Na začátek několik ujasnění. Za prvé: u výborů se s určitou samozřejmostí hovořívá o bilanci. Zapomíná se však přemýšlet, do jaké míry je k takové bilanci důvod, a také, zdali je ona případná bilance spíše na straně autora, nebo na straně čtenáře.

Za druhé: často se naznačuje, že Vít Slíva (*1951) se postupem času stával klasikem, až se jím definitivně stal. V této souvislosti se jako doklad uvádí i mytizovaný pojem „královopolského okruhu“ jakožto školy, která se okolo Slívy vytvořila; je dobré připomenout, aniž bychom vyvraceli určitý mýtus, že to byli Slívovi žáci, kteří ke svému učiteli upoutávali pozornost, a ne naopak (viz rozhovor v Hostu 3/2006). Také je namístě se ptát, proč se stal Slíva klasikem a nakolik to souvisí s frekvencí publikování sbírek nebo

za třetí: s tradičností. O té se taky obvykle mluví, když se o Slívovi diskutuje nebo píše. Rád bych poukázal na to, v čem tato tradičnost spočívá, a také, že na tomto autorovi zdaleka není všechno tradiční, že se v jeho tvorbě různě experimentuje a že takový rým, příznak klasičnosti, může působit i velmi netradičně.

Technika výběru karty
Některé čtenáře může zklamat, že se Velká řada Hostu po prvních dvou svazcích odchýlila od původního plánu vydávat souborně několik celých sbírek. V případě Boudní muziky je to však dobře, zejména proto, že Vít Slíva prostřednictvím rozvážného výběru znovu upozornil na rané sbírky, na něž pozdější vývoj autora v rámci Boudní muziky vrhá nové světlo. Podívejme se, jak Slíva tento obsáhlý a hezky upravený svazek uspořádal.

Ze všech sbírek, seřazených podle doby svého vzniku, vybral do stejně nazvaných oddílů přibližně třetinu textů a vynechal pouze ranou bibliofilii Sora no kokoro (1987). Budiž ke cti autora, že se mu podařilo najít kvalitní texty i ve sbírkách problematických: v prvotině (Nepokoj hodin, 1984), těžce ovlivněné milovaným Holanem, i ve sbírkách nejméně spoutaných a sdělných, k nimž patří ta, kterou zasvětil otci (Tanec v pochované base, 1998), a ta následující, Na zdech stíny osik (1999).

V případě ostatních sbírek se dá bez obav tvrdit, že mohl Slíva vybírat ještě víc nebo i něco jiného, a to i přesto, že se z Černého písma (1990) a z vrcholného Bubnování na sudy (2002) ve výboru objevuje více než polovina původně obsažených textů. Zvlášť Černé písmo si zasluhuje novou pozornost: tento autorův nejmoravštější svazek, motivikou a mlčením překvapivě spřízněný se Skácelem, je dnes už poměrně neznámý.

Jak Slíva vybíral? Z prvních třech sbírek (Nepokoj hodin, Černé písmo, Volské oko) do výboru přecházejí zejména texty kratší, pokud možno vetknuté do konkrétního časoprostoru, texty, jež drží pohromadě ještě relativně krotká metaforika. Holanovská dikce pozvolna mizí. Z pozoruhodné třetí sbírky Slíva vyzdvihuje i některé delší útvary, básnické biografie, dá-li se tak říci; tedy existenciální náhledy celého životního času lyrického subjektu.

Při výběru z dalších celků Slíva – ku prospěchu věci – preferoval básně vázané, které nakonec převažují více než v jednotlivých sbírkách, v nichž se volný verš nepřestává hlásit o slovo. U formálně vyhroceného opusu Na zdech stíny osik ponechal základní kostru, která drží pohromadě i stejnojmennou část Boudní muziky. Z Grave (2001), věnovaného matce, pak čteme básně, které by měly obstát i mimo kontext sbírky, neboť v případě Grave je tento kontext naprosto zásadní pro přežití některých kratších črt a vzpomínek (byť silných), které do výboru nemohly.

