Kdyby někdo uspořádal anketu s názvem „Enfant terrible současné anglofonní literatury“, bezpochyby by se na nejvyšších příčkách umístili Irvine Welsh a Chuck Palahniuk. Tito dva spisovatelé toho mají až překvapivě mnoho společného: kultovní debut, podle nějž vznikl filmový kasovní trhák, pohnutý životní osud i provokativní potřebu zobrazovat takový svět, o jehož existenci by někteří raději nevěděli. Zatímco však Welsh se většinou drží svých tradičních skotských zoufalců z okraje společnosti, oněch „nejhorších z nejhorších“, druhý jmenovaný se ve výběru antihrdinů nikterak neomezuje. Důkazem toho je i mrtvá – a tudíž navždy třináctiletá – Madison, která v Palahniukově plánované třídílné sáze propadla mukám pekelným.

Život po smrti, smrt po životě
Koncept pekla byl přítomen i v těch nejstarších mytologiích a postupem času se stal mocnou inspirací pro nespočet umělců. Pravděpodobně nejznámější literární ztvárnění pekla nalezneme v Danteho Božské komedii. Ten se rozhodl stvořit představu posmrtného života v souladu s římskokatolickým církevním učením tehdejší doby. Ve svém díle prochází v doprovodu básníka Vergilia a milované Beatrice postupně peklem, očistcem a rájem. Tuto posloupnost přejal i Palahniuk – čerstvě zemřelá Madison se v Prokletí, první části jeho ságy, ocitá v pekle, jež si vždy představovala jako „ohnivější obdobu klasického hollywoodského nesmrtelného snímku Snídaňový klub“. Záhy se ukazuje, jak dobře se trefila, neboť stejně jako v slavném filmu se jí stanou společníky místní coura, pankáč, šprt, atlet a... podivínská ošklivka? Tou je Madison samotná. Postupně poznává obyvatele a (ne)logiku pekla, až se rozhodne vyhledat samotného Pána temnot, aby mu vmetla do tváře všelijaké připomínky, protože už je zkrátka taková.

Druhý díl s názvem Zatracení, jenž je předmětem této recenze, se odehrává v očistci, respektive na planetě Zemi. Všechny hříšné duše totiž dostávají na Halloween na jeden den propustku z pekla, aby mohly ve světě živých (dle záhrobního slovníku „předmrtvých“) koledovat sladkosti, protože ty v pekle, satan ví proč, platí jako oběživo. Madison se z důvodu pomstou motivované účasti na jedné seanci nestihne vrátit, čímž sama sebe odsoudí k ročnímu bloudění ve světě, který byl kdysi jejím domovem. Spektrální tělo tlusté třináctileté dívky se však bezcílně nepotuluje příliš dlouho. Záhy ji totiž objeví astrální detektiv, jehož najali Maddyini zazobaní rodiče. Tak začíná její cesta za matkou a otcem, která je plná flashbacků týkajících se doby, kdy ještě nebyla „postživá“.

Peklo je opakování
V čem se Maddy oproti prvnímu dílu změnila? Přestože to zní jako oxymoron, konečně začala dospívat. Alespoň duševně. Její už tak dost bizarní slovník se rozrostl do gargantuovských rozměrů, dřívější vyhýbavost ohledně choulostivých témat vlastního života se změnila v unavenou upřímnost a další obvyklé atributy zbohatlického spratka ještě více vystoupily na povrch. Změnil se i způsob vyprávění. Oproti plynulému líčení prvního dílu Maddy kontaktuje čtenáře krátkými zprávami, typickými pro internetový blog. Útržkovitost knihy by snad ani nebyla tak na obtíž, kdyby se pozornost z devětadevadesáti procent nesoustředila právě na Madison, jejíž postava tři stovky stránek zkrátka neutáhne. V prvním díle tento problém řešila častá přítomnost zajímavých postav a rozmanité zvláštnosti jak geografie, tak obyvatel pekla. Co na tom, že vše bylo v literatuře ztvárněno již stokrát a o poznání lépe, ať už jde o sexuální akt mezi obří polednicí a člověkem, který nápadně připomíná Bukowského povídku Patnáct centimetrů, či ztvárnění samotného pekla v Gaimanově Sandmanovi nebo v sérii Město pekelné (v originále City Infernal, u nás dosud nepřeloženo) od Edwarda Leeho. Jakmile se však Maddy ocitla v očistci a přišla o většinu přátel, autorovi nezbylo, než opakovat již řečené a protahovat únavné historky z jejího dětství.

Zatracení tak opět popisují, jak se zvyklosti mrtvých liší od zvyklostí živých. Neustále si utahují z Maddyiných pokryteckých rodičů – ekologických aktivistů, kteří jsou pro planetu ve skutečnosti pohromou. Zahlcují čtenáře nekonečnou sérii událostí vedoucích ke kastraci jedné z postav. Jednu z mála novot oproti prvnímu dílu lze nalézt v náboženství, za jehož vznikem stojí právě Madison. Z pekla se dovolá rodičům, a protože se jí stýská, poradí jim, aby hodně kleli, plivali na chodníky a neodpouštěli si projevy flatulence ve výtahu. Jedině tak se prý dostanou do ráje. Rodiče Maddy uvěří a následně miliony lidí za pomoci médií a vydatného balíku peněz konvertují k nově vzniklému náboženství buranismu. Nutno přiznat, že těch několik málo scén konfrontace buranistů je většinou k popukání a na jejich květnaté mluvě se překladatel Richard Podaný obzvláště vyřádil. Nebyl by to holt Palahniuk, kdyby se nepokusil někoho karikovat, naštvat a zesměšnit. Bere si na paškál organizovaná náboženství, hnutí new age, Greenpeace a další, přičemž vše podlévá svou tradiční omáčkou hnusu. Ta je bohužel ale čím dál řidší a ostrost sarkastických ostnů skrývajících se v jeho větách také není z těch nejvražednějších. Snaha šokovat a šťourat se v ošklivých zákoutích lidské duše je nedůsledná, jako by ji autor živil pouze setrvačným pocitem zodpovědnosti ke kdysi rozkošně patologické značce „Palahniuk“. Prokletí na tom sice byli podobně, ale nesli aspoň matný punc čerstvosti. Rozhodně si nezasloužili skončit v obchodech s levnými knihami, kde se prodávali po devatenácti korunách. Zatracení by se tam vyjímali dobře.

Méně je někdy více
Palahniuk kdysi prohlásil, že k žádné ze svých knih nikdy nenapíše sequel. Zatracení jsou tím nejlepším důkazem, že se svého výroku měl zuby nehty držet. Bohužel je nakladatelská politika neúprosná (od roku 2007 vydává každý rok jednu knihu) a my se nejspíš dočkáme i třetího dílu Maddyiny odysey. Palahniuk využil obvyklý postmoderní obrat spočívající v konfliktu postavy se svým stvořitelem a otevřel si tak vrátka k pokračování. Nadnesl možnost, že vše, co kdy Maddy udělala, bylo sice navenek vzpourou, ale ve skutečnosti výmyslem Satana, který se rozhodl pro menší literární legrácku. Satan se možná potutelně chechtá, ale čtenář trpí. Jelikož Palahniuk chystá pokračování Klubu rváčů v podobě grafického románu, lze jen doufat, že ducha Tylera Durdena nevyvolá zbytečně a rovněž na něj neuvalí sequelové prokletí.