Je tomu právě rok, co se na půdě pražské FAMU konala dvoudenní konference věnovaná Ivanu Martinu Jirousovi (1944–2011), nazvaná jednoduše I. M. Jirous a nesoucí podtitul „Na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoli kultura...“, připomínajíc tak slavný citát dotyčného básníka. Sympozium pořádala trochu překvapivě Revolver Revue (ve spolupráci s Institutem pro studium literatury), která letos na podzim také vydala sborník s názvem Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse). Důvod, proč se „Revolverka“ ujala poněkud nezvyklé role pořadatele vědecky laděné akce, osvětluje hned v úvodu jedna z editorek knihy Terezie Pokorná (spolupořadatelkou svazku byla Edita Onuferová), jež ve zmíněném počinu naopak spatřuje bytostný projev tradice časopisu, který vzešel ze samizdatové a undergroundové kultury. Za hlavní příčiny uspořádání samotné konference pak označuje postupné zapomínání na Jirousovy intelektuální a občanské aktivity, k němuž dochází po jeho smrti, a rozmáhající se povrchnost a mytizaci v současné reflexi jeho života a díla, jejímž výsledkem je mnohdy až obraz „svérázné hospodské figury“.

Pečlivě vypravený sborník přináší na dva tucty příspěvků, které byly až na několik výjimek předneseny na loňské konferenci a mezi jejichž autory nalezneme především odborníky z nejrůznějších oblastí humanitních věd, ale i pár pamětníků pohybujících se vně akademického světa. Podobně široké je i generační rozpětí autorů (jejichž medailonky čtenář nalezne v závěru knihy), od osmdesátileté (dáma promine) Dany Němcové, jejíž krátký text vznikl až pro přítomný sborník, po doktoranda Michala Geislera, narozeného roku 1987. Přestože mnozí z přispěvatelů nebyli s Jirousem nijak osobně spjati, všem přítomným textům je vlastní – vedle spojení erudice se srozumitelností coby základního požadavku na účastníky konference – určitá míra uznání až obdivu (nikoliv však nekritického) k pojednávanému básníkovi a jeho dílu. Svazek je rozdělen do pěti tematických oddílů, pokrývajících dohromady celé Jirousovo rozmanité dílo, jakož i všechny stěžejní role, kterých se v průběhu svého pestrého života zhostil.

Nejvíce příspěvků obsahuje první blok, věnovaný Jirousovým básním, dopisům a překladům. Hned dva literární vědci a kritici se zabývají klíčovými rysy jeho poezie a ve svých statích docházejí k podobným závěrům. Marek Vajchr začíná v polemickém tónu odkazem na konkrétní sloupek Jiřího Peňáse a jeho výrok o Magorově „egoisticky necitlivé“ duši, jemuž oponuje tvrzením, že zásadním aspektem Jirousovy básnické i esejistické tvorby je vedle dialogičnosti právě soucit v širokém slova smyslu (avšak prostý sentimentu). Za důkazní materiál si přitom bere četné dedikace, jmenovitá oslovení či připomínky společných prožitků v Jirousových textech – a stejných prvků (k tomu ještě častých otázek, zvolání ad.) si všímá rovněž Petr Hruška, který však namísto „dialogičnosti“ užívá pro označení ústředního rysu Jirousovy poezie pojmu „komunikativnost“. Snad až příliš zeširoka je představena Jirousova korespondence v publicisticky laděném příspěvku Martina Hyblera. Dvojice básníků-překladatelů, Mike Baugh a Justin Quinn, zase odkrývá obtíže překládání poezie I. M. Jirouse, z jehož sbírek také dosud ani jediná nevyšla anglicky.

Tematické vymezení druhého oddílu je poněkud volnější a spadá sem Jirousovo působení v samizdatu, jeho zájem o problematiku lidských práv i otázka básníkovy literární pozůstalosti. Spíše přehledový ráz má stať Jiřího Gruntoráda, mapující Magorovo působení v samizdatu, kde nefiguroval pouze coby jeden z vydávaných autorů, ale podílel se na jeho fungování i jako editor a nakladatel. Hovorovým jazykem i vzpomínkovým laděním se od většiny zbylých textů ve sborníku odlišuje příspěvek Františka „Čuňase“ Stárka, přibližující Magorovo působení v redakci časopisu Vokno, a podobnou výjimku z hlediska žánrového zase tvoří krátký rozhovor Viktora Karlíka (autora grafické úpravy sborníku) s fotografem Ondřejem Němcem, jehož snímky I. M. Jirouse celou knihu doprovázejí. Množství zajímavých informací však přináší zejména článek Martina Machovce, dlouholetého editora Jirousových textů, pojednávající o aktuálním stavu básníkovy literární pozůstalosti a komentující (mj. v reakci na kritickou recenzi Mileny M. Marešové) i dvě posmrtně vydané sbírky Úloža a Magorův noční zpěv.

