Peripetie, které provázely vydávání kolážovaného sešitu Událostí Jana Hanče (ale v podstatě celé jeho pozůstalosti) jsou samy o sobě zajímavé. Dílo zůstávalo dlouho stranou také pro technickou náročnost, která by publikaci provázela. Kolážované Události vyšly až roku 1994, desítky let od jejich vzniku, a to černobíle a ve zmenšeném formátu  v časopise Revolver Revue. Zatímco o knižní vydání Hančových básní a próz pod názvem Události se v roce 1995 postaralo nakladatelství Torst, osud ilustrovaného sešitu byl komplikovanější. Tato nová edice Knihovny Václava Havla kromě faksimile Hančova sešitu obsahuje i přepis rukopisného textu na okraji stránek a průvodní text Michaela Špirita, ve kterém je popsán příběh vydávání díla a naznačen i jeho literárněhistorický kontext. Kniha je tak po letech úplným splacením dluhu autorovi, editorům jeho díla v průběhu let, ale konečně i samotným čtenářům, kterým se nyní dostává do rukou.

Sešit s názvem Události je stylizován jako „nepolitický obrázkový časopis“ (s. 46) – úvodní a závěrečné texty jsou podepsány „Redakce“. Rukou psané pasáže jsou doplněné o řadu nejrůznějších fotografií, výstřižků novinových článků, koláž tvoří dokonce notový záznam písně nebo početní úlohy, ale také řada „skutečných“ osobních dokumentů, jako jsou školní vysvědčení nebo deník budovatelské práce. Všechny přímo korespondují s ručně psaným textem. Ústřední text Událostí má formu dopisu, což jen doplňuje mystifikační charakter díla. Takový dojem podtrhuje i „dopis“ samotný a jeho vlastnosti. Honzovo (jak se pisatel v závěru podepisuje) vyprávění se často obrací k adresátce, respektive čtenáři, je plné asociativního řetězení informací. Příznačné je zdánlivě nepromyšlené plynutí sdělení, kladení líčených událostí za sebe a bezprostřednost jazykového vyjádření. Vedle toho ovšem stojí precizní provedení a úhledný rukopis, pečlivé kolážování i promyšlené pointy, které většinou vznikají právě na základě konfrontace vypravěčského textu a obrázku-výstřižku. Ty svědčí o záměru a promyšleném komponování literárního díla.

Anotace knihy na webu nakladatele, která slibuje „dopis-koláž-úšklebek“, rozhodně nelže. V Událostech se pracuje s nadsázkou a parodií, terčem zesměšnění jsou hlavně socialistická rétorika a kultura, ale také absurdita každodenního života v atmosféře padesátých a šedesátých let. Vtip a ironie zde však nikdy nesklouznou do mělkých, prvoplánově humoristických poloh, spíše naopak. Text obsahuje i místy až naivní a odlehčené momenty – a tato kontrastnost ještě umocňuje jeho naléhavý účinek. Tento kolážovaný „časopis“, který „vychází jednou za život“ (s. 46), je pak srovnatelně sugestivním počinem, jako jsou již dobře známé dříve vydané „textové“ Události.

Čím více se ale snažíme postihnout Hančovo dílo, uchopit autorovy postupy a mechanismy utvářející strukturu textu, otvírat a interpretovat významy, tím více hrozí, že ve svých komentářích budeme text zjednodušovat a vzdalovat se od jeho podstaty. Nově vydaný sešit Událostí patří mezi literární díla dodnes velmi živoucí a výbojná a jednoznačnému pojmenování, natož škatulkování se vymyká a takřka vysmívá. Už jen vztah mezi skutečnou osobou Jana Hanče a vypravěčem či implicitním autorem jeho děl je problematický a vylámat si na jeho popisu zuby může i zkušený literární teoretik. A přitom vlastně není tak podstatný pro zážitek z díla jako takového. Události ani není třeba rozsáhle definovat a třídit, ale hlavně je díky novému vydání konečně ve stoprocentní podobě zúčastněně číst, a přestože využívají některé dobově zakotvené motivy, vnímat jejich nadčasovost.