Výběrový klíč ovšem těžko můžeme nalézt u zatím poslední sbírky (Rodný hrob, 2004), která zahrnuje básně z opavského období – do výboru jich přechází jen asi pětina. I z ní by se dalo vybrat víc textů, mimo jiné i proto, že Rodný hrob jasně ukazuje cestu k závěrečnému oddílu Souvrať, jenž obsahuje básně knižně dosud nezveřejněné. Rodný hrob je klidnější než předchozí sbírky, vrací se ke kořenům geografickým i tvůrčím, ale zároveň se nebojí dalších nových nebo nezvyklých tvarů. Rozhodně je škoda typicky střihové miniskladby Gymnasion-nahárna nebo jakubčovického cyklu, z nějž se ve výboru ocitá jen závěrečná báseň.

Ještě dvě poznámky na okraj: Nabízí se srovnání s prvním, welesovským výborem - s Jízdenkou z Hradce na Hradec (2003), která zahrnuje také tvorbu dvou bratrů Víta Slívy. Vzhledem k počtu básní v Boudní muzice je tento výbor mnohem útlejší, a jak název napovídá, jeho obsah je předurčen tematickým zaměřením na rodné Slezsko. Proto zde najdeme poměrně více básní z Volského oka a také z Rodného hrobu, odkud jsou vybrány většinou jiné texty. V nezanedbatelné části se však oba výbory kryjí.

Velkou nepochopitelností Slívovy knižní produkce je fakt, že Bubnování na sudy čekalo tak dlouho na své vydání, tedy i na širší ohlas. Vedla snad k tomuto čekání nejistota nad staronovým tvarem? Anebo potřeba nechat ty nejtrvalejší kusy patřičně uzrát? I kdyby bývalo šlo jen o praktické důvody, které mohly vydání zdržet, je namístě konstatovat, že by tato sbírka určitě působila mnohem objevněji, kdyby bývala vyšla už v roce 1996. V Boudní muzice je Bubnování správně, ale zároveň chybně předsunuto před Tanec v pochované base, kam prý „geneticky patří“ (ediční poznámka). Vždyť do jaké míry existuje dílo, které nemůže působit?

Její barva a hodnota
„Ty víš, že někde jsem si to formuloval jak Cézanne malbu, když říká, že se v přírodě vše modeluje podle kruhu, krychle, válce atd. Myslím, že zrovna tak v poezii je několik takových konstant jako noc, smrt, láska atd., které se nebudou měnit změnou hospodářských řádů. Tady je ta věčnost a tady starý Číňan jako poslední básník budou zpívat nějak podobně.“

Uvedený citát z Halasovy korespondence (Torst, Praha 2001, str. 138n.) platí pro Slívu dvojnásob. Nejen kvůli převažující tematice smrti a lásky, ale i pro slova o věčnosti a posledním básníkovi, jichž si je Slíva jistě vědom. V básních Víta Slívy se často vyzdvihuje spojitost smrti s narozením, která je snadno doložitelná miniaturou Synáčku atd. (sic!), jež rotuje mezi sbírkami, anebo názvem dosud nejmladšího titulu (Rodný hrob). Motiv hřbitova neslitovně prochází celým Slívovým dílem. U lásky se odkrývá její druhá, odvrácená tvář, mluví se o její tragičnosti a surovosti; láska je „krvavá řež“, která klove a dusí, kterou se drancuje. Pamětihodné milostné básně najdeme v Černém písmu, ale zejména ve Volském oku, kde jim Slíva původně vyhradil centrální oddíl Milostné fidlanice.

K těmto základním tvůrčím polohám přistupuje všudypřítomná metafyzická touha a zakotvení v místě narození nebo působení, které se zdůrazňuje pocitem spojitosti těla a krajiny: tak vzniká představa velkého, škaredého zjevu, který hýbe povětřím a „pařáty sov je zarytý do noci“.

Vít Slíva má také blízko k hudbě. To se neprojevuje jen v péči o rýmy a o seřazení hlásek (dlouhodobá preference -r-, způsobující příznačnou tvrdost), ale přímo v hudebních motivech, které se vynořují už v Nepokoji hodin a jejichž přítomnost vrcholí v Grave, kde se pracuje s italským hudebním názvoslovím a kde je jako výrazový prostředek dokonce citován i kus Janáčkova Zarostlého chodníčku. Vztah k hudbě koneckonců prezentuje i název výboru.

Nakonec přibývá prvek hry; Rodným hrobem počínaje, blíží se Slíva k „dětsky libému / stařeckému snění“. S tím koresponduje nenápadný přechod od vznešeného daktylu směrem k trocheji s poněkud říkankovými konotacemi. Slíva se zklidňuje, vrací se k sobě a nejlépe mu svědčí dokonale vybroušené rýmované básně s několika krátkými verši.

