Rok po prvotině Flashky vychází Evě Zábranové druhá kniha, útlý svazek povídek Cesty. Zatímco ve Flashkách vzpomínala na svého otce, překladatele a spisovatele Jana Zábranu, Cesty představují především cesty do vlastní minulosti, i když v nich nechybí ani reflexe současnosti. Podobný je však způsob vzpomínání, jež nedovolí času, aby obrušoval hrany minulých událostí, a vyznačuje se nesmlouvavostí, s níž vypravěčka vnímá okolní svět i sama sebe. Tomu odpovídá i jazyk: strohý, pomocí několika slov jdoucí k podstatě věci, neponechávající prostor pro různé výklady a domýšlení.

Kniha obsahuje devět krátkých povídek, z nichž první (Proč) a poslední (Dobrou noc) plní funkci rámce: prologu, jenž může být chápán jako návod ke čtení, a epilogu, který zintenzivňuje dojem z přečteného, protože v samém závěru naplno vyslovuje to, co se v ostatních textech skrývá mezi řádky. Povídky nedisponují pointou ani pečlivě vystavěným dějem – jsou to spíš jedinečné prostory pro vypravěččina detailní a neúprosně kritická pozorování a spíš než povídka by se pro ně hodilo označení lamentace. Nářky psané z přetlaku způsobeného každodenním bojem s existencí, pro kterou vypravěčka nenalézá smysl a opodstatnění. Psaní zde přitom nemá funkci spásného činu, jenž přinese útěchu či vydláždí cestu k odpovědím na kladené otázky; je to „jen“ zoufalý pokus o vnesení řádu do chaosu, o kterém vypravěčka už ve zmiňované první povídce prohlašuje, že nemůže být úspěšný.

Při vzpomínání na dětství, prarodiče nebo první lásky, ale i při líčení nedávných zážitků se Zábranová vždy neomylně soustředí na to, co bylo smutné, kruté, nepovedené či směšné (její kniha, i když se to ve světle výše napsaného zdá paradoxní, nepostrádá humor – je to však humor sarkastický, který nevyvolává úsměv ani veselí a neposkytuje nadhled). Pokud už se objeví vzácné momenty smíření, či dokonce štěstí, pak většinou rychle pomíjejí a nikdy se neopakují. V povídce A loď pluje, která se odehrává v psychiatrické léčebně, defilují nejrůznější pacienti charakterizovaní svými projevy (řvou, slintají, kradou), než se však čtenář o nich stačí dozvědět něco bližšího, a tak zjistit, mají-li i dobré vlastnosti, které tyto projevy pouze zakrývají, postavy nenávratně mizí ze scény. Vypravěčka jim nedává prostor změnit se z klinického případu v člověka a sobě neponechává možnost účasti a porozumění, což znovu svědčí o krajně nesmlouvavé a vyhrocené optice.

Povídky ale nezůstávají na rovině pouhých osobních vzpomínek. Ty totiž často vedou k reflexi symptomů doby, které ovlivňují a určují povahu současné společnosti či vyslovují to, co je v člověku nezávisle na době špatné a vyšinuté. Tento princip lze sledovat například v povídce Přátelé žehu, která se z letmé vzpomínky záhy překlápí v mrazivě přesný, ale velmi jednostranný soud o jedné z podob současnosti: „Dnes mě oblíbené a rozjitřené diskuse na téma, jak si kdo přeje zmizet ze světa, nechávají klidnou – je ale s podivem, kolik lidí v tom má jasno a řeší to skoro stejně rádo jako nevyhnutelné, ale stejně vášnivé debaty o jídle – co kdo kdy kde jedl, jaké to bylo, co hodlá jíst dnes, zítra, pozítří, o Vánocích. V určitém věku nahradí hovory o sexu a vztazích kvílení o zdraví, informace o lékárenských produktech a jídle – zběsile se chytáme něčeho hmatatelného, skutečného, pocitu, že jsme ještě neodumřeli a aspoň nějaké city nám zůstaly. Přijímáme, vyměšujeme, meleme o zdravém životním stylu, tak přece žijeme. Ochotně čenžujeme rady, jak přežít nápory bolestí, zrad, křivd, selhání – hmotných náhražek je přece tolik –, nakonec se stejně topíme v malichernostech a chandrách, pořád nám něco chybí a ne a ne to najít. Hlavně že máme jasno v tom, jak chceme nebýt; jaká úleva v jistotě smrtelnosti.“ Pokřivenost vidí Zábranová i v rodinných vztazích: při čtení povídky Dlouhá cesta, kde se zkratkovitě a v náznacích líčí vývoj vztahu vypravěčky ke starému „panu Lišákovi“, jenž měl chalupu hned vedle babičky a dědečka, připomene systematické zachycování lidské špatnosti a zla v povídkách Flannery O’Connorové, povídka Výzvy tematizující míjení dětského a dospělého světa zase nemá daleko k tragice dětských hrdinů Petry Soukupové.

Skutečnost, že se Zábranová ve Flashkách jednoznačně a emotivně přihlásila k lidskému i uměleckému odkazu svého otce, snad ospravedlní srovnání Cest s dílem Jana Zábrany. Při jejich čtení se totiž neustále vybavují místa ze Zábranových deníků, v nichž jejich autor podobně nesmlouvavým způsobem pohlíží na lidskou ubohost na pozadí ubohé doby. Jako by ta až k zoufalství vedoucí neschopnost kompromisu, ta neúnosná míra senzitivního a zároveň skeptického vidění byly dar i prokletí, které jsou společné jim oběma.