Když roku 1971 česky vyšla slavná kniha Desmonda Morrise Nahá opice: zoolog studuje lidského živočicha, značně kritickým doslovem ji tehdy doprovodil významný etolog a zoolog Zdeněk Veselovský. Přesně po čtyřiceti letech vychází kniha Stanislava Komárka (1958), která je pro změnu památce Veselovského věnována, a s titulem jakoby obměňujícím knihu Morrisovu: Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech. Publikace pojednává o různých aspektech vztahů lidí a zvířat v evropských i mimoevropských kulturních kontextech. Přináší stručné celoplanetární dějiny těchto vztahů od starého Egypta (jeden nápis ospravedlňující panovníka tvrdil, že „proti dotyčnému nevznesl na zásvětním soudu žalobu žádný živý ani mrtvý, žádná husa ani dobytče“) přes Čínu, Indii až k osmanské říši (první novověký zákon na ochranu zvířat prý vyšel právě v osmanské říši v roce 1502). Co se týká evropského vývoje, autor rozsáhle referuje o známých soudních procesech proti kobylkám či myším, ty byly kupříkladu vyzývány k opuštění polí do 14 dní, což se ovšem netýkalo „zvířat nedospělých, přestárlých a gravidních“. To pro autora nebylo ukázkou středověkého obskurantismu, ale spíše „posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně“. Bohužel ale zvítězilo Descartesovo učení o zvířatech coby nemyslících strojích, jež se stalo i předlohou církevní doktríny v této věci, takže papež Pius XII. ještě ve 40. letech 20. století prohlašoval, že „výkřiky zvířat na jatkách či v laboratoři nemají budit neopodstatněný soucit křesťanů víc než zvučení rozžhaveného kovu pod údery kladiva“.

Autor dále probírá témata jako úloha zvířat coby kultovních obětí (čínské rituální pojídání hadů, kdy je plaz nejdříve účastníkům hostiny u stolu „představen“ a jeho servírování předchází kolektivní „přijímání“ jeho krve ve sklenici pálenky kolující mezi účastníky, má podle něj podobné rysy jako katolický obřad eucharistie), ochrana zvířat a ochrana druhů (nejmilitantnější ochránci práv zvířat prý bývají přes chvályhodnost svých cílů „často osoby s narušeným vztahem k vlastnímu druhu“) či užití zvířat v medicínských výzkumech (zpochybňuje jejich užitečnost a vykládá je – podle mne velmi problematicky – především jako novodobou formu „obětování“). Zabývá se i fenomény jako žízeň po životě a únik z něj (jestliže ve starém Řecku se jevil jako vyšší typ sexuality ta homosexuální, protože neplodivá, islám naopak zcela odsuzuje život bez plodivých aktivit), dále píše o velkochovech, zoofilii či lovu, u kterého zajímavě dokládá, že zábava chápaná kdysi jako elitní (slovo myslivec pochází etymologicky od mysliti) podle něj poklesla na lidovou a nakonec začala být pociťována jako nekulturní.

Autor navazuje na četné své starší knihy, z nichž některé pasáže jeho nová publikace přináší v totožné či jen mírně změněné podobě, většinu starších témat ale dále rozvíjí v nových kontextech. Jestliže v předchozích Esejích o přírodě, biologii a jiných nepravostech kupříkladu líčil, jak setkání s mravenečníky s gesty „šokujícím způsobem“ podobnými těm našim v něm vyústilo v rozhodnutí už nadále nepojídat žádné savce, v knize nové se vegetarianismem zabývá obecně. Podle něj tato životní praxe přináší poměrně brzy „celkové zvýšení reakční rychlosti, vnímavosti a intuice“. Přitom jde podle Komárka o neutrální prostředek, který může pohánět vznik plodů nejrozmanitějšího typu, což ukazuje na příkladu dvou významných vůdců praktikujících vegetariánství: Hitlera a Gándhího. Podle Komárka mají společné to, že netoužili po bohatství, jen po vlivu a popularitě; byli neobyčejně cílevědomí, většinu času trávili rozmanitými osobními rituály v kruhu svých oblíbenců, převážně žen; „oba milovali zvířata a v soukromí se chovali mírně“ – s posledním tvrzením by se ovšem dalo úspěšně polemizovat, pro Hitlera to skoro jistě neplatí. A když jsem u kritiky, i když je opakování matkou moudrosti, místo přetiskování už vydaných pasáží mohl autor svoji knihu možná obohatit o témata, která v ní chybí, ač s tím, o čem píše, úzce souvisí. Mám na mysli kupříkladu hlubinnou ekologii (způsob nazírání na přírodu jako na součást člověka a na člověka jako součást přírody) či proud křesťanského myšlení, které se snaží hledat alternativní cesty k tradičnímu učení, jež Komárek právem kritizuje, vloni přitom vyšel i česky výbor statí (s podobným názvem jako jeho opus) Zvířata jsou naši bližní: výbor z děl světových humanistů a křesťanských myslitelů (a mezi podobně orientované autory dále patří i Komárkův jinak oblíbený teolog Eugen Drewermann).

