Německy píšící švýcarský spisovatel rumunského původu Catalin Dorian Florescu se v románu Jakob se odhodlá milovat zabývá několika generacemi banátských Švábů, Němců, kteří na území dnešního Rumunska přišli v 18. století z Lotrinska na pozvání uherského krále, aby zvelebili zaostalé oblasti tehdejší východní poloviny podunajské monarchie. Děj románu sestává z několika rozsáhlejších „epizod“, řazených ne striktně chronologicky, ale tak, aby vyvstaly najevo vztahy určitých událostí k jiným, dávno zavátým prachem času. Tato linie událostí začíná těsně po třicetileté válce ve zcela zdevastovaném Porýní a končí v padesátých letech minulého století v rumunském Banátu. Vypravěčem je Jacob Obertin, příslušník poslední generace těchto kolonistů, a protože se vyjadřuje ich-formou, sleduje čtenář historii statkářského rodu Obertinů z jeho perspektivy, jako historii a předhistorii jeho života. Žánrově se tak Jacob se odhodlá milovat pohybuje mezi historickým románem, románovou rodovou „kronikou“ a románem společenským.

Na historickém románu se Florescu zřejmě poučil v umění barvitého líčení. Konstantou jeho románu je krutá, nehostinná krajina, vůči člověku vyloženě nepřátelská, zaplavená blátem a zamořená obtížným hmyzem, s řekami vystupujícími pravidelně z břehů a pustošícími, co se dá, krajina, která každým svým projevem dává člověku najevo, že tu je a vždycky bude jen trpěný, nikdy si ji nepodmaní. Apokalyptické krajinomalebné obrazy jsou velmi expresivní a líčení ničivých bouří, letních veder nebo mrtvolami posetých opuštěných bitevních polí patří k nejsilnějším stránkám románu. Při tom autor sahá nejen k samozřejmě se nabízejícím vjemům vizuálním, ale ke specifikům jeho stylu patří práce s vjemy čichovými. Líčení nejrůznějších pachů jídel, hnoje, zvířecích výkalů nebo nemytých lidských těl skvěle přispívá k navození iluze autenticity; čtenář by si hned vzpomněl na Parfém: příběh vraha Patricka Süskinda, asi nejzdařilejší pokus moderní literatury přenést čichové vjemy na stránky knihy (a díky režisérovi Tomu Tykwerovi následně – stejně zdařile – i na filmové plátno). Když autor popisuje předhistorii banátských osadníků, bloudí touto krajinou postavy drsných mužů, které hlad či válka připravily o poslední zbytky lidskosti, takže pokud najdou něco, co potřebují k přežití, prostě si to vezmou: jídlo, dříví na otop, ženu. Avšak nejen boj se silami přírody způsobuje, že život kolonistů je nesmírně těžký, vyžaduje spoustu trpělivosti a odříkání a častěji než občas nutí k jednání z mravního hlediska pochybnému. Jakožto lidé vykořenění ze svého původního prostředí musejí i po několika generacích trpět v postavení věčné menšiny, a tedy univerzálního viníka čehokoli a snadného cíle útoků jak pro většinovou rumunskou populaci, tak pro představitele nejrůznějších vnějších mocností, které se ve dvacátém století Banátem přehnaly. Je nesmírně snadné být označen nejdřív za občana neloajálního k Říši, když člověk dobrovolně nenarukuje k wehrmachtu, ačkoli západní i východní fronta probíhají tisíce kilometrů od jeho hospodářství, a následně za fašistu prostě proto, že jeho mateřštinou je němčina…

