Dávno předtím, než mu byla v říjnu 2011 konečně udělena Nobelova cena za literaturu (jeho čtenáři a přátelé čekali na toto ocenění celých dvacet let), představoval (a dosud představuje) Tomas Tranströmer ve švédské, severské, ba světové poezii osobitý fenomén. Nejen tím, že od svého vstupu do literatury debutem 17 básní (1954) nenapsal podle shodného názoru domácí i zahraniční literární kritiky ani jednu špatnou báseň. Nejen tím, že je patrně nejpřekládanějším žijícím básníkem na světě (dosud vyšly jeho básně knižně ve více než 60 jazycích). Nejen tím, že ho čtenáři např. v USA znali už jako pětačyřicetiletého mnohem lépe než mnoho tamních moderních klasiků. Nejen tím, že jeho sbírky byly zřejmě nejtenčími básnickými knihami na světě (nejvíce 21 básní, nejméně 11 básní). Nejen tím, že jeho tvorba se prakticky uzavřela následkem těžké nemoci v r. 1990, a přece jeho sláva rostla a vyvrcholila oceněním Nobelovou cenou. Nejen tím, že navzdory tělesnému hendikepu (po mozkové příhodě má ochrnutou část těla a téměř ztratil dar řeči) se donedávna, do své osmdesátky, zúčastňoval desítek festivalů, konferencí a workshopů, i prezentací svých knih ve světě. Osobitým fenoménem zůstává tento básník i tím, že jeho básnický styl, atypický úhel pohledu (z perspektivy orla či krtka) a ohromující síla metafor ovlivnily desítky velkých básníků světa a stovky začínajících lyriků v jeho domovském Švédsku.

„Na to, abych napsal báseň, potřebuji osobité napětí, jaké vznikne, když se silný vnější dojem setká náhle se silným tlakem v mém nitru. Tehdy jako by mezi těmito póly přeskočila jiskra, a to je chvíle, kdy vzniká báseň,“ řekl mi Tranströmer v říjnu 1983, když jsme se poprvé setkali ve Stockholmu. A pokračoval: „Báseň je schopná vytvořit průlom ve zdi konvenčního myšlení a vidění, která nás větší část života obklopuje. Báseň může lidi inspirovat. Její funkcí je přivést člověka k tomu, aby poznal sebe sama, svůj život a navázal kontakt s tvořivými schopnostmi v sobě i mimo sebe.“ I pro Tranströmera je čtení, ale zejména psaní básní sebepoznávací proces. U málokterého básníka se setkáme s takovým zpochybňováním a vzápětí s tak naléhavým potvrzováním vlastní identity: „Najednou se probudím a nepoznávám se. Úplně jsem se probudil, ale nepomáhá to. Kde jsem? KDO jsem? Jsem něco, co se probudilo na zadním sedadle a v panice se točí dokola jako kočka v pytli. Kdo? // Konečně se můj život vrací. Moje jméno přichází jako anděl“ (Jméno). Lyrický subjekt, v debutu ještě přesouvaný na „ty“, „my“, je přítomný v realistických i surrealisticky působících obrazech a dějích, v snových sekvencích i v reportážních náčrtech skutečnosti. Autor se nikdy nesnaží být „hlasem jiných“, vyhovuje mu spíše pozice pozorovatele, avšak vícerozměrná: jednou nazírá na „hemžící se realitu“ z perspektivy orla, káně či jiného dravce („město ... se lesklo v hledáčku supova dalekohledu“), jindy z pohledu krtka, hmyzu v půdě, základů domů či mouchy, toho věrného strážce a cenzora („mouchy četly mikroskopické dopisy“), někdy je schopen fyzicky se přemísťovat tak, jako to nedovolují fyzikální zákony („Tady venku v chladu najednou vzlétnu / jako šaman, zaletím k jejímu tělu / s bílými ploškami od plavek“ – Strážní oddíl) a jeho touha se zdvojuje, je jakousi bilokací, ale zároveň si uvědomuje: „Ale být tam, kde jsi. A čekat.“ Jako Seveřan má vyvinutý smysl pro samotu, odloučenost, ale jako básník ví, že by měl být součtem samot, neboť „kdosi se mi pověsí na ruku pokaždé, když se pokusím psát“, i kdyby hned vpouštěl „hučící dav za závorou“ jen po jednom, jako turniket.

