Catalin Dorian Florescu je švýcarský prozaik rumunského původu. Narodil se v roce 1967 v Temešváru jako syn houslistky a inženýra. Když mu bylo patnáct let, emigrovala rodina před Ceauşescovým režimem do Švýcarska. V Curychu Florescu vystudoval psychologii, jako autor na sebe upozornil autobiografickým románem v roce 2001. Za svůj nejnovější román Jacob se odhodlá milovat, který nyní vyšel česky, získal prestižní Švýcarskou knižní cenu 2011. Ze své nejúspěšnější knihy četl v květnu také na pražském knižním veletrhu v rámci programové řady Das Buch.

BIBLIOGRAFIE: Romány Wunderzeit (Čas zázraků, 2001), Der kurze Weg nach Hause (Krátká cesta domů, 2002), Der blinde Masseur (Slepý masér, 2006), Zaira (Zaira, 2008), Jacob beschließt zu lieben (2011), česky Jacob se odhodlá milovat, vydal Labyrint v květnu 2013 v překladu Jitky Nešporové.

Jitka Nešporová: Narodil jste se v Rumunsku, ale píšete německy. Proč jste se rozhodl právě pro němčinu?
Catalin Dorian Florescu: Nešlo o vědomé rozhodnutí, to nebylo nutné. Začal jsem psát, když mi bylo osmnáct, tedy tři roky po našem příchodu do Švýcarska. Od počátku německy. I když se velká část mých románů odehrává na východě, píšu z potřeby svého aktuálního života, a ten je německý. A přestože se – tak jako v románu Jacob se odhodlá milovat – věnuji tématům, jež jsou zdánlivě časově odlehlá, dělám to, protože cítím jejich naléhavost ve své přítomnosti. Kultura, v níž se pohybuji již 31 let, je německojazyčná. Mé zoufalství, má bolest, láska i naděje, to vše se odehrává v němčině. Musel bych opět a dlouho žít v Rumunsku, abych měl potřebu rumunsky také psát.

Jitka Nešporová: Jak dlouho trvalo, než jste se naučil německy?
Catalin Dorian Florescu: Přišel jsem do Švýcarska ve věku, kdy jsem se ještě mohl cizí jazyk naučit velmi dobře. Skoro tak, jako by to byla mateřština. A nejsem sám, mnozí autoři nepíší ve svém mateřském jazyce. Kdybych přišel do Curychu jen o pár let později, bylo by to mnohem těžší. Má němčina je poddajná a bohatá, protože chápu podstatu slov, nesklouzávám po povrchu. Toto chápání jazyka se dostavilo po třech letech života ve Švýcarsku a krátce nato jsem začal psát. Zvláštní byla i moje mladická „prozíravost“, zprvu jsem vůbec nemluvil dialektem, jen spisovnou němčinou. Utvořil se tak základ mého pozdějšího psaní. Švýcaři se při mluvě cítí nejlépe v dialektu, to je řeč jejich srdce. Spisovnou němčinu nemají rádi doopravdy. Já hodně zariskoval, navíc ve věku, kdy chce člověk cítit sounáležitost, mít kamarády. Tím spíše, že při útěku jsem se musel všeho vzdát. Teprve po letech, kdy jsem začínal jako mladý psychoterapeut, skončila takříkajíc inkubační doba dialektu a já začal s klienty mluvit švýcarskou němčinou.

Jitka Nešporová: Proč jste začal psát?
Catalin Dorian Florescu: Na to autoři málokdy znají jasnou odpověď. Možná abych po útěku neoněměl? Možná abych do své švýcarské přítomnosti integroval ztracené rumunské roky? Nebo proto, že jsem už od mládí byl takový světanápravce, který ví, že má co říct? Proto, že jsem byl sám a chtěl si dopřát společnost? Možná ale prostě jen proto, že jsem rozený vypravěč, který psaním nechce překonávat traumata. Celá tisíciletí lidstvo tvoří mohutný proud vyprávění, na němž se podílí každý, každá kultura. Nepřestáváme si vyprávět o světě, o jeho kouzlu a tragice. Tuareg vypráví u ohně v poušti, sotva napojí své velbloudy. Rumunský sedlák si vykládá se sousedem, venku před statkem, na lavičce u plotu. Jihoamerický indián vypráví kdesi v Amazonii skupině dětí, co se k němu v úžasu seběhly. Americký autor si povídá se svými čtenáři. Někteří jsou vzdělaní, jiní analfabeti, vypráví se ústně i písemně. Ale vždy jde o člověka a jeho život, o původ světa, o to, co člověka trápí, co ho ohrožuje, díky čemu je šťastný. Ústní i písemnou tradici vyprávění vnímám jako kontinuum, jako různé formy téhož velkého vyprávění.

