Čeští čtenáři se letos díky Odeonu dočkali překladu zatím posledního románu Johna Irvinga, romanopisce, jenž má na svém kontě již čtrnáct bestsellerů a v průměru každé tři roky vydává jeden román. V Ulici Záhadných tajemství (Avenue of Mysteries, 2015) se autor opět vrací ke svým již tradičním tématům – absenci rodiče, špatnému sociálnímu prostředí, sexualitě, smrti, cirkusovému prostředí nebo životu talentovaného spisovatele. Ačkoli se také tento román stal v zahraničí i u nás bestsellerem, stejně jako autorova předcházející díla nedosahuje kvalit a úspěchu Světa podle Garpa, Modlitby pro Owena Meanyho nebo Pravidel moštárny.

Hlavní postavou Ulice Záhadných tajemství je, stejně jako v jiných Irvingových románech, úspěšný spisovatel mexického původu Juan Diego, který spolu se svou sestrou Lupe vyrůstá na skládce na předměstí města Oaxaca. Autor se opět nespokojuje s obyčejnými hrdiny, a tak jsou sourozenci zvláštní nejen tím, odkud pocházejí, ale i tím, že mají matku prostitutku a jejich otec není zcela zřejmý. Juan Diego navíc po úrazu způsobeném šéfem skládky kulhá a již v útlém věku projevuje známky geniality – hltá knihy nejen ve španělštině, ale i v angličtině – a jeho sestra Lupe se sice projevuje velmi neartikulovaně, ale zato dokáže číst cizí myšlenky a částečně předpovídat budoucnost. Jejich matka Esperanza, která přes den uklízí místní katolický sirotčinec a v noci si přivydělává prostitucí, záhy nešťastnou náhodou umírá, a děti se tak dostávají do výlučné péče katolických bratrů ze sirotčince. Nejvíce si je oblíbí Eduardo, mladý americký misionář a zároveň absolvent doktorského studia anglické literatury, který do sirotčince přijíždí jako nový učitel a student teologie. Juan Diego vidí v Eduardovi svůj vzor; navíc ho tento náboženský fanatik, který si v kufru vozí sebemrskačské nástroje, nabádá ke studiu literatury a tvůrčího psaní v slavném iowském spisovatelském semináři. Po nějakém čase se Eduardo se svou družkou, transvestitou Flor, dokonce rozhodne sourozenecký pár adoptovat.

Autor čtenářům život Juana Diega a jeho sestry nepředkládá pomocí jednolitého vyprávění (stejně jako v předchozích románech), ale skrze sny již postaršího renomovaného spisovatele Juana Diega Guerrery, který odjíždí na Filipíny dostát přání svého dávného přítele a zúčastnit se autorského čtení. Juan Diego se léčí se srdeční poruchou a je nucen brát betablokátory, po kterých však prožívá pouze bezesné noci. Rozhodne se tedy dávkování léků upravovat podle potřeby, aby mohl snít, ale především také proto, aby si mohl vzít pilulku viagry a oddávat se na Filipínách sexuálnímu potěšení s dívkou Dorothy a její matkou. Epizody ze života Juana Diega jsou tak vyprávěny nesystematicky prostřednictvím fragmentů snů, ve kterých se čtenář někdy jen obtížně orientuje, až se mu nakonec podaří složit celou hádanku spisovatelova života, poznamenaného až pozoruhodně velkým počtem smrtí. Smrt je jedním z ústředních motivů románu, jehož humorný ironicky-absurdní tón se v samém závěru nezvykle mění v elegický. Dále celé knize dominuje téma sociálního vykořenění a absence rodinných vazeb, které se objevuje v každém Irvingově románu. Juan Diego nezapadá do chudého a intelektuálně slabého prostředí, v němž je nucen vyrůstat, ani do katolického sirotčince a nakonec ani mezi vzdělané spisovatele, mezi kterými vyčnívá.

Irving ve svém nejnovějším románu, stejně jako v těch předchozích, kombinuje prvky částečně autobiografické s prvky čistě fiktivními, přičemž se nebojí překročit hranici uvěřitelnosti příběhu a zapojit do něj i špetku magického realismu. V Ulici Záhadných tajemství tedy vedle sebe můžeme nalézt úspěšného spisovatele, zaostalou dívku předpovídající budoucnost, studentku posedlou sexem, mexickou prostitutku, náboženského fanatika i transvestitu nakaženého HIV. Tato příběhová výstřednost je pro autora příznačná, stejně jako některé leitmotivy a témata, ke kterým se Irving možná až zbytečně vrací v každém ze svých románů. Právě tato redundance bývá v poslední době Irvingovým románům často vytýkána. Nejnovějšímu románu by se však bohužel dalo vytknout i více, například ne příliš vytříbený styl, opakování již jednou zmíněného (jako by autor předjímal zmatení čtenářů), opakující se téměř identické sexuální scény, které většinou nemají zásadní význam pro ústřední příběh, nebo záměrné odkazy na Irvingovy další romány (Syn cirkusu) či jeho přítelkyni, recenzentku a spisovatelku Jeanette Wintersonovou. Místy se autor také poněkud rozvláčně vyžívá v detailním popisu nedůležitých scén, jako by potřeboval vyplnit další stránky, jejichž počet je přibližně stejný jako u předchozích románů.

Na druhou stranu je třeba ocenit to, jak autor udržuje napínavost ústředního vyprávění a mísí svá typická témata s tématy zcela novými, nečekanými a v čtenáři vyvolávajícími pocit senzace. Dále je možné vyzdvihnout, jak umně Irving příběh zasazuje do pro něj příznačného rámce postmoderního románu – fragmentárně vyprávěného poněkud absurdního života hlavního hrdiny. Na někoho však tato neměnná struktura může působit jako trochu ohraná hudba a bude si klást otázku, zda se talentovaný autor Modlitby pro Owena Meanyho a Pravidel moštárny někdy rozhodne ohromit nejen po obsahové, ale i po stylové a vypravěčské stránce svých románů.