I když je Tranströmer nesporně osobitým zjevem v severské literatuře, nezjevil se jako blesk z čistého nebe, ale je v jistém smyslu pokračovatelem modernistických tradic ve švédské poezii (G. Ekelöf, E. Lindegren, podle jeho slov R. Thoursie) i v světové lyrice (P. Éluard, T. S. Eliot, D. Thomas), ba dokázali bychom zpětně vystopovat jeho duchovní otce i v antice (Horatius) či na začátku 20. století (R. M. Rilke v základním tónu elegických básní, v netradičním pojetí „Božích prostředníků“, tedy andělů). Jeho jedinečnost spočívá podle mne ve schopnosti přesného obrazného pojmenování (je pokládán za mistra metafory) a přímo orientálního spojení vizuálních a citových vjemů, ve schopnosti geniálně jednoduše načrtnout děje v čisté i člověkem změněné přírodě a v mnohostranném propojení těchto dějů s historií, s lidským podvědomím s oblastí mystiky. Oproti svým starším i dávným kolegům je Tranströmer bohatší o jednu dimenzi – o dimenzi hudby. Projevuje se to nejen v množství hudebních názvů básní, hudebních výrazů a motivů, ale často v rytmu básně, v její základní tónině (např. Preludium, Allegro). Čtenář má nejednou pocit, že básník je současně skladatelem i interpretem, a to nejen v hudebně strukturovaných delších básních, jako např. Schubertiana či Smuteční gondola č. 2, ale i v drobných „kusech“, jako Ostinato, C-dur či Berceuse. (Kdo ho slyšel hrát na klavír, kdo viděl při interpretaci skladeb jeho tvář, ví, že to není jen pocit.)

Tranströmer je zároveň i výtvarný umělec. Jeho slova jsou často „netrpělivými štětci, co malovaly svět“, jednou v náznaku, náčrtu, jednou v jeho komplexnosti, protiřečení si, absurditě (Galerie). A – do třetice – Tranströmer je i básník-entomolog. To hemžení rozličných druhů hmyzu, to fosforeskující signalizování svatojánských mušek! Nezapře se v něm amatér, nadšenec, který si v dětství vytvořil bohatou sbírku brouků, který o prázdninách rád pobíhal se síťkou na motýly... Odtud tedy pochází i autorova záliba v přesném pojmenování, v přirovnávání vlastností, schopností a barev drobných obyvatel přírody k tomu, co probíhá v jeho mysli, v jeho snech a podvědomí.

Tranströmer se v 80. a 90. letech minulého století stal ve Švédsku, ale i například v USA fenoménem. Nastupující generace básníků najednou zjišťovaly, že i v nich se nacházejí stejná témata, stejná prostranství obraznosti... Jiní zase mimovolně či záměrně konfrontovali svou poetiku s Tranströmerovou, odpoutávali se od něho tím, že ho kritizovali za „vlažný postoj ke světu“, za „pohled turisty“ v končinách, kde lidé trpěli pod diktaturou anebo umírali hlady či následky nemocí. Mimochodem, i jeho vrstevníci či o něco mladší básníci (G. Palm, B. Håkanson a další) a literární kritici mu vyčítali, že v 60. a 70. letech nešel otevřeněji do politických šarvátek a sporů, že zaujímal spíš konzervativní či neutrální postoj (např. v kritice americké války ve Vietnamu). Z Tranströmerových slov (rozhovory s ním, jeho korespondence s kolegy a zejména s R. Blyem, americkým básníkem a velkým kritikem účasti USA v konfliktu na Dálném východě) a posléze i z mnohých jeho básní (Palác, V deltě Nilu, Lisabon, Z afrického deníku, Přátelům za hranicemi, Hluboko v Evropě, Listopad v bývalé NDR a jiné) a i z poémy Baltská moře vyplývá, že témata války, násilí, diktátorského režimu, porušování lidských práv se ho jako člověka i jako umělce dotýkala bytostně a v mnoha rovinách, že konfrontace s nimi se stala součástí jeho morálních postojů. Mimochodem, už jako dítě – v období 2. světové války – se pod matčiným vlivem stal v proněmecky se projevujícím prostředí zásadově protifašistickým, na což rád a často vzpomíná.

Do básníkova života zasáhla na vrcholu úspěchu a veřejného uznání krutým způsobem nemoc: koncem listopadu 1990 dostal autor, trpící celá léta bolestmi hlavy a vysokým krevním tlakem, krvácení do mozku, po kterém mu ochrnula pravá část těla a jehož následkem byla afázie (v jeho případě motorická), tedy porucha centra řeči, zodpovědného za její produkci. S pomocí manželky Moniky a tvrdé rehabilitace překonal však aspoň zčásti nejtěžší následky nemoci a díky bohatým poznámkám a náčrtům dokázal dokončit připravovanou sbírku (Smuteční gondola).

Jestliže krátce před touto životní cézurou napsal prorocké verše: „Jsem nesen ve vlastním stínu / jako housle / v černém pouzdře. // Jediné, co chci říci, / se třpytí mimo dosah / jako stříbro v záložně“, neodložil vizionářský tón ani ve verších, které s námahou zaznamenával a rekonstruoval v měsících a letech po mozkové příhodě. Báseň Dvě města patří k jeho vrcholným básnickým výkonům a verše „Tlumený tón tuby proráží až ke mně. / Je to hlas přítele, vezmi svůj hrob a jdi“ hovoří i o Tranströmerově síle překonávat tělesná omezení a vzdorovat údělu. Od onoho osudného listopadu 1990 vzal mnohokrát své tělo, co se nerado podřizuje krutým zákonům nemoci, a vykročil spolu se svým duchem, vidícím kupředu a vzhůru, až k „Neidentifikovanému“ (jak jednou nazval Boží přítomnost) za novými dobrodružstvími a poznáními, jaká přinášejí setkávání s lidmi a s materií, co vzdoruje zániku a zapomnění.

