Aktuálně nejúspěšnější dánský autor kriminálních románů se pomalu etabluje i v mezinárodním měřítku a přinejmenším u nás jde tak trochu ve stopách Jo Nesbøa – české vydávání již dohání to originální dánské, a až vyjde příští rok páté pokračování série o zvláštním oddělení kodaňské policie Q nazvané Marco (Marco Effekten, 2012), budou čeští čtenáři nuceni vyčkávat, co autor napíše, stejně jako ti skandinávští. V českých kinech se zároveň letos objevila filmová adaptace prvního románu série, čímž se Adler-Olsenův věhlas ještě posiluje.

Oproti Nesbøovi je tu ale jeden docela důležitý rozdíl. Zatímco norský fenomén se krimithrilleru a svému hrdinovi Harrymu Holemu věnuje již od poloviny devadesátých let, tedy věnoval se mu už dávno předtím, než díky trilogii Milénium Stiega Larssona vypukla celosvětová móda skandinávských detektivek, Adler-Olsen naskočil právě až na tuto vlnu úspěchu. Publikoval sice celkem úspěšné romány i předtím, česky však nevyšly a podle dostupných anotací jde o thrillery s dosti divokými mezinárodními zápletkami. A Složka 64, čtvrtý román ze série s komisařem Carlem Morckem, se jeví jako odvozenina od posledního románu zmíněné Larssonovy trilogie, který v češtině vyšel pod názvem Dívka, která kopla do vosího hnízda.

Adler-Olsen totiž napsal thriller, v němž se padouši nesnaží před policisty skrýt nebo uniknout, ale dávají se s nimi do boje, podobně jako skupina vedená bývalým šéfem tajné služby v Larssonově díle. Identický je i postup: čtenář Složky 64 sleduje paralelně činy obou soupeřících skupin, tedy trojice vyšetřovatelů oddělení Q, které se specializuje na pověstné kriminalistické „pomníčky“, a „eugenické“ struktury, vedené gynekologem Curtem Wadem, jejíž politická frakce má právě namířeno do dánského parlamentu. To je však jen špička ledovce, protože svůj záměr – očistit Dánsko od lidské lůzy, tedy přistěhovalců a mentálně a sociálně slabých – tato skupina tajně provádí již desetiletí. Převážně v lékařských ordinacích, kam si zve vytipované „nevhodné“ ženy, aby jim zde lékaři provedli potrat a sterilizaci, často bez jejich vědomí či přímo proti jejich vůli. Za ta léta Curt Wad získal mnoho příznivců ve většině dánských klinik, ale také u vlivných i řadových členů státních institucí včetně policie. Neboli když se na něj pak komisař Morck zaměří, postaví se mu Wad čelem a rozpoutá válku, která má oběti na obou stranách, protože Wadova ochranka se zabíjením neváhá. A komisař Morck nemá za zády supermanku Lisbeth, která by vyřídila ty nejhorší zabijáky, byť jeho trochu tajemný kolega, policista syrského původu Asad, její roli občas přejímá.

Převracení rolí pronásledujících a pronásledovaných vždy bývala docela oblíbená figura mnoha spisovatelů či filmových scenáristů, obvykle se však jednalo o propojení úplatných politiků s mafiánskými strukturami, které se nezřídka objevuje i ve skutečnosti. Naproti tomu Larsson i Adler-Olsen konstruují skupinu lidí, která je vázána spíše jinými zájmy, než pouze rychle vydělat co nejvíc peněz. Wadovi příznivci jsou početní a loajální čistě z přesvědčení, že díky nim bude v Dánsku lépe, když se zbaví čmoudů, homosexuálů a jiných špinavců. Zpočátku skupina budí i ve čtenářích respekt pro svou rozvětvenost a disciplinovanost, jak však stupňuje zjevně ztracený boj, začíná děj v knize překračovat hranici pravděpodobnosti.

Linie čím dál přepálenějšího akčního thrilleru se naštěstí prolíná s linií komornější a vynalézavější. Její hrdinkou je jedna z obětí Curta Wada, který jí jako dívce z venkova hned v mládí zkazil život, a když se přece jen dokázala vydrápat z mizérie ponižování v hororovém ústavu pro slabomyslné či v pěstounských rodinách, znovu nečekaně zasáhl, aby jí rozvrátil šťastné manželství. A čtenář pak sleduje příběh rafinované pomsty na všech, kteří jí ublížili. Na rozdíl od souboje policistů se zlými doktory má tato linie nepřehlédnutelné kvality – jak v líčení trudného života oné postavy, které odkazuje až k naturalismu devatenáctého století, tak v závěru, kdy dojde i na překvapivý zvrat.

Ačkoliv Adler-Olsen umí vtáhnout čtenáře do děje a střídáním vyprávěcích perspektiv i časových rovin držet napětí a slušné tempo, ve výsledku není Složka 64 víc než průměrný thriller. Oproti tomu, co po desetiletí produkují britští a hlavně američtí řemeslníci, tu nenajdeme žádný velký rozdíl. Ale i to je svým způsobem sympatické: mordy epických rozměrů si díky Skandinávcům můžeme živě představit i ve zdánlivě ospalé Evropě.