Navzdory těmto drobným připomínkám ovšem i člověk, který četl už předchozí autorovy knihy, narazí v novém díle na řadu podnětů. V zásadě se autor při snahách o postižení zvířat hlásí k „uvážlivému antropomorfismu“ jako tomu nejadekvátnějšímu způsobu jejich pochopení: připisovat medvědovi kontemplativní rozpoložení při poslechu Bacha je přehnaná antropomorfní projekce, ale „když se medvěd naštve, sotva se jeho vyladění nějak liší od našeho“; podle Komárka je „v člověku celé zvíře, ve zvířeti nikoli celý člověk“. To ukazuje v mnoha oblastech chování i prožívání zvířat: u jejich vztahů ke smrti (podle Komárka se dá předpokládat, že u zvířat se bude vztahování se ke smrti podobat situaci malých dětí), rituálů (zmiňuje náznaky pohřebních obřadů pozorované u strak) či možností existence čehosi na způsob náboženských obřadů (jako tzv. dešťové a ohnivé tance). Autor poutavě píše i o inteligenci zvířat: zdůrazňuje, že každá živá bytost je vybavena pro fungování ve svém „umweltu“ a tam může podávat skvělé výkony, zatímco v jiném prostředí selhává. Tak se potkani dobře uplatňují při pokusech v labyrintech, protože jsou od přírody vybaveni na pohyb v norách, na rozdíl třeba od koček, ve kterých podobná situace vyvolá spíše záchvaty vzteku. Kočka se zase téměř ihned naučí navštěvovat bedýnku s pískem, zatímco člověk se udržování čistoty učí léta: primáti totiž nic podobného neznají (podobně bychom mohli pokračovat: testy, ve kterých se má zvíře v zrcadle poznat, některým druhům vyhovují více, jiné méně, a nemusí to nic vypovídat o tom, nakolik si samo sebe skutečně uvědomuje). Každopádně se dá s Komárkem souhlasit v tom, že kdyby naše schopnosti testoval jiný živočich podle vlastních měřítek, dopadli bychom dosti bídně...

Podnětně Komárek pojednává i o některých živočičných druzích, o koních, prasatech a hlavně o psech a vlcích (i když právě tuto kapitolu obsahovala i jeho minulá kniha). Podle autora je „vlk jediným živočišným druhem, který zřejmě opakovaně provedl pokusy si lidi ochočit a po léta jako domácí mazlíčky chovat“. Zvláště v Indii k adopcím dětí došlo vícekrát a zlidovělý ohlas pronikl i do známé Kiplingovy knihy. Člověk a vlk/pes jsou do sebe dle autora emocionálně „zaklesnuti“ už od nepaměti, vlk je sice na jedné straně zuřivě nenáviděnou šelmou, na druhé praotcem nejoblíbenějšího domácího zvířete. Komárek řeší i otázku, jak vlastně vlk mohl být domestikován: vycházeje „z nápadně vstřícného a protektorského chování krotkých vlků k malým dětem“ vyslovuje hypotézu, že první funkce předků dnešních psů mohla spočívat v jejich využití jako hlídačů batolat.

Podobné obrácení perspektivy (tedy ne člověk adoptuje vlka, ale vlk člověka) je typické pro celou knihu: už v jejím samotném názvu (pojem bližní byl donedávna vyhrazen jen pro člověka), v referencích o panovnících, kteří si pochutnávali na opečených nemluvňatech (podobné provokace, mající za svůj cíl otřást naším stereotypním přístupem ke zvířatům, jsem zažil i na přednáškách E. Koháka), nebo v rozvíjení fantazií o tom, jak by se teoreticky dala „šlechtit“ různá lidská plemena („stabilizované populace obrů kolem tří metrů výšky i trpaslíků sotva metrových“, plemena „tělesně zdatných a agresivních bojovníků i dívky se stabilizovanou nymfomanií“). Autor dokumentuje, že dvakrát již byly (v obou případech v Německu) podobné pokusy v minulosti učiněny, je ale „obtížné udržet plemenný ideál po dlouhou dobu institučně“ (autor si přitom nenechá ujít příležitost a vrací se i zde ke svému oblíbenému tématu „autodomestikace“, jež má spočívat v tom, že v průběhu lidských dějin se u nás vyvíjejí tytéž znaky jako u domácích zvířat). Komárek dokumentuje i případy, kdy byli v minulosti v muzeích a zoologických zahradách coby exponáty předváděni také živí lidé z exotických zemí (v zoo v Hamburku dokonce vykonávali „typické“ výjevy svého domorodého života, v Britském muzeu oproti tomu musela místní Tasmánka „spořádaně sedět na židli, tance či otloukání pazourků by taková vážná instituce nesnesla“). Autor v této souvislosti připomíná i obdobné soudobé úspěšné experimenty, kdy jsou v zoo krátkodobě „vystavováni“ i lidé, kteří se od návštěvníků nijak neliší (takže třeba „student a studentka v pokojíku budí velký zájem i při běžných činnostech typu čtení či vaření kávy“). Podle Komárka to je obecně „touha vidět v poněkud travestované formě životní a rodinné projevy sebe sama na jiném objektu“, co je příčinou úspěchu bajek, různých televizních reality show, popularizované etologie i zoologických zahrad. Ovšem než pozorovat reality show je bezesporu přínosnější věnovat se četbě Komárkových knih, jež jsou doporučeníhodné i jako průpravná četba před návštěvou zoo, v níž se dají pozorovat nejen zvířata, ale i lidští spolunávštěvníci – Komárek totiž umí provádět obojí skutečně výborně.