„Nestyď se, že jsi člověk, buď hrdý! / V tobě se nekonečně otvírá klenba za klenbou,“ říká nám básník slovy „anděla bez tváře“ a my bychom to sotvakdy vnímali tak naléhavě a pravdivě jako po přečtení a procítění jeho vybraných veršů konečně také v češtině.

Poznámky překladatelů

Tranströmerovy básně znám už více než čtyřicet pět let, jeho samotného třicet. Zápas o přetlumočení jeho poezie (nejprve do slovenštiny) byl nelehký a probíhal ve více etapách. První z nich bylo publikování dvou básní z jeho debutu v Revue světové literatury r. 1971, další vydání výběru z jeho tvorby r. 1996 (Básně pro živé a mrtvé). Mezitím i později jsme se mnohokrát setkali: ve Stockholmu, v jeho domě ve Västeråsu, na překladatelském kurzu v Mariefredě, v „Modrém domě“ jeho dědečka na ostrově Runmarö, v jeho bytě ve Stockholmu, kam se roku 2000 s manželkou přestěhoval, v makedonské Struze na festivalu poezie anebo v Bratislavě na literárních akcích, kterých byl ozdobou. Naše zatím poslední setkání bylo obzvlášť radostné: 9. prosince 2011 ve stockholmské reprezentační vile nakladatelství Bonnier, kam jeho přátelé, překladatelé, nakladatelé i členové Švédské akademie přišli pozdravit laureáta Nobelovy ceny za literaturu v předvečer jejího slavnostního předání na ceremonii v Koncertním domě, které jsem se směl zúčastnit.

Dokud Tranströmera nemoc neobrala o dar řeči, dokázali jsme dlouze a zaujatě debatovat o poezii a snu, o inspiraci z literatury a zážitků z dětství, o jeho práci psychologa... Mnohé zůstalo zachyceno na audiokazetách, ledacos jsem později použil při interpretaci jeho díla. Například způsob, jakým převzal a dotvořil takzvanou malou sapfickou strofu, jejíž přísnou formu vnutil zejména některým raným básním (Podzimní šéry, Pět slok pro Thoreaua). Anebo jeho příklon k antice a Horatiovi při adaptování alkajské strofy či inspirace klasikou (a Rilkem?) při použití blankversu v dlouhých básních (Píseň, Elegie, Epilog).

Když jsem se na přelomu let 1999/2000 rozhodl přeložit celé básnické dílo Tomase Tranströmera, bylo mi zřejmé, že se neobejdu bez podpory a pomoci z mnoha stran. Určitě bych tu velkou výzvu nezvládl bez Tomasovy manželky Moniky, se kterou jsem osobně, telefonicky či písemně konzultoval desítky obrazů, výrazů, reálií. Velkou pomocí mi byly i monografie K. Espmarka, N. Schiölera a knihy esejí S. Bergstena a M. Ringgrena, ve kterých interpretovali prakticky každou Tranströmerovu báseň. Před nejednou nástrahou a pastí, ve které by překladatel mohl uvíznout, mě zachránily Tomasovy dopisy severoamerickému básníku R. Blyovi, bohaté na autorskou interpretaci textu a na výstrahy před chybným přetlumočením. Nedocenitelným zdrojem informací, citací z recenzí a rozhovorů byly dva svazky Tranströmerovy bibliografie, jejichž autorem je L. Karlström. Jemu vděčím i za podrobné údaje týkající se Tomasova soukromého a profesního života.
Milan Richter

Svou účastí na přetlumočení poezie Tomase Tranströmera do češtiny jsem chtěl přispět k možnosti předložit českému čtenáři výbor z poezie jednoho z nejvýznamnějších současných básníků, jehož hlas zatím u nás chyběl.

Přistoupil jsem k této práci i proto, že je mi Tranströmerova poetika velmi blízká. Za jeho texty cítím jistou severskou málomluvnost a zodpovědnost za každé vyřčené slovo, což odpovídá i mému pohledu na poezii. Mým hlavním úkolem pak bylo, vzhledem k tomu, že Milan Richter, který překlady ze švédských originálů připravil, není rodilý mluvčí, ohlídat kvalitu českého jazyka a adekvátní poetické vyznění výsledných textů. Vše, co vznikalo, jsme tedy spolu podrobovali kritickému rozboru, v debatě často i nad jednotlivými slovy trávili dlouhé hodiny a nezřídka otevřeli cestu i k alternativním interpretacím příslušných míst. Ve sporných případech jsem též nahlížel do překladů do jiných jazyků.

Doufám, že vám četba tohoto výboru přinese stejné potěšení, jaké mi přinášela jeho příprava, a přiblíží vám poprvé v širší perspektivě podivuhodný básnický svět Tomase Tranströmera.
Vít Janota