Současný knižní trh nabízí hned několik různých lexikonů strašidel a nadpřirozených bytostí. O těch se v nich zpravidla píše jako o ohrožených živočišných druzích, které je nutné chránit v zájmu zachování biodiverzity. V jedné starší publikaci dokonce padl návrh na sestavení jejich Červené knihy. Případně daní autoři litují odchodu zvláště elfů z našeho světa, který si prý z bájných bytostí mohli oblíbit jedině skřeti, protože právě pro ně jsou naše „stroje a jedy požehnáním“.

Nedávno ovšem vyšla reedice knihy Bubáci aneb Malý přírodopis duchů (první vydání 1961), která se ke světu těchto bytostí stavěla radikálně odlišně. Jejím autorem byl prozaik, dramatik, překladatel a autor literatury pro děti Radovan Krátký (1921–1973). V Slovníku české literatury po roce 1945 se o něm mimo jiné můžeme dozvědět, že „na počátku 50. let vydal… několik souborů satirických próz, v nichž svůj smysl pro slovní vtip, ironii a aforistickou zkratku dal do služeb dobového výsměchu tomu, ,co brzdí budování nové společnosti‘: ,pozůstatkům maloměšťáctví, náboženství a pověrám‘. Zejména v jeho pozdější beletrii a populárně naučné tvorbě pro děti a mládež je přitom zřetelný rozpor mezi autorovou stálou fascinací historickými, náboženskými a mytologickými tématy, pověstmi i starou literaturou a způsobem, jakým svou inspiraci zpracovával. Snaha přinést informaci, schopnost zábavně fabulovat a vyprávět se totiž u něj často střetávala se zjevnou tendencí oficiálního světového názoru.“

Poslední citovaná věta se přímo vztahovala právě na recenzovanou knihu a dá se s ní souhlasit. Krátkému se nedá upřít sečtělost, s níž svoji knihu psal i kompiloval – zařadil do ní totiž také množství legend a pověstí. A to vše propojil svojí hravostí, nápaditostí a vynalézavostí, díky čemuž mohl nedávno na základě pečlivě vybraných pasáží vzniknout poutavý pořad vysílaný na stanici ČRo 3 – Vltava. Ona dobová ideologičnost je ale v knize neméně silně přítomná. V závěrečné kapitole jeho knihy tak můžeme například číst: „Největší ránu zasadila strašidelným pověstem doba, jež přinesla elektrické osvětlení, autobusové a železniční sítě, rozhlas, letadla, stroje a vůbec všechny ty technické vynálezy XX. století... Pohleďte dnes na lány za vsí. Jsou scelené, jeden zemědělec už neuorává druhému meze a pozemky. Nač tedy vymýšlet nějaké strašidelné historky, jež by držely na uzdě ty, kdož mají zálusk na majetek druhého! Dnes lidé dobře vědí, jak lze bohatnout – k čemu by tu tedy byly strašidelné mocnosti shánějící majetek? Fotografický aparát, magnetofon a jiné přístroje, jež mají možnost dokumentovat bez svědků, jsou poslední rány smetající i ta poslední strašidla, která zbyla. Rychloraziči zabili peklo, rakety rozvracejí nebe. Jako zmizel do pohádek drak a zůstal ještě vodník, jako později odešel do pohádek vodník a zůstal ještě čert, anděl a bůh – tak jednou bude i po těchto strašidlech a děti se budou divit, jak mohl někdo v takové žertovné strašáky věřit. Budou se smát čertům, andělům i bohům a budou říkat: ,Ale nepovídejte! Že bývaly někdy doby, kdy na tahle strašidla věřili i dospělí lidé?‘“

Nejde přitom o jedinou kapitolu, která by byla jako nějaká nutná úlitba tehdejšímu režimu ke knize neorganicky připojena. Nikoli: radikálně proticírkevní tendenčnost, triumfalistické odsuzování (domnělé) zpozdilosti a hlouposti lidí dřívějších dob, interpretování strašidel z „třídního“ hlediska, to všechno najdeme skoro v každé kapitole. Autor dokonce zachází tak daleko, že za odcházející „strašidla let minulých“ prohlašuje i bohaté sedláky nebo katolické mnichy, kteří dříve v hojné míře „strašili ve skutečnosti“. Je přitom zbytečné dodávat, že sociální realita se v pověstech různými způsoby jistě odrážela, ale rozhodně ne tak prvoplánově a přímočaře, jak autor sugeroval. A pokud autor třeba u Krakonoše (alias Rýbrcoula) tvrdí, že ztělesňoval „spravedlnost, zdravý rozum“ a zbožná přání těžce zkoušeného lidu, není to úplně nepravda, ale v podstatě vynechal předchozí vývoj: etapy, kdy byl Krakonoš vnímán jako démon nebo jako zosobnění svéhlavých a často „zlomyslných“ přírodních živlů.

Mnohé Krátkého konstrukce a jeho úporná snaha ke strašidlům zaujmout „ideologicky správné“ stanovisko dnes působí místy až dojemně komicky. Bylo by ale příliš jednoduché se jeho knize vysmívat. Poskytuje nostalgický pohled do doby, která prostě věřila v úplné ovládnutí přírody, v napravitelnost a naprogramovatelnost člověka a ve vybudování dokonalé společnosti, v níž žádná monstra ani strašidla nebudou mít místa. Dnes se oproti tomu i u nás opět vrací víra ve víly a duchy kamenů, stromů či vody a obliba fiktivních monster popkultury je obrovská. Zato k utopickým vizím dokonalého státu – ať už sekulárního, či náboženského – jsme navýsost skeptičtí, i když se podobné pokusy vynořují a vynořovat budou stále znovu. V jistém ohledu tedy dnešní člověk možná o malinko více rozumí lidem, kteří věřili v Baziliška, Diblíka, Hejkala, Ježibabu, Klekánici, Meluzínu, Nemodlenku, Zimnici či Škrabinožku, které Krátký s takovou vášní a zápalem odsuzoval, než jeho materialistickému, zdánlivě „vševědoucímu“ a „jedinému vědeckému“ světonázorovému východisku. S úžasem tedy můžeme číst jeho knihu a s nadsázkou se ptát: Ale nepovídejte! Že bývaly někdy doby, kdy na takovéto utopické chiméry věřili i dospělí lidé?