Jirous coby polemik, kritik a historik umění se stal předmětem třetího bloku, v němž nalezneme mimo jiné příspěvek Luboše Merhauta o polemičnosti jako příznačném znaku Jirousovy osobnosti a tvorby, stať Pavly Pečinkové, shrnující jeho vývoj a stěžejní rysy v roli výtvarného kritika, nebo text Magdaleny Juříkové, představující Jirousův kritický pohled na sochařská sympozia a exteriérové expozice z konce 60. let, v němž se odráží též vlastní autorčin negativní postoj vůči tomuto fenoménu, a to i v souvislosti s 90. léty a současnými poměry. V neposlední řadě zde nalezneme obsáhlou studii Petra Jindry, nabízející nejen interpretaci vývoje Jirouse-kritika a jeho názorů, ale třeba i přesvědčivý výklad hlubších konotací jím přijatého přízviska Magor, které podle Jindry „vyjadřuje hlouběji, než snad Jirous tušil, elementární, mytický neklid lidské existence“, což naprosto souzní s Magorovou charakteristikou sebe sama a svého poslání („nejhloub se považuji za toho, kdo vytváří neklid“).

Čtvrtý oddíl se zaměřuje na Jirousovu problematickou nálepku „teoretika undergroundu“, zvláště pak na význam jeho proslulého textu Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975. Robert Krumphanzl ve svém dlouhém příspěvku, vybaveném mírně přebujelým poznámkovým aparátem, pojednává o Jirousově sepětí s českým undergroundem a upozorňuje na jeden dosud přehlížený motiv v jeho Zprávě, kterým je podle autora chiliasmus čili prvek apokalyptičnosti. Současně odmítá označení Jirouse za teoretika undergroundu – takovou ambici podle něho Jirous neměl a spíše jej lze považovat za jakéhosi ideologa undergroundu. Jirousově Zprávě se věnuje i Veronika Tuckerová, která ve svém příspěvku hledá paralely a rozdíly mezi Jirousovým pojetím českého undergroundu a tzv. undergroundem („counterculture“) na Západě, zejména pak v USA (pracuje přitom i s výsledky vlastního výzkumu mezi americkými studenty). Autorka upozorňuje na zásadní nesrovnalost v Jirousově pojetí undergroundu (boj proti establishmentu vs. vytvoření druhé kultury) a hlavní význam Zprávy spatřuje spíše v jejím celkovém vlivu a účinku na rozvoj alternativní kultury u nás. Poněkud stranou ponechávají Jirouse ve svých textech Nicolas Maslowski a David Bartoň. Druhý jmenovaný staví svůj příspěvek na polemice s Milenou Bartlovou a jejím představení vlastní badatelské pozice v knize Skutečná přítomnost. Autor čin Bartlové kritizuje, označuje její popis vlastní „situovanosti“ za rutinní curriculum vitae a za vzor si bere Jirousovo kritérium založené na „boji s pokušením profánního hlasu“ (což v praxi znamená badatelovo záměrné líčení vlastních omylů a následného poučení se z nich).

Poslední část je věnována především Jirousovu působení po roce 1989 a básníkovu mediálnímu obrazu. Michael Špirit shrnuje hlavní Jirousovy porevoluční, co do intenzity i kvality značně rozkolísané publikační aktivity – mj. vydání souboru jeho básnického a esejistického díla v Torstu, které podle autora přimělo Jirouse více pečovat o svou nově vznikající poezii (po vydání Magorovy summy v roce 1997 následovaly v rychlém sledu hned tři nové sbírky – Magorova vanitas, 1999; Ubíječ labutí, 2001; Rattus norvegicus, 2004), nebo Vladimírem Hulcem iniciované psaní sloupků pro Divadelní noviny (pod názvem Na Oáze s Magorem od roku 2008 až do básníkovy smrti), jež svou soustavností představovalo v rámci Jirousovy publicistiky unikum. Špirit přitom nijak nezamlčuje své četné výhrady k básníkovým pozdním textům, počínaje mnohdy nezajímavými rozhovory a konče slabšími básněmi v jeho posledních sbírkách. Jirousův mediální obraz po roce 1989 vykreslil na pozadí nemalého množství prozkoumaného materiálu Adam Drda, podle něhož disponoval Jirous až do vydání Magorovy summy dvěma základními veřejnými podobenkami – zasloužilá osobnost a bojovník proti totalitě vs. hulvát, opilec a výtržník –, k nimž se poté přidružil obraz třetí, Jirous (prokletý) básník. Autor se také přes svůj nelíčený obdiv k Jirousovi (nebo právě kvůli němu) nerozpakuje básníka kritizovat pro jeho polistopadovou rezignaci na odpovědnost, kterou nutně nesl coby respektovaná osobnost české kultury a autor uznávaného uměleckého díla.

Přítomný sborník představuje při absenci standardní jirousovské monografie velmi vítaný zdroj informací o významném umělci, kritikovi a vůdčím představiteli českého undergroundu. Kniha Magorova konference nabízí i při své žánrem podmíněné roztříštěnosti poměrně komplexní pohled na četné a různorodé aktivity Ivana Martina Jirouse. Přestože lze u většiny autorů vycítit náklonnost či přinejmenším respekt k pojednávané osobnosti, daří se jim ve výsledku zachovat potřebný kritický odstup, ústící v některých případech (Špirit, Drda aj.) až ve formulaci jistých oprávněných výtek na adresu Jirousových postojů či textů. Čtenář se tak nemusí obávat referátů „poklepávajících Jirousovi po ramenou“, nýbrž se může těšit na množství zajímavých, erudovaných, a přitom většinou nikterak náročných příspěvků (nejen výše uvedených), v jejichž světle vystupuje skutečný Jirous ze stínu mediálně okleštěné figury Magora.