Americký prozaik John Irving je čtenářům známý především jako úspěšný romanopisec, proto pro ně může být jeho třicetistránková knížka Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku překvapivá. Jde o krátkou črtu nepatrné noční příhody uprostřed temného dětského pokojíku.

Epizoda, kterou autor několika krátkými, jednoduchými větami popisuje, je adresována dětskému čtenáři, avšak o pohádce nemůže být ani zdaleka řeč. Malého Toma v noci probudí divné zvuky v jeho pokoji, jakýsi „šramot“ ve zdi, škrábání pod podlahou, anebo jako kdyby se plížilo něco, co nemá ruce ani nohy a „přitahuje se zubama“. Vystrašený chlapec jde vzbudit tatínka, aby spolu zjistili, co se to v domě děje. Mezitím se vzbudí i mladší bráška Tim a dobrodružství pokračuje. Záhada je nakonec vyřešena (doufejme) a chlapci opět uléhají k spánku. Tom teď navíc ještě ví, jak noční strašidlo příště zahnat. Dějovou podstatou knížky je tedy jen jeden jediný dětský pocit, v jehož spárech však může skončit jak kvalita spánku mnohých předškolních dětí, tak psychický vývoj jejich osobností. Strašidelnou atmosféru umocňují i ilustrace německé výtvarnice Tatjany Hauptmannové, v jejichž doprovodu text teprve patřičně ožívá. Při pozorném čtení (nebo spíše prohlížení) knihy zjistíme, že kromě prvků hororových jsou zde i momenty lehce žertovné. Ty objeví v první řadě rodiče, kteří příběh svým dětem čtou. Obrázky (v knize dostaly mnohem více prostoru než psané slovo) mnohdy přesně neodpovídají textu, a přestože mají být hrůzostrašné, nad samotné „strašení“ se povznášejí, a tím tísnivou atmosféru strachu uvolňují. Při své pouti temným domem je Tim zobrazen společně s plyšovým medvídkem, který patrně strachem z neznámého šramotu ve zdi obživl, vzpřímeně chodí po zadních a drží se Tima za ruku. Ve vyprávění dojde malý Tim pouze k tatínkovi do ložnice a pak zase zpátky do pokojíku, na obrázcích však se svým plyšovým kamarádem prosmejčí celý dům (medvídek pak dům dokonce obejde a za svitu úplňku zkontroluje zahradu). Podobných komických momentů, vzešlých na pozadí napětí a tísně, je v knize víc a vůbec to nevadí. Stejně tak rozpory mezi vyprávěním a ilustrací nepůsobí rušivě, čtenáři je pouze „mile vnucena“ ilustrátorčina interpretace (doufejme, že ne na úkor dětské fantazie). Jako s každou strašidelnou knihou pro děti je třeba i s touto zacházet opatrně. Existují dvě možnosti. Buď se malí posluchači vyděsí a odmítnou ji, nebo si ji oblíbí, budou ji neustále vyžadovat a nakonec se i přestanou v noci lecčehos bát. A na radu Tomova tatínka začnou bušit do stěny pokoje…