Jaká zvířata jsou všeobecně považována za krásná a jaká za ošklivá? Jaký vliv má posouzení krásy či ošklivosti na zastoupení daného druhu v zoologických zahradách a v posledku na jeho ochranu? Jakým způsobem lze vysvětlit samotný vznik esteticky výrazných součástí vzhledu želv, motýlů či kočkovitých šelem? Jsou například černě zbarvení jedinci agresivnější než jiní? Jak se vyvíjelo a jaký vliv mělo vnímání a posuzování zvířecí krásy na pojímání či utváření člověku vlastní „lidské přirozenosti“? Jaké faktory se podílejí na posuzování, popřípadě přehodnocování estetických hodnot zvířat? Co je základem vizuální uhrančivosti koček? Existuje rozdíl v estetickém oceňování divokého zvířete a zvířete chovaného v zajetí, a pokud ano, jak jej lze vysvětlit? Dají se u zvířat rozeznat „stíny ctností“, jak soudil Tomáš Akvinský? A máme z estetického důvodu „pádnější důvod k zahalování než kterékoli zvíře“, jak napsal Montaigne? Tyto otázky se snaží zodpovědět autoři knihy Krása a zvíře: studie o vztahu estetických hodnot zvířat.

Otázka krásy zvířat je v publikaci probírána z několika odlišných hledisek: na základě „tvrdých dat“ empirických výzkumů, v kontextu jejich tematizace v umění, ale i z hlediska estetiky, filozofie, klasického darwinismu i alternativních přírodovědeckých koncepcí (například Adolfa Portmanna). Najdeme v ní formulace, které i jejich autor označil jako vycházející z goethovského pojetí přírody, například že u rysa „sémanticky výrazná hlavová partie je vyvážena ochuzeným designem“ ocasu, ale i těžko dokazatelná tvrzení o tom, že jednotlivé druhy ptáků údajně „velkou část povahy své bytosti vyjevují navenek“. Autoři článku Stanislav Komárek a Roman Figura přitom vyzývají: „Pohleďme na krhavý zrak jestřába, nehybně upřené oči sov, veselý výraz vlaštovek a klidnou tvář některých bahňáků.“ Připouštějí sice, že „poměrně přátelsky vyhlížející čáp bílý je schopen mnoha ukrutností“, je ale otázka, jestli takové pochybnosti nemůžeme rozšířit. Nejde celkově především o záležitost pohledu pozorovatele, takže třeba taková moucha požíraná vlaštovkou by na ní asi nic „veselého“ neshledala? Etolog František Šusta k tomu dodává: „Je pravda, že každý druh obecně má jisté etologické a fyziologické predispozice k určitým vlastnostem, mezi nimiž je obsažena i reaktivita na podněty (krhavý zrak jestřába), schopnost relaxace (uvolněné tváře bahňáků) a další, ale antropomorfizující charakteristiky jako ,krutost‘ či ,veselost‘ bych jim nepřisuzoval.“ U Darwina pak není probírána jen nezpochybnitelná úloha vzhledu při výběru sexuálního partnera, ale například i hypotéza, jestli v jeho koncepci nebyla krutost přírody „vykoupena“ pocitem vznešena, které v nás vyvolává.

Pluralita jednotlivých přístupů biologů je přitom vtipně shrnuta v závěru článku Zbarvení kočkovitých šelem od Filipa Jaroše, který se s nadsázkou ptá, pro kterou z teorií by hlasovaly kočky samotné. A naznačuje, že vědci sami můžou svým očekáváním jisté chování mírně povzbudit či navodit: podle něj by se tedy lísaly k Ch. Darwinovi, číhaly ze zálohy na Alberta Russella Wallace, výhružně by se ježily na R. W. Hingstona a před A. Portmannem „by se předváděly“.

Některé z příspěvků jsou čistě akademické, například když estetik Vlastimil Zuska řeší otázku „divočiny za mříží“. O divokém zvířeti v zoo po dlouhé rozpravě (a například s odkazy na myšlenky Pierra Bourdieua) sofistikovaně prohlašuje, že je to „simulakrum… maskující absenci základní reality“, v tomto případě „své vlastní divokosti“; například rys červený v zoo tedy podle něj „z estetického hlediska už není rysem“. Podle mne jde v tomto případě samozřejmě o jakousi paradoxní, zkrocenou „divokost“, kterou se tvůrci výběhů snaží povzbudit iluzí prostředí pokud možno připomínajícího ono původní, přírodní, „autentické“. Ale současně ji tlumí například tím, že dravce krmí již naporcovaným masem (nebo celými hlodavci již bezpečně mrtvými) a nenechávají je projevit jejich – nepochybně přetrvávající, byť třeba mírně utlumenou – divokost tak, že by tato zvířata zabíjela svoji kořist přímo před zraky návštěvníků (to je dokonce, pokud nejde o bezobratlé, přímo zakázáno zákonem). Nicméně v některých zemích, například v Dánsku, existuje tradice „zkrmovat“ mrtvá zvířata jako celek. S uznáním ale kvitujeme, že místy se autor snáší ze svých filozofických výšin a je schopný realisticky uznat, že se dnes chovatelská praxe leckde proměňuje, „primátům i šelmám se prostředí znejišťuje, potrava se skrývá a zvířata musí řešit simulované problémy“. – Další z článků ale mohou mít i velmi konkrétní využití. Například statisticky doložená tvrzení o tom, že nejvíce se lidem líbí „chundelatá zvířata připomínající plyšové medvídky, nebo naopak zvířata s kratší srstí, ale s nápadným vzorováním, jako žirafy a zebry“ (v protikladu k podzemním druhům se zakrnělýma či zcela chybějícíma očima), je nejen zajímavé, ale i prakticky aplikovatelné. Pomáhají totiž vylepšovat strategie na ochranu zvířat, ať už v osvětové práci s místními domorodci, nebo v bohatých zemích při získávání finančních zdrojů od potenciálních dárců. Ti v jednom výzkumu například uvedli, že by ochotně přispívali na „elegantní“ vydry, ale nikoli na – z našeho konvenčního hlediska už ne tak pěkné – hryzce vodní. Odpor k hryzcům je dokonce tak velký a přítomnost tohoto „ošklivého“ zvířete nejspíš natolik „poškozující“, že na projekt chránící společně oba druhy by přispívali méně než jen na samotné vydry, čemuž je dobré přizpůsobit práci s veřejností.

Název publikace pravděpodobně skrývá narážku na slavnou pohádku, první slovo anglického názvu Beauty and the Beast se dá totiž přeložit nejen jako „kráska“, ale i jako „krása“. Jeden z textů je také prokládán beletristickými, z přírodopisného hlediska ovšem „výživnými“ citáty z díla Jana Křesadla a další z příspěvků se dotýká i tématu nejslavnějších fiktivních koček.

Celkově tento multioborový ediční počin vítáme. Samozřejmě s autory souhlasíme v tom, že „všechna zvířata je možné za určitých okolností vnímat jako krásná“. Ale pochybujeme o splnění jednoho z hlavních cílů, který si předsevzali: totiž pomoci čtenářům nahlédnout „složitější, vnitřní či méně prvoplánovou krásu“ v přírodě. Můžeme se o jeho uskutečnění jistě snažit, ale to, že se většině lidí více líbí a bude líbit – realitě značně vzdálený – animovaný Milerův Krteček než jeho skutečný předobraz, je z velké míry mimo naši racionální kontrolu. Nemluvě už o pokusech přesvědčit například moji manželku, že i pavouci v sobě skrývají jistý nevšední půvab…