dětství fascinován a současně deprimován lidským hlasem a jeho barevností. V třetí říši má zprvu na starosti správné ozvučení politických proslovů a tím i vytvoření žádoucího efektu. Postupně se však nechává zcela pohltit svým výzkumem, který jej přivádí až k nehumánním pokusům na lidech. Helga, jejíž cesty se s těmi Karnauovými několikrát protnou, nabízí nezkalený dětský pohled na život v přední nacistické rodině a vyplňuje tak podle kritiků slepé místo, které historici odkázaní na fakta zaplnit nedokážou. Beyer za román získal mj. Berlínskou literární cenu a Cenu Uweho Johnsona.

V průběhu devadesátých let a prvního desetiletí následovaly další básnické a prozaické práce, které se více či méně nechávají inspirovat dějinnými událostmi. K období fašismu se Beyer vrátil v rozporuplně přijatém románu Spione (Špióni, 2000), v němž se objev zažloutlého rodinného fotoalba stává podnětem k rešerši života a osudů vypravěčových předků, v pozdějším titulu Kaltenburg (2008) se pak rozhlédl do ještě větší šíře a přibral i diktaturu východoněmeckou. Ústředními postavami tohoto románu je dvojice zoologů, Ludwig Kaltenburg a jeho o generaci mladší drážďanský žák Hermann Fink, přičemž v životopisu prvního jmenovaného rozeznala literární kritika některé rysy známého zoologa Konrada Lorenze. Román vystavěný na fragmentárních vzpomínkách mladšího z protagonistů, které příznačně nejpalčivější epizody zamlčují či nezmiňují, nabízí podle recenzenta Huberta Spiegela „fascinující portrét charismatického vědce“.

Vstup do literární síně slávy

V poslední době Beyer, který v devadesátých letech pravidelně publikoval v hudebním časopise Spex, zrealizoval několika hudebních a operních projektů, nejčastěji ve spolupráci s německým skladatelem Ennem Poppem. Našel si však čas i na kratší prozaické texty, přednášky o poetice a především opět i poezii. Jeho sbírka Graphit (Grafit, 2014) je slavnostním návratem k lyrice po dvanácti letech, kdy vyšel soubor s příznačným názvem Erdkunde (Zeměvěda, 2002). Nový přírůstek tvoří zpravidla zdánlivě prosté, krátké sloky o čtyřech verších, které se kupí do větších básnických celků. Verše často kaskádovitě přesahují do dalších řádků, čímž propůjčují textu neobvyklou dynamiku a ženou jej kupředu. Z hlediska literárně-historického v nich Beyer vstupuje do dialogu například s Georgem Traklem (báseň An die Vermummten aktualizuje Traklův text An die Verstummten) či svým kolegou a dobrým přítelem Thomasem Klingem. Poctou porýnskému básníkovi je například cyklus Wacholder (Jalovec).

Na nedostatek pozornosti si německý prozaik a básník nicméně nemůže stěžovat ani po odeznění nadšení z poslední sbírky. Na počátku roku 2016 představil své názory na literaturu v rámci Frankfurtských přednášek o poetice (Frankfurter Poetikvorlesungen), která je nejsledovanější kulturní událostí tohoto typu v Německu. Záhy převzal Düsseldorfskou literární cenu a jen o několik měsíců později se objevila zpráva, že též Německá akademie pro jazyk a poezii v Darmstadtu se Cenou Georga Büchnera letos rozhodla vyznamenat právě württemberského rodáka. Marcel Beyer se tak v padesáti letech zařadil k ikonám německé literární scény, neboť – slovy darmstadtské poroty – ovládá „epické panorama stejně tak jako lyrickou mikroskopii“ a věnuje se „zpřítomnění německé minulosti s toutéž precizní obětavostí, s jakou probádává světy zvířat a rostlin“.

Marcel Beyer žije od poloviny devadesátých let v Drážďanech. V říjnu 2016 zavítal na pozvání Goethe-Institutu do Prahy, kde v rámci literární řady „Tady a teď: rozhovor české a německé poezie“ četl ze svých básní a diskutoval s ostravským básníkem Petrem Hruškou.

Dílo (výběr)

Lyrika
Kleine Zahnpasta (1989)
Walkmännin (1991)
Brauwolke (1994), společně s Klausem Zyllou a Johnem Gerardem
Falsches Futter (1996)
Erdkunde (2002)
Graphit (2014)

Próza a eseje
Obsession (1987)
Das Menschenfleisch (1991)
Flughunde (1995)
Spione (2000)
Nonfiction (2003)
Vergesst mich (2006)
Kaltenburg (2008)
Putins Briefkasten (2012)
XX. Lichtenberg-Poetikvorlesungen (2015)

Operní libreta
Interzone (2004), podle Williama S. Burroughse, hudba: Enno Poppe
Arbeit Nahrung Wohnung (2008), hudba: Enno Poppe
IQ (2012), hudba: Enno Poppe
Karl May. Raum der Wahrheit (2014), hudba: Manos Tsangaris

České překlady:
Krátká ukázka z románu Flughunde vyšla pod názvem Kaloni v překladu Radovana Charváta v časopise Labyrint revue (č. 15–16/2004).
Esej komentující vznik románu Kaltenburg vyšla pod názvem Ornitologie, Proust, alegorický vůz v překladu Radovana Charváta v časopise A2 (č. 4/2009).

Marcel Beyer na stránkách Goethe-Institutu.
Ukázky z autorovy lyrické tvorby na lyrikline.org.