Amerického spisovatele Johna Irvinga jistě není potřeba českým čtenářům představovat. Do jejich povědomí se zapsal především skvělými romány Svět podle Garpa (1978, č. 1987), Pravidla moštárny (1985, č. 1994) a Modlitba za Owena Meanyho (1989, č. 1994). Jeho nejnovější, v pořadí již třináctý román sice v rámci Irvingovy tvorby patří k tomu lepšímu, ale kvalit jeho nejzdařilejších románů bohužel nedosahuje. Ačkoliv Irving zůstává tím uhrančivým vypravěčem, kterého známe z jeho nejvydařenějších děl, nohy mu podráží přílišná těžkopádnost při rozvíjení centrálních myšlenek románu.

Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem tohoto románu, prvního od Modlitby za Owena Meanyho, který je vyprávěn v první osobě, je šedesátiletý spisovatel William Abbott, jenž čtenáře s charakteristickým humorem, patřícím mezi jednoznačné klady románu, provází svým životem. William, kterému nikdo neřekne jinak než Billy, pochází z typicky irvingovského prostředí – vyrůstá v 50. letech ve stínu chlapecké internátní školy River Academy ve vermontském městečku First Sister. Svého biologického otce nikdy nepoznal a vychovává ho otčím Richard Abbott, jenž na River Academy vyučuje Shakespeara a vede ochotnický kroužek. Chybět samozřejmě nemůže ani školní zápasnický klub. (Irving neopomíjí ani další ze svých oblíbených motivů a témat: Vídeň, němčinu, operu, potraty, medvědy, squash aj.) V tomto prostředí se Billy „zamilovává do nesprávných lidí“ (do svého otčíma, matky své kamarádky a také osudově do slečny Frostové, knihovnice, která ho zasvětí nejen do tajů krásné literatury) a zjišťuje, že se mu nelíbí jenom starší ženy s malými ňadry, ale i jeho spolužáci.

Během dospívání se Billy musí vyrovnávat nejenom s matoucími aspekty své sexuality („V oblasti sexuální orientace mi připadáš jako rozepsaný román,“ říká Billymu Jacques Kittredge, kapitán školního zápasnického týmu, který Billyho neodolatelně přitahuje), ale i s negativními reakcemi okolí. Při nástupu na River Academy jsou studenti školním lékařem varováni před „nejběžnějšími postiženími“, jako jsou „akné a nežádoucí sexuální puzení k jiným chlapcům či mužům“. Při představení místního ochotnického spolku First Sister Players Billy velmi silně vnímá odmítavé reakce, které v divácích vyvolává jeho děda Harry, spolumajitel pily a nadšený ochotník, který ovšem vytrvale ztvárňuje pouze ženské role: „Dokonce si dědečka vybavuji lépe jako ženu než jako muže. Do ženských rolí na jevišti se vrhal s mnohem větší vervou a nasazením, než jsem u něj kdy pozoroval v monotónní roli ředitele pily a skladu v reálném životě.“ Děda Harry a posléze i Billy nenacházejí pochopení ani doma; Billyho matka, teta a babička pohlížejí na Billyho a dědu Harryho se značnou nevolí.

Billy se nakonec rozhodne puritánskou Novou Anglii opustit a vydává se do Evropy. Počátek šedesátých let ho zastihne ve Vídni, nevázaná sedmdesátá léta prožívá v New Yorku. Osmdesátá léta, období, které Billy označuje jako „svět plný epilogů“, jsou těžce poznamenaná epidemií AIDS, během níž Billy ztratí řadu spolužáků, přátel a milenců, mužů, kteří byli otevřeně homosexuální, ale i těch, o jejichž homosexualitě se jejich manželky a rodiče dozvěděli teprve v okamžiku, kdy začali umírat na AIDS. Tímto způsobem Irving poukazuje na to, jak společnost, která je nepřátelská vůči sexuálním odlišnostem, opakovaně nutí své členy k hraní rolí – homosexuálové hrají role manželů, děda Harry hraje divadlo, aby se alespoň na jevišti mohl ocitnout v kůži ženy, Billy na střední škole předstírá, že chodí s kamarádkou Elaine, i když ho mnohem více zajímá Kittredge.