Paradoxně, navzdory nepřítomnosti rýmů působí první tři sbírky mnohem tradičněji. Je to právě rým, který strhává proud imaginace a metaforiky a rozšiřuje básnický slovník, jehož možnosti jdou někdy až na doraz: v některých přepjatých místech se tlučou slova spirituální s málo vhodnými vulgarismy, jinde se zas používá odborná terminologie, například pojmy z matematiky, ale i z jiných oborů.

Naopak ten fakt, že Slíva vzkřísil rým jakožto výstavbový a výrazový prvek, a že se v některých básních středního období dokonce vrací k monotematismu, mi přijde naprosto netradiční a novátorský. Slíva se postupně stává mistrem nejen metafory, ale i rýmového zpracování a řemesla vůbec a možná jako jediný u nás – bez nadsázky – dokáže unést patos. V tomto smyslu se stává klasikem, od nějž se všichni mladší básníci, nejen ti z Králova Pole, mohou učit.

Při honbě za výrazem se Slíva neomezuje jen na pevně vázané strofy: výraz je Slívovi vším. Shledáme se s autentickými záznamy, s dějovými útržky i s náznakem konkrétní poezie; ve středním období tvorby probíhají pokusy s interpunkcí, zmíněná jakubčovická báseň má pět konců. Z jiného úhlu pohledu se ani to nedá chápat jako tradiční. Pokud však ona tradičnost v něčem spočívá, pak je to soubor ustálených hodnot a způsob, kterým k němu Slíva přistupuje. Jde o „vážné věci, danosti“ (Petr Hruška). A také způsob, jímž postaru – a možná nechtěně – mytizuje sebe a své nejbližší okolí v době, která přeje stále spíše demytizaci.

Slívova poezie obsahuje ještě jednu důležitou rovinu, o které se nemluví, a tou je prázdnota. Vít Slíva ji někdy nutně pociťuje, jistě pro svou ortodoxní víru ve staré hodnoty a jejich výrazové zpracování; někdy tu vnitřní vyprahlost, proti níž stále nemilosrdně bojuje, dokonce i přiznává (viz několik veršů-argumentů: „a rychle do prázdné stodoly, / do mého žravého ducha!“, „tam budu svými nalezen: / broušený mrazem / a nárazem slunka znějící“, ostatně i název jeho nejznámější sbírky: Bubnování na sudy). Odtud zřejmě pramení obrat k nejbližším osobám a věcem, který je někdy na úkor sdělnosti, a odtud vychází i nutkání vytřískat stále víc z nebohých slov, nutkání, které jde občas až na hranici sentimentu. A vzhledem k tomu, že se Slívova poezie tak trochu vznáší mimo dobu – na současnost není vázána ani přímo (civilizačním slovníkem), ani nepřímo (možná výpověď tohoto druhu je předem překryta osobní citovostí) –, bojuje Slíva ještě proti jedné prázdnotě, vnější. O to statečnější a zajímavější je jeho zápas na život a na smrt vlastní poezie.

Je načase vrátit se k začátku recenze a k metafoře v názvu. Slívova dnes už těžko přehlédnutelná, bohatá tvorba vybízí skrze nový výbor k čtenářské (a jak vidět: i kritické) bilanci; Slíva sám nijak bilancovat nepotřebuje. Slova o klasikovi a tradicionalismu platí jen do určité míry – autor Boudní muziky je zároveň nezkrotný divoch a výrazový experimentátor.

Vít Slíva hraje svůj nebeskopekelný mariáš proti dvěma prázdnotám: v sázce vše. Když se hraje durch, neplatí trumfy, je třeba mít v rukou jen esa a samé vysoké hodnoty: tuto podmínku Slíva splňuje. Přes naznačené výhrady se potvrzuje jako zkušený hráč a básnická autorita a tenhle štych bere.

Velká poezie – velký risk.

Bibliografie:

Nepokoj hodin, Blok 1984
Černé písmo, Blok 1990
Volské oko, Host 1997
Tanec v pochované base, Host 1998
Na zdech stíny osik, Petrov 1999
Grave, Host 2001
Bubnování na sudy, Weles 2002
Rodný hrob, Host 2004