Gregor Sander (1968) pochází ze severoněmeckého Schwerinu. V češtině mu zatím vyšla debutová povídková sbírka Ale já se tu narodil (2004 v překladu Lenky Houskové), jeho první román Abwesend (Nepřítomný, 2007) byl nominován na Německou knižní cenu. V roce 2013 se Sander v Česku účastnil Měsíce autorského čtení s povídkovou sbírkou Zimní ryby (Winterfische, 2011), která nyní vyšla v českém překladu Terezy Semotamové.

Povídek v ní obsažených je celkem devět a spojuje je jedno velké téma, kterým je Baltské moře. Ono samo nebo jeho pobřeží je dějištěm krátkých příběhů s dějem pohříchu miniaturním, coby leitmotiv pak nabývá různých jemně odstíněných významů: jednou je drsné, bouřlivé, jindy je líčeno jako idylické, sluncem zalité prázdninové místo. Nejde však o lyrické prózy, kde by mikropříběhy sloužily jako prostředek k navození typické severské atmosféry. Ačkoli i ta zde nějak přítomná je.

Slovo „líčení“ je v předchozím odstavci pro budování atmosféry použito trochu unáhleně. V líčení ve smyslu sentimentálně zbarveného lyrického popisu se Sander rozhodně nevyžívá. Čtenářský prožitek buduje spíše skrze osobní příběhy, jeho hlavními činiteli jsou tedy vypravěč a postavy. Tématem jednotlivých povídek jsou obvykle mezilidské vztahy, a to nějakým způsobem vyšinuté nebo přímo tragické. Nenaplněná láska, osamělost, drogy, komplikované rodinné situace, oblíbené jsou autorovy exkurze do minulosti, k dějinným otřesům dvacátého století – nacismus, poválečný chaos, sovětská okupace NDR, často tu zarezonují motivy rozpadu Německa na dva státy rozdělené železnou oponou, který už tak obtížně zvládnutelné ještě zkomplikoval, třeba tím, že znemožnil styky jedněch Němců s druhými nebo vystavil některé lidi charakterové zkoušce ohledně služby režimu, v níž ne všichni obstáli. Hrdiny jsou většinou lidé současní, na pokraji středního věku, obyčejných povolání – hrdina povídky V temnotách, půvabné studie na téma válečných resentimentů a kolektivní viny národa, se například živí jako servisní technik pro jednu německou strojírenskou firmu a jeho práce spočívá v tom, že jezdí služebně po nových unijních zemích, kde občas dotáhne pár šroubků a zbytek času má volno, protože jeho zaměstnavatel si dobře spočítal, že jím dodávané zařízení se v záruce neporouchá, a tak je „servis zdarma“ pouhý marketingový tah.

Při tom všem působí povídky tak trochu jako stylistické cvičení v úspornosti výrazu. Autor velmi promyšleně dávkuje jak charakteristiky postav, tak popisy prostředí. Namísto toho prvního buduje povahokresbu – a vlastně i posouvá kupředu děj – pomocí dialogů, u toho druhého spoléhá na evokativní sílu detailů: povětrnostní jevy, vlny, vítr, déšť, přístavní mola a lávky, lodní a rybářské vybavení, špýchary z červených cihel, sítě, lana, hodně se tu mluví o různých podobách světla a odstínech barev, byť vlastně jen několika málo. Jako by studenému Baltu odpovídal i jakýsi vypravěčský chlad, nebo snad jako by autor chtěl napodobit strohý a úsporný jazyk, který se obvykle stereotypně s obyvateli severu spojuje. Navíc povídky velmi často postrádají pointu a svou otevřenost potvrzují tím, že končí nějakým bezvýznamným detailem. Tady se nehodnotí, tady se jen zjišťuje. V této nepředvídatelnosti však zčásti tkví vypravěčská síla a půvab Sanderových povídek.

Není to lehké čtení. Přidržíme-li se přímořské symboliky, není to četba na pláž, ale spíš pro strážce majáku. Je dobré jim věnovat čas a soustředění a přemýšlet o tom, co všechno může znamenat ta převalující se vodní spousta pod námi.