Jitka Nešporová: Vystudoval jste psychologii. Zdálo by se, že je to ideální výchozí pozice pro autora, aby jeho románové postavy byly plastické a autentické, aby nejednaly schematicky, ale naopak s věrohodnou motivací. Je to tak, nebo máte zkušenosti, že to s sebou nese i nevýhody?
Catalin Dorian Florescu: Při psaní se spíše spoléhám na zdravý rozum a životní zkušenosti. Kdybych chtěl o svých postavách vědět příliš, kdybych chtěl příliš „konstruovat“ – např. na základě nějaké psychologické teorie –, byl by to krok nesprávným směrem. Umělost textu by byla poznat, jeho „udělanost“, autorovo snažení. Aby měly literární texty mocný dech a vyjevovaly se před vnitřním zrakem čtenáře plasticky, nesmějí být beze zbytku vyložitelné. Ale ani děravé. Čtenář přece myslí a vžívá se do těchto prázdných míst. A ta jsou, stejně jako my všichni, od určitého bodu nevysvětlitelná. Psychologie mě ale silně formovala jako člověka – ve způsobu, jakým navazuji kontakt, jaký používám slovník, jaké vyznávám hodnoty.

Jitka Nešporová: Vydal jste pět románů. Nikdy jste neexperimentoval s literární formou?
Catalin Dorian Florescu: Ale ano, i poezie, povídky a něco pro divadlo by se našlo. Ale držím se amerického hesla: Think big! Vyprávím zeširoka, epicky, asi to nejlépe odpovídá mému dramatickému založení. A třeba ani jinak psát neumím, se svým životopisem, který zahrnuje několik zemí a kultur. Všichni mí románoví hrdinové cestují mezi východem a západem, hledají lepší život. Všechny mé příběhy jsou odysey, poutě mezi různými světy, a k tomu se román jako žánr hodí nejlépe.

Jitka Nešporová: Vaše prvotina z roku 2001 získala renomovanou Cenu Adelberta von Chamisso na podporu mladých tvůrců, kteří píší německy, i když to není jejich mateřština. Tento první román se jmenuje Čas zázraků. O čem je?
Catalin Dorian Florescu: Čas zázraků, to byla poklona mému socialistickému dětství. Knížka plná humoru a tragiky o vyrůstání v diktatuře, o touze po svobodě. Malá rodina – otec, matka a syn – chtějí pryč z šíleného socialismu. Otec se synem se dostanou až do New Yorku. Otec tam však žít nedokáže, a tak se vrátí zpět za železnou oponu. Vyprávění je podáno z perspektivy chlapce. Tento příběh odpovídá mému životnímu příběhu, tím malým klukem jsem kdysi byl já. Už tento první román byl odyseou, z Rumunska do Říma, pak do New Yorku a odtud zase zpět.
Je to také literární pandán k tvorbě Herty Müllerové, která píše o Rumunsku velmi pochmurně. Narodila se jen šedesát kilometrů od mého rodného Temešváru, ale rozdílnější bychom být nemohli. Já se ohlížím do minulosti bez hněvu a zatrpklosti, a naopak i s láskou a něžností. A přitom nic nepřikrášluji.
Potřeboval jsem čtyři romány, abych se postupně oprostil od vlastní biografie. Odkládal jsem ji vrstvu za vrstvou. Než jsem se dopracoval k Jacobovi, byla to dlouhá cesta. V Čase zázraků usiluje jedna rodina o důstojnější život. V románu Jacob se odhodlá milovat se na cestu vydávají všichni a všichni čelí nebezpečí, že ze dne na den přijdou o svůj majetek, o své štěstí, o svobodu. Člověk je neustále v prekérní situaci, neustále je vystaven nepříznivým vnějším okolnostem a musí se postarat, aby přežil. Ale ne jakkoli, nýbrž důstojně. To je centrální osa mé literatury.