Život kolonistů by přesto a právě proto mohl sloužit jako ilustrace životního přístupu houževnatých lidí: kdykoli upadnu, zase se zvednu, nikdy to nevzdám a začnu znova od začátku. V tomto základním mechanismu je zároveň obsažen paradox, který chce Florescu svým románem zřejmě pojmenovat, paradox vztahu mezi etickými normami a krutou realitou – svět, ve kterém zdaleka neplatí normy boje dobra se zlem, normy černobílého, pohádkového obrazu světa. Každý z těchto začátků má totiž hned v základech vloženou nějakou vinu: někdo se něčeho zmocnil násilím, někoho obelhal, zatajil něco důležitého, zplodil dítě se ženou, která patřila někomu jinému. Život jde dál, jak to jen jde, protože každodenní boj o živobytí vyžaduje, aby mu člověk věnoval všechny síly, které má, a mít na sebe morální nároky platí tak trochu za přepych; zásady a gesta si hladový nemůže dovolit. Aby to nebylo tak jednoduché, přidává autor k tomuto základnímu vzorci utilitárně smýšlejícího člověka, jehož jedinou starostí je přemáhat hlad, ještě prvek mytického světonázoru, jehož nositelem je hlavně – avšak nejen – obyvatelstvo cikánské, žijící stranou od vesnice. K Cikánům se chodí, když je opravdu nejhůř: tito lidé sice představují menšinu i v rámci menšiny, protože odmítají hrát podle jiných pravidel než podle svých vlastních, na druhé straně jim však jejich sepětí s přírodními silami propůjčuje tajemné schopnosti, především léčitelské. Autor názorně ukazuje přechod od předmoderních forem orientace ve světě k moderním, přechod, ke kterému dochází na banátském venkově nikoli v raném novověku jako ve zbytku Evropy, ale až ve dvacátých letech. To se netýká jen Cikánů, ale ještě i Jacobova dědečka: „V dědečkových představách se vše, co utvářelo jeho život, přetavilo v jediný nedělitelný celek: jeho žena, jídlo od dcery, země a koně. Jako by to byly různé projevy téhož, ze stejné substance a rovnocenné. Jsem si skoro jist, že i Bůh byl pro něho chladnou porcí kukuřičné kaše, kterou polykal pod morušovníkem, zatímco odpočíval po náročné práci na poli a koně se vedle něj spokojeně pásli. Jen v neděli se rozpomínal i na toho druhého Boha, aby se páter Schulz nezlobil“ (s. 99).

V tomto rámci sleduje čtenář Jacobův životní příběh, který je vlastně příběhem jeho potýkání s otcem. Otec je v rodině přítomen jako despotický vládce, který svou nelítostnost zaměřuje i vůči synovi. Tento vypjatý vztah vrcholí, když při jedné razii ruské soldatesky, shromažďující ve vesnici švábské Němce k deportaci na Sibiř, otec prozradí Rusům Jacobův úkryt, aby zachránil jiného mladíka – a obětuje život vlastního syna. Proč? Proto, že ten druhý zastane na statku víc práce... (Vsuvka: vlastně je tu ještě jeden důvod, který přesně zapadá do onoho řetězce vin, ale tato recenze není v úvodu opatřena varováním, že vyzrazuje zápletku díla.) Jacobovi se však podaří z transportu uprchnout a po nějakém čase se do vesnice vrací. Když už to vypadá, že se nejen naučí vedle stárnoucího otce žít, ale dokonce ho i milovat („… jsem si dovedl představit, že bych se staral o tohoto muže, který mi byl napůl cizí a napůl blízký. Že bych ho dokonce miloval. Nebylo by to těžší než všechno to, co jsem už udělal.“ – s. 306), přichází další rána, další transport, další otcova schválnost a zcela neočekávané rozuzlení celého dlouholetého konfliktu, rozuzlení, jež je vlastně stejně překvapivé a šokující, jako je očekávané a pevně vsazené do logiky celého románového příběhu, totiž do logiky paradoxu, o kterém byla řeč výše: k tomu, aby člověk usmýkaný neuvěřitelnými peripetiemi boje o přežití s nepřátelskou přírodou, s nevyzpytatelnými politickými mocnostmi i s vlastním otcem vykřesal v sobě nakonec lásku – k tomu je skutečně třeba hodně pevné odhodlání.