V dospělosti se Billy stýká s muži i ženami, což ho činí podezřelým jak v očích heterosexuálů, tak homosexuálů, a celý život je fascinován takzvanými shemales („transsexuálky na půl cestě stát se ženou“). Billy, který je „netolerantní k netoleranci k sexuálním odlišnostem“ a neustálé potřebě společnosti škatulkovat, shemales obdivuje právě pro jejich postavení v šedé zóně mezi ženou a mužem. Transsexualita pro něj představuje revoltu proti striktní dichotomii pohlaví, kterou většinová společnost prosazuje. Billyho postoj nejvýrazněji ilustruje v průběhu románu několikrát opakovaná výzva: „Můj milý hochu, prosím, nepřisuzuj mi žádnou nálepku, nezařazuj mě do žádné kategorie dřív, než mě poznáš!“

Jedním z mála prostorů, kde není třeba předstírat a hrát role a kde se jindy ostrá hranice mezi pohlavími stírá, je pro Irvingovy postavy paradoxně prostor na jevišti místních ochotnických spolků, a to zejména během inscenací Shakespearových her. Jak říká Richard Abbott, „Shakespearovi na tom, jakého je kdo pohlaví, záleželo mnohem méně, než na tom zřejmě dneska záleží nám.“ River Academy je v dobách Billyho dospívání čistě chlapecká škola, a tak při představeních školního divadelního klubu hrají většinu shakespearovských postav, včetně těch ženských, chlapci. Přesně jako v době, kdy Shakespeare své hry psal. Tato propustnost hranic mezi pohlavími se ještě znásobuje v okamžiku, kdy chlapci hrají dívky převlečené za muže, jako například ve Večeru tříkrálovém. Z her, které studenti River Academy inscenují, vystupuje Shakespearova tolerance vůči sexuálním odlišnostem nejmarkantněji v představení Bouře. Ariela, „tvora s proměnlivým pohlavím“, symbolicky hraje Billy a Kalibana, „sexuálně nevyhraněnou postavu“, ztvárňuje děda Harry. S tímto motivem Irving pracuje i mimo jeviště. Když Billy s Elaine vniknou do Kittredgova pokoje, jsou zaskočeni pohledem na fotografii, na které kdosi vyměnil jeho obličej s tváří jeho matky Jacqueline.

Irving bohužel věnuje rozvíjení výše zmíněných idejí nadmíru energie a prostoru. Místy je román příliš didaktický, zbytečně moc zdůrazňuje, vysvětluje a znovu a znovu opakuje již řečené. Autor se do konstruování konceptu proměnlivosti pohlaví zabírá natolik, že hrdinovo dětství a dospívání v ospalém americkém městečku padesátých let zalidňuje nepravděpodobně vysokým počtem queer postav. Tyto postavy, včetně Billyho, pak často působí pouze jako nástroje, které Irving používá, aby lépe ilustroval své teze. Jak ve své recenzi pro The Telegraph podotýká James Walton, Billyho sexualita působí podezřele a neautenticky, jako by byla stvořena jenom k tomu, aby podpořila Irvingovo poselství. Konec románu je příliš smířlivý a dále ubírá Billymu předchozímu zápalu na důvěryhodnosti. A to je škoda, protože v okamžiku, kdy Irving přestane čtenáře poučovat, si konečně můžeme vychutnat jeho mistrovství ve vyprávění typicky bizarních příběhů a líčení postav, které vám na dlouhou dobu uvíznou v paměti. Ať už se jedná o tápajícího, ale vždy chápajícího dědu Harryho, Nilse Borkmana, norského režiséra místního ochotnického spolku se sklonem k depresím a nezřízenou láskou k Ibsenovi, nebo vždy zpříma stojící slečnu Frostovou.