Na podzim 2011, vzápětí po udělení Nobelovy ceny za literaturu, česká média tak trochu zpanikařila: kdo to je, tenhle Tranströmer? Kde najít někoho, kdo by o něm byl schopen aspoň něco říct? A ze strany nakladatelů, nepochybně poněkud zklamaných, že cenu dostal jakýsi (u nás) neznámý švédský lyrik, a zvažujících jeho komerční potenciál, se ozývalo: nevíte o někom, kdo by překládal jeho básně?

Jenomže Tomase Tranströmera (1931–2015) není snadné ani číst, natož překládat. Aby překladatel dokázal verše plné metafor a hutných obrazů interpretovat, neobejde se bez hlubokých znalostí básníkova života a myšlenkového světa. A takový se v českém prostředí zkrátka nenašel.

Přesto na začátku roku 2015 získávají čeští čtenáři možnost seznámit se s obsáhlým výborem z Tranströmerova díla, a to zásluhou nakladatelství Dauphin a dvojice Milan Richter a Vít Janota. Zkušený spisovatel a překladatel Milan Richter dlouhá léta převádí Tranströmerovu poezii do slovenštiny (výbor Básne pre živých a mŕtvych, 1996; sebrané básně Medzi allegrom a lamentom, 2001), s autorem se zná a přátelí a jeho dílo má podle všeho v malíku. Básník Vít Janota mu pak pomohl především s vyladěním češtiny, jež není Richterovou mateřštinou.

Kniha Přijde smrt a vezme ti míry představuje průřez Tranströmerovou tvorbou od padesátých let, kdy mu vyšla první sbírka 17 básní, až po pozdní dílo. Z téměř každé sbírky se v knize objevuje několik ukázek. Básně jsou nerýmované, ale často metricky vázané; autor užívá blankvers, haiku i další formy. Charakteristická je pro něj úspornost vyjádření – málokterá báseň rozsahem překračuje dvě stránky – a také hudebnost: Tranströmer je vedle literáta i hudebním znalcem a klavíristou.

Velkou roli v jeho vnímání světa hraje příroda a sen („Stojím pod hvězdným nebem / a cítím, jak svět do mého kabátu / vlézá a zase z něj vylézá / jako v mraveništi“). Básník nejčastěji zachycuje prchavé kouzlo okamžiku, atmosféru neopakovatelné situace či pocitu, o jejichž prožitek se člověk s druhými velmi těžko může podělit jinak než prostřednictvím básně („Něco temného / se zastavilo před pěti prahy našich / smyslů, ale nepřekročilo je“). V některých básních se projevují jeho studia psychologie i léta, kdy se profesi psychologa věnoval. V řadě dalších zase zúročuje své zkušenosti a pozorování z dalekých cest („Mladý muž našel cizince, co zabloudil mezi chatrčemi. / Nevěděl, jestli se s ním chce spřátelit, nebo ho vydírat. / Ta nerozhodnost ho celkem rozrušila. Rozešli se oba zmatení“).

Výbor doplňuje doslov Milana Richtera, poznámky obou překladatelů, ale také „kalendář“ událostí významných pro autorův život a tvorbu. Ten umožňuje mimo jiné utvořit si představu, kolika mezinárodních ocenění se autorovi v průběhu let dostalo a do kolika jazyků se již dávno před udělením Nobelovy ceny jeho díla překládala. Významný zlom v básníkově životě přinesl rok 1990, kdy jej postihla mrtvice a zasáhla řečové i pohybové centrum. Od té doby Tranströmer méně publikoval, nadále však vystupoval, hrál na klavír, třebaže jen jednou rukou, a se světem komunikoval zejména prostřednictvím manželky Moniky. V kalendáři čtenář objeví i nejednu zajímavost, například zmínku o tom, že Tranströmer do švédštiny přebásnil libreto Janáčkovy opery Káťa Kabanová.

Navzdory básníkově popularitě doma i ve světě nelze říci, že by jeho básně byly snadno čtenářsky přístupné. Jejich četba vyžaduje soustředění a otevřenost autorově imaginaci, oproštění se od předpokladu, že musím všechno pochopit a všemu rozumět. Vyplatí se však dát jim šanci, věnovat četbě trochu klidu a úsilí, naladit se na autorovu vlnu a třeba i chvíli hledat, co z jeho díla nás osloví. Nobelova cena k této nelehké cestě může podnítit i ty z nás, kteří po tomto typu literatury jinak sáhnou spíše výjimečně.

Videoportrét autora (v angličtině)