Jitka Nešporová: Jak dlouho vám trvalo napsat tento román, jenž jako rodinná sága pokrývá svým příběhem více než tři století?
Catalin Dorian Florescu: Kdykoli pátrám po novém příběhu, vypravím se do Temešváru, do svého rodného města. Moji „informátoři“ mi pokaždé řeknou, když se někde nabízí dobrý příběh. Musíš poznat slepého maséra anebo Zairu. Díky těmto setkáním vznikly mé dva předchozí romány. Tentokrát jsem se ale od jednoho novináře dozvěděl o existenci vesnice s fascinující historií. Založili ji Francouzi a teprve mnohem později se stala německou vesnicí. Jmenuje se Triebswetter, tak zní její německý název a odvolává se na „trübes Wetter“, tedy psí počasí, protože ji předávali obyvatelům za bouře, roku 1772. Je to vesnice, v níž v mém románu žije Jacob, původně to byla lotrinská ves.
Osidlování prostoru mezi Maďarskem, Rumunskem a Srbskem, jemuž se říká Banát, bylo velké evropské dobrodružství. Desetitisíce lidí z celé Evropy se vydaly na cestu, protože jim kdesi na východě slíbili kus půdy. Jsou tam dokonce i české vesnice. Banát, to je Evropa v malém. Všichni nejprve zamířili k Dunaji, v jihoněmeckém městě Ulm nastoupili na loď a nabrali východní směr. Tenkrát se štěstí hledalo na východě, na rozdíl od dnešních dob. Také Jacobovi předci se tímto způsobem dostali na východ. Jacob je posledním v celé řadě mužů, již – jako děti své brutální doby – byli schopni udělat pro přežití cokoli. I Jacobův otec se chová zlomyslně. A nyní je tu mladý Jacob, který si chce zachovat lidskost a svoji schopnost milovat.
Rešerše pro tuto knihu mě přivedly do Francie a Alsaska-Lotrinska, do Ulmu a k Dunaji, do Banátu. V podobné šíři jsem také četl knihy, dobová svědectví, deníky. Studoval jsem dějiny cikánů a komunistických deportací. Se vším jsem se seznamoval důkladně, tak jako vždy. To trvalo deset měsíců a potom nastal okamžik, kdy jsem vše musel odložit a důvěřovat sám sobě, vlastním obrazům a vizím. A napsal jsem první větu: „Ďábla najdeš v každé bouřce.“

Jitka Nešporová: Co přesně vás na Banátu a na Rumunsku fascinuje?
Catalin Dorian Florescu: Je to moje vlast, na tom se nic nezmění, ať budu žít kdekoli. Vnímám ji s láskou a vášnivě. Je to země plná protikladů, jaké ve Švýcarsku nenacházím. Tím pro mě vzniká inspirativní napětí. Švýcarsko je bezpečným přístavem, vždy ke mně bylo laskavé, byl jsem tu přijat a jsem uznáván jako autor, jen tato země příliš neživí mou fantazii. Je tichá a klidná, život se tu ubírá navyklým způsobem. Máme se dobře, kdo by si stěžoval? Pro někoho, kdo ale píše jako já, to nestačí.
Silně mě ovlivnil Bohumil Hrabal. Také v mém literárním světě se to jen hemží absurdními situacemi a blázny. Zmíním alespoň dva příklady z románu Jacob se odhodlá milovat: Objeví se tu Ramina, cikánka, která schovává do mýdla zlaťáky a chlapci týden co týden vypráví novou variantu příběhu o tom, jak se narodil, aby si nemyslel, že jeho zlý otec je skutečně jeho otcem. Nebo ortodoxní pop, který žije na „hoře kostí“, každý den sbírá lidské ostatky, které tam najde, aby je podruhé pohřbil s křesťanskými obřady. Oba Jacobovi pomáhají a ochraňují ho. Ramina ho dokonce podvede, jen aby zachránila vlastního syna. Takové charaktery v Curychu, metropoli světových bank, nejsou vůbec myslitelné. Rumunsko – kde vedle sebe koexistuje archaický svět a moderna – mě ale touto poezií magického realismu, který pro své psaní potřebuji, zásobuje docela vydatně.

Jitka Nešporová: Nabízí se obligátní otázka, jak vnímáte svou identitu: Jste Švýcar, nebo Rumun?
Catalin Dorian Florescu: Jsem cosi třetího, něco jako dvě tekutiny, které se smísily. Ani má tvorba nemá národní příslušnost, není ani rumunská, ani německá, spíše je to východoevropské vyprávění napsané německy. Nehodí se do žádných těsných kategorií.

Jitka Nešporová: Především v německy mluvícím prostředí jste za svoji tvorbu hojně oceňován. Jak moc je to pro vás důležité?
Catalin Dorian Florescu: Ani my umělci nežijeme jen z umění a ze vzduchu. Musíme jíst, platit faktury a investovat do svých projektů hodně peněz, než za to vůbec něco dostaneme od nakladatelství, pokud rukopis koupí. Tyto ceny také dávají našemu dílu váhu a ukotvují jej v naší době. A stravu potřebuje rovněž naše duše – tato uznání jsou vedle nadšení našich čtenářů výživou nejlepší. V německém kulturním prostoru funguje dobrý systém podpory autorů. Knihkupectví, knihovny, literární festivaly a literární domy pořádají čtení, a dokonce za to platí. Ve Švýcarsku se kromě toho udělují ceny a stipendia, a to na všech úrovních – národní, kantonální a komunální. Například město Curych každoročně dvěma autorům „zaplatí jeden rok života“, další pak dostávají podporu půlroční nebo jinou. Spolu s prodejem mých knih mi to dává možnost žít už dvanáct let jen z psaní a mohu tak na psaní plně zaměřit celý svůj život. Uvědomuji si, že je to privilegium a veliký dar, že takto mohu žít. Ale vkládám do toho obrovské nasazení. Přesto všechna tato uznání nemohou nahradit vnitřní žár, onen neklid a touhu psát, hledat, co je autentické, být ochoten podstoupit riziko a vyrovnávat se tak se světem. Dívat se tam, kam už se nikdo nedívá.

