Tibetská básnířka, novinářka, bloggerka a aktivistka Cchering Özer se narodila ve vojenském okrsku na okraji Lhasy roku 1966, tedy v čase právě vrcholící kulturní revoluce. Pochází ze smíšené rodiny, její matka je Tibeťanka, otec původem z Khamu (čínsky Si-kchang) je poloviční Číňan. Dětství prožila v Darcendu (čínsky Kchang-ting), tedy v místě, „které je jakousi pomyslnou branou mezi čínským a tibetským světem“ (s. 354). Vystudovala čínskou literaturu na univerzitě v Čcheng-tu v provincii S’-čchuan. Po studiích nejprve pracovala jako novinářka v místním stranickém periodiku. O dva roky později (1990) byla přeložena do tibetské pobočky Čínského svazu spisovatelů ve Lhase a začala pracovat v časopise Literatura z Tibetu. Vzhledem k tomu, že jediným jazykem, jímž byla Özer schopna číst a psát, byla čínština (z tibetštiny ovládala pouze základy mluveného khamského dialektu, jemuž se naučila v dětství), zvolila si ji jako svůj literární jazyk.

Roku 1999 vydala Özer svou básnickou prvotinu nazvanou Tibet tam nahoře. Její Zápisky z Tibetu poprvé vyšly knižně roku 2003 v nakladatelství Chua-čcheng v jihočínském Kantonu. Českým čtenářům její dílo poprvé představila prof. Olga Lomová v Literárních novinách (2005) a v revui Prostor (2008); česká pobočka PEN Clubu vydala sbírku jejích básní Tibet srdce, Tibet mysli (2014) v překladu Olgy Lomové a Karly Vrátné.

Pokud jde o další publikační činnost Özer, je třeba upozornit na francouzské vydání knihy Sebeupalování v Tibetu: Hanba světa. Na její grafické podobě se podílel výtvarník a disident Aj Wej-wej, jehož sochy znázorňující zvířata čínského zvěrokruhu mohou v těchto dnech spatřit návštěvníci Prahy před budovou Veletržního paláce (NG).

Název Zápisky z Tibetu jasně odkazuje k čínské literární tradici (i českému čtenáři se jistě vybaví názvy jako Historikovy zápisky či Zápisky o buddhistických zemích). V jejím díle je stále patrný určitý rozpor či napětí mezi citovou příslušností k Tibetu a vyjadřováním se v čínštině se všemi jejími dávnými literárními odkazy. U vědomí toho, jak každé srovnání kulhá, vzbuzuje představa, že píše jazykem „okupantů“, v našem novodobém historickém kontextu poněkud zvláštní pocit. Ovšem stanovisko, jež zaujímá, je natolik zřejmé, že kniha vyvolala skandál (mimo jiné svými četnými odkazy na 14. dalajlamu a 17. karmapu, kteří nyní žijí v exilu) a byla zakázána. Özer musela opustit zaměstnání a po čase opustila i Lhasu. Nyní žije se svým čínským manželem v Pekingu.

Soubor jejích esejů obsahuje jednotící prvek, jímž je autorčin zájem o Tibet a tibetský buddhismus. Ten s sebou zároveň nese i hledání vlastní identity a kořenů, které je pro Özer dalším důležitým tématem. Kniha kombinuje popisy putování tibetskou krajinou s líčením pouti tibetského lidu dějinami a autorčiným osobním duchovním hledáním. Pro evropského čtenáře jsou velmi zajímavé popisy krajiny a různých více či méně známých tibetských poutních míst, jež se v moderní době sice staly vyhledávanými turistickými cíli, ale stále zůstávají zahaleny nádechem tajemství a dobrodružství.

Styl, jímž Özer píše, nezapře její žurnalistickou zkušenost. Snaží se čtenářům vylíčit různé zajímavosti z dávných tibetských dějin, popisuje památky a jejich spletitou historii, přibližuje různé tradice a řemesla. Obzvláště poutavý je esej nazvaný Moje rodiště Derge. Özer v něm jednak objasňuje, nebo spíš zpochybňuje, kde se nachází její domov, a vzápětí nádherným způsobem líčí, jak funguje tamní tiskárna posvátných textů. Přibližuje budovu tiskárny, sbírku vzácných tisků a matric, jež jsou tam uloženy, krok za krokem objasňuje výrobu „tibetského papíru“ i techniku knihtisku.

Na první pohled poněkud nadbytečně působí v textu citace z významných děl západní literatury (Borges, Kundera, Said). Připomeneme-li si však nedávnou dějinnou zkušenost obyvatel ČLR z dob kulturní revoluce, kdy pouhá četba takových děl mohla člověka stát život, musíme i tyto citace považovat za projev autorčiny svobodomyslnosti.

Překladatelka Kamila Hladíková měla nelehký úkol, protože její práce nespočívala v pouhém překladu z čínštiny, ale byla zároveň nucena zprostředkovat tibetské reálie a hlavní myšlenky tamní odnože buddhismu. Situaci jí jistě neulehčila ani dosud neustálená česká terminologie. Pro čtenáře z toho bohužel plyne nutnost snažit se představit si něco konkrétního pod textem typu: „… objevilo se dobum, hromada navršená u cesty z kamenů mani“ (str. 89), případně si stále opakovat význam takových výrazů jako Saga dawa, gjalpa či tulku. Tuto komplikaci by snad bylo možné vyřešit sestavením slovníčku nejvýznamnějších pojmů či vysvětlivkami, v nichž by se daly jednotlivé výrazy snadno vyhledat.

Zajímavou součástí českého vydání Zápisků z Tibetu je vlepená brožurka s černobílými snímky, které v Tibetu v letech 1987‒1993 pořídil významný český fotograf Josef Ptáček (nar. 1946)