Od Voliér, poslední, posmrtně vydané knihy Zuzany Brabcové, vede pevná spojnice k předchozím prózám této autorky. Tvoří ji vysoká míra autobiografičnosti, vyhraněný pohled, postavy, umanuté sledování určitých témat (nebo jsou to témata, kdo pronásleduje autorku?), rozvíjení omezeného počtu motivů a jazyk, v němž se tato návratnost zrcadlí. Skoro jako by Brabcová celý život psala jednu jedinou knihu.

Voliéry jsou tvořeny nahodilými deníkovými zápisy, postřehy, stručnými vyprávěními, uspořádanými do krátkých, někdy datovaných kapitol. V centru tohoto kaleidoskopu se nachází vypravěčka – žena ve středním věku, která rozděluje svůj čas mezi návštěvy pracovního úřadu a psychiatra a vysedávání v čekárnách u lékařů, za kterými chodí s nemocemi, o nichž se jen domnívá, že je má (motiv hypochondrie je první z mnoha podobností s předešlými autorčinými knihami – v románu Stropy je tím, co vypravěčku, případně hlavní hrdinku vyděluje z většinové společnosti, závislost na psychofarmacích, ve známějším Roku perel pak homosexualita). Dívá se kolem sebe zjitřeným pohledem člověka, který si připadá osamělý, vykořeněný a nepochopený – a to nejen širším okolím, ale i těmi nejbližšími –, který ale zároveň sám nechápe a dobrovolně se vytrhává z kořenů (jedním z nejsoustavněji sledovaných témat je problematický vztah vypravěčky k vlastní dceři). Za dominantní složku tohoto pohledu bychom mohli označit zhnusení – tím, co vidí, i ze sebe sama. Podobný dojem vévodí i knize Evy Zábranové Cesty, v níž však má tato zhnusenost, tento pocit nepatřičnosti charakter neoddiskutovatelného faktu, danosti, s níž nemá smysl bojovat – a je tedy spojena s rezignací. Živelná a přecitlivělá vypravěčka Voliér přes všechny své pocity světu přitakává, nebo alespoň vede o toto přitakání zápas.

V zápiscích se prolíná realita, kterou vypravěčka prožívá, se sny a představami, často bizarními a fantasmagorickými. Mezi současné chvíle se navíc neustále prodírá minulost, nejčastěji formou vzpomínek na dětství. Tyto sféry přecházejí v textu jedna v druhou náhle a nečekaně – „a v tu ránu se přede mnou rozprostřela minulost jako obří pískoviště a já si do něj dřepla na bobek a nazdařbůh brala do ruky barevné plastové bábovičky, některé ve tvaru krajiny a jiné s profilem kdysi dávno milované tváře, nahmatala jsem i mnohé trapné příhody a pak i bratrovu smrt“ – nebo neznatelně a neohlášeně, přičemž někdy není možné rozeznat hranice, které je dělí. Naopak zřetelně je od všeho, co tvoří vypravěččino já, oddělena cizí, nepochopitelná současnost, reprezentovaná novinovými titulky, úryvky z televizních zpráv, články v lifestylových a bulvárních časopisech, reklamou: „(…) a ze všech těch stránek novin vyhřezla taková únava, takový spánek, ba taková smrt, jako kdyby každé slovo byla jehla napuštěná jedem, až docela nahoře ve věži nějakého zakletého zámku“.

Přestože jsou Voliéry koncipovány jako neuspořádané zápisky, není v této knize nic náhodné. Asociativní proces, v němž se na sebe nabalují další a další postřehy, obrazy a metafory, je založen na přísné logice. Každý zápis, ba každá věta a slovo z různých stran poodkrývají ústřední téma: osamělost člověka, který se nemůže nebo nedokáže zachytit žádných jistot. Vypravěčka neustále parafrázuje sebe samu, navazuje na svá vlastní slova a posunuje jejich významy – ale každý další posun je jen novým nasvětlením řádu, pod jehož taktovkou Brabcová svůj text utváří a který dává tomuto opakování smysl. Tento řád spočívá ve vypravěččině vědomí, že její osamělost je osudová – a toto vědomí obtěžkává významem každý nepatrný detail, každou zdánlivou náhodu. Zvuk zipu zapínajícího vak s mrtvým tělem je připomínkou smrti vypravěččina bratra, ale i podnětem k úvahám o vlastním konci. Když se vypravěčce rozbije počítač právě ve chvíli, kdy čte dlouhý mail od dcery, vnímá to jako symbol nemožnosti napravit svůj vztah s ní.

Ve Voliérách doznívá většina z toho, o čem psala Zuzana Brabcová ve svých předchozích knihách. Je to dovětek, letmý pohled do zpětného zrcátka, který ale zprostředkovává stejně palčivou zpověď jako soustředěné pozorování rozsáhlého plátna.