Jitka Nešporová: Vaše knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, pochopitelně také do rumunštiny. Jak jste vnímán v Rumunsku, jako rumunský autor?
Catalin Dorian Florescu: Paradoxně tam vycházejí mé knihy v ediční řadě, která je myšlena jen pro rumunské autory. Přestože všichni vědí, že mé knihy jsou přeložené a že do rumunské literatury nepatřím. V Rumunsku tedy platím za rumunského autora, ve Švýcarsku za švýcarského. Příští rok budu zastupovat Švýcarsko na knižním veletrhu v Lipsku a letos zase Rumunsko na veletrhu ve Švédsku. Tančím na dvou svatbách, ale závrať z toho nemám. Je to pěkné, být doma ve dvou kulturách a v obou být ceněný.

Jitka Nešporová: Jako překladatelka románu Jacob se odhodlá milovat do češtiny vím, jak důležité pro vás bylo znění titulu. Podařilo se jej zachovat ve všech jazycích, do kterých byl román dosud přeložen?
Catalin Dorian Florescu: Tento titul je důležitý nejen proto, že dobře zní a obsahuje pozitivní a optimistické sdělení. Je důležitý i proto, že shrnuje jádro celé knihy. Ačkoli Jacoba všichni včetně vlastního otce zradí, nikdy neztratí svou schopnost milovat a zůstává vždy humánní. Tato schopnost ho pokaždé zachrání. Ve všech zemích tento titul ponechali, s výjimkou Francie. Ve francouzštině prý nezní dobře, byl jsem ujišťován. Musel jsem se ho tedy vzdát a nebylo to snadné.

Jitka Nešporová: Německého originálu se prodalo více než 50.000 kusů, dočkal se u čtenářů nadšeného přijetí. Proč byste tuto knihu nyní doporučil i pozornosti českých čtenářů?
Catalin Dorian Florescu: Dobrá kniha pro mě znamená dobrý jazyk. Musí být poetický, dramatický, pointovaný, smyslný, obrazný. Také tak píšu. A myslím si, že moje kniha je navíc velmi aktuální. Na příkladu Jacobovy rodiny ukazuje, jak spolu po všechny časy a generace soupeří násilí s civilizací. Jednou vítězí násilí a ničí vše, co člověk vybudoval. Pak ale člověk znovu povstane a zřídí novou civilizaci. Stačí se podívat do Sýrie anebo dál na východ. Všichni jsme dětmi svých mrtvých, kteří svého času byli také dětmi svých nebožtíků. Nespravedlnost a násilí se často vlečou po celé generace, než se objeví nějaký záblesk naděje. A tím je v mé knize Jacob, který se stejně jako my všichni musí ohlížet, jak žít svůj malý život důstojně.

Jitka Nešporová: Jak se vám líbí české vydání, které jste přijel do Prahy osobně představit?
Catalin Dorian Florescu: Je to pěkná kniha. Zahraniční nakladatelé málokdy přistoupí na pevnou vazbu u překladové knihy. Za to patří nakladatelství Labyrint můj dík. Ve výloze jednoho pražského nakladatelství jsem knihu díky výrazné růžovofialové barvě obálky okamžitě objevil, a dokonce jsem se s ní nechal vyfotit. Musel jsem se v duchu smát, protože rozhodně nevyprávím příběhy očima za růžovými brýlemi. V dolní části obálky je černobílá fotografie, na které stojí tři staří muži v nedělním obleku, na vesnické cestě. Pózují pro neviditelného fotografa. Nakladatel mi vyprávěl, že fotka vznikla asi před dvaceti lety v Banátu, v jedné ze vsí, kde dosud žijí potomci původních českých přistěhovalců. A já se znovu musel sám pro sebe smát: tři staří rumunští Češi na obálce českého vydání německy psaného románu z pera rumunského Švýcara pojednávajícího o životě německého Rumuna. Tak to prostě je, naše Evropa, tenkrát a dnes. Stejně jako tehdy je to i dnes všechno propletené.