U tak zavedeného, ba neopomenutelného básníka, jakým je Vít Slíva, nebývá zvykem uvádět, že jeho poezie neustále roste a sílí. V případě Návrší je to ale více než na místě.
VS
Vít Slíva
Slezský básník Vít Slíva vydal na konci ledna již desátou básnickou sbírku, nazvanou Račí mor, v níž tematicky i z hlediska poetiky navazuje na svou předchozí tvorbu. Nepřekvapuje v ní sice, ale potvrzuje své kvality. Slívovu poezii lze již od prvních básníkových sbírek charakterizovat jako ztěžklou, plnou úzkosti a patosu, klopýtavou a zadrhávající se. Kakofoničností a těžkopádností se Slívova poezie blíží poezii Františka Halase, aniž by však jako Halas dospívala k nedůvěře ve slovo.
V černonebi ticho. / Ropot v černozemi. / Sněhu! Rajská cícho / draná perutěmi!
„Mluva je vždy děsná!/ Zněním všechno zněmí“, čteme v titulní básni sbírky Souvrať Víta Slívy, jehož poezie, inspirovaná Halasovým tichem, Holanovou samotou a Skácelovým vztahem k řeči, se v české literatuře již dávno oprávněně prosadila.
Některé čtenáře může zklamat, že se Velká řada Hostu po prvních dvou svazcích odchýlila od původního plánu vydávat souborně několik celých sbírek. V případě Boudní muziky je to však dobře, zejména proto, že Vít Slíva prostřednictvím rozvážného výběru znovu upozornil na rané sbírky, na něž pozdější vývoj autora v rámci Boudní muziky vrhá nové světlo.
Charakter poezie Víta Slívy v sobě skrývá, mimo vlastní osobité a vypěstované tóny, odstíny dobrovolně přijatých vlivů. Nepochybný, nepopíraný, a mnohokrát v souvislosti s Vítem Slívou zmiňovaný je vliv halasovský, a zvlášť holanovský.
