Stejně jako v Saroyanově kultovním příběhu, na který název souboru odkazuje, i Vozkovi antihrdinové v sobě hledají sílu, aby mohli překonat životní nástrahy a žít „lepší“ život. Někteří z nich se životem protloukají, objeví se a zase zmizí, aniž by cokoli nebo kohokoli ovlivnili. Jiní zažili slávu a padají už jen na dno (nebo zemřeli). Společně je propojuje jedno – neuchopitelnost okamžiku. Ne vždy se ji autorovi daří zachytit úspěšně.

Po třech básnických sbírkách Světlo zpoza dveří (2018), Jedním dechem (2019) a Ještě se musíme naučit milovat ticho a tmu (2021) vychází Janu Vozkovi prozaický debut Tygře, tygře. V anotaci knihy ho nakladatel směle přirovnává k dílu Jana Balabána. Na první pohled se toto odvážné sdělení může jevit jako marketingový tah, ale při pozornějším čtení některé styčné body vyvstanou. Především konkrétní, do detailu popsaná událost, která svou přímočarostí paradoxně nabízí mnoho interpretací. Čím více nám totiž autor odhalí, tím více se rozběhne čtenářova imaginace. A také se tu básnické obrazy mísí s civilním až obecným jazykem. Přestože se však některé texty dají odvážně přirovnat k dílu mistra povídky, jiné působí jako by ani neprošly literární redakcí. Nevyváženost celé sbírky bohužel kazí – v počátku slibný – celkový dojem.

Aha

Povídky jsou rozděleny do třech částí. První z nich, nazvaná stejně jako celý soubor Tygře, tygře, odkazuje na již zmíněnou knihu Tracyho tygr, v níž postavy hledají naplnění života, jeho smysl, a Vozka se v těchto textech podobně jako Saroyan vysmívá také bulváru a senzacechtivosti. Poukazuje na to, že mediální obraz je zkreslený a zjednodušený, ale má obrovský vliv na celou společnost. Například v povídce Pochodeň se po vzoru Palacha upálí student, který chce poukázat na neschopnost a korupci vlády. Média z něj udělají pouze psychicky nemocného člověka a význam jeho smrti tím vyjde naprázdno. „Nebudeme přece stavět pomník kdejakýmu šílenci, co se rozhodne upálit?!“ (s. 32) Vozka dostává čtenáře do role soudce, který si sám utváří názor na situaci střídáním hledisek – oběti, která naznačuje svou motivaci, a bez emocí předestřeného mediálního obrazu zprostředkovaného titulky novin, vstupy reportérů či rozhovory s odborníky. Bulvarizace v této podobě dokáže ve čtenáři vyvolat až agresi.

V další části nazvané Portrét a jiné povídky nalezneme přesně to, co titulek předestírá. Formálně i obsahově vzdálené povídky zachycují zbytečnost člověka, samotu a nepochopení. Jako by se povídky, které nebyly zařaditelné do první části, „tematicky“ hodily do této. Možná se jedná i o jakousi hru se čtenářem, na kterou rád přistoupí, jakmile pochopí, že se poslední část Dědci skládá pouze ze dvou povídek, které spolu úzce souvisí, dokonce se jemně protnou, i když se hned zase oddělí. Oba závěrečné příběhy, vyprávěné z odlišných hledisek, zobrazují stáří a samotu. Bohužel ale dvě různá hlediska přináší jediné ozvláštnění textů, zbytek klouže po povrchu s až příliš zřejmým záměrem – vykreslit osamělost jakýmkoliv prostředkem – jízlivostí nebo sentimentem, přičemž oba způsoby vyznívají až příliš uměle.

Čekání na Boha v knajpě

Jan Vozka je bezesporu talentovaným autorem. Ve své nové knize prozkoumává a rozvíjí různé vyprávěcí postupy i témata. Meditativní existencialistické texty střídá s humornými povídkami balancujícími někdy až na hraně absurdnosti či grotesky. Nebojí se ani experimentálních postupů. V povídce Smrt nočního hlídače podrobným časovým záznamem děje odkazuje na zápisy hlídačů, které musí pořizovat během směny. V povídce Jasné zase vtipně zachytil části velmi expresivního monologu bývalého vězně nadávajícího na svou exmanželku.

Vozka pracuje s pomíjivostí okamžiku. Předestírá filozofické otázky o zanedbatelné existence člověka, který má vůči přírodě dluh za svou ignoranci a bezohlednost. Akcentuje to, že je člověk na světě jen nepatrnou chvíli a jeho činy budou zapomenuty, ale svět se bez něj bude točit dál.

Po dočtení zbyde ze souboru Tygře, tygře rozpačitý pocit. Některé povídky se kvalitou vyrovnají tvorbě elitních českých povídkářů. Čtenář se nemůže nabažit textů prolnutých nápaditými obrazy i humorem. Pár povídek však mezi těmi vybroušenými vyznívá jako nepovedená slohová cvičení. Celkově lze tedy knihu označit za zdařilý prozaický debut s příslibem koncentrovanější budoucí tvorby.