Že se nejde smát se svěšenými koutky? Přesto tak nějak vypadají šťastní melancholici čtoucí Macanudo. Barevný, hravě poetický komiks od argentinského kreslíře Ricarda Siri Linierse, který od roku 2002 vychází na zadní straně novin La Nación, se již dočkal deseti knižních vydání. V Česku nedávno vydalo nakladatelství Meander čtvrtý svazek; opět v edici Pro Emu zaměřené na komiks.

Macanudo je strip pokaždé překvapivý a vtipný, bez hranic a omezení, jak po stránce technické, tak obsahové. Liniers je věrný své představě, že v komiksu se může stát cokoliv. Experimentuje s počtem a tvarem užitých políček, někdy bývá jedno, jindy je jich třeba osmnáct, někdy nejsou ohraničená žádnou čarou, jindy jsou orámována jako obraz. Vlní se, ohýbají, rostou podle potřeby, stavějí se do tvaru trojúhelníku. A jsou to s něhou vyvedené barevné akvarely! Na první pohled milé a neškodné, ale skrývají v sobě sílu univerzální výpovědi.

Bohatý fantazijní svět obývá spousta drobných stvoření, kterým se dějí všední příhody. Pod Liniersovým štětcem získávají události nevšední nádech a jsou postavené tak trochu na hlavu, aby zručně podtrhly podivnost světa, ve kterém žijeme. Proto některé nemají ani pointu nebo je třeba ji hledat ukrytou mezi panely. A rozhodně to není tím, že by autor neuměl vystavět příběh. Macanudo je taková nonsensová poezie komiksu.

Nemá jednoho ústředního hrdinu nebo dvojici, jak na to býváme u stripů zvyklí. Liniers své obrázky obydluje panoptikem různých tvorů, kteří spíše odpovídají obecným typům, než by představovaly hlavní hrdiny. Využívá je k jinému náhledu na civilizační nemoci, jako je neschopnost komunikace nebo osamělost. Ale přece jen se tu opakovaně objevuje několik kmenových hrdinů: holčička Jindřiška a kocour Fellini, milující se postavičky s červenými nosy Lorenzo a Terezka, Z-25, robot citlivý, bílý zajíc alias autor Liniers, záhadný muž, lehce zlomyslní trpaslíci, kteří se učí vázat různé druhy uzlů, aby mohli správně zauzlit třeba walkmana, a samozřejmě plyšový medvídek Madariaga a jeho neuvěřitelná dobrodružství. Třeba o tom, jak sedí opřený o stěnu a pomalu se sesouvá na zem. Taky se objevuje pár stripů o věcech, které se mohly přihodit Picassovi. A co to bylo? Např. hádka s Fridou o tom, jestli si má oholit ty chlupy, nebo ne.

Aby Liniers podtrhl bizarnost a hloupost moderního lidského světa, angažuje k aktuálnímu komentáři také zvířata žijící v lidmi ovlivněném prostředí. No, nezní to až děsivě, když kačena na ovci říká: „…tyhle nové papuče jsou fakticky strašně teploučké…"? Nebo tučňáci stojící uprostřed bílé zasněžené krajiny a pod nimi nápis: „To se nám udělalo pěkné jaro.“ Vedle ovcí a filozofujících tučňáků se objevují také kačeny nebo žirafy. Úzkostné jsou hmyzí existenciální zážitky jako ty, které mají zašlápnutí brouci a mouchy na skle automobilů. Někdy vtip ve stripech nespočívá v příběhu, ale na vlastnostech média, jindy používá metahumor. Např. jednopolíčkový strip, který začíná větou „Konec vtipu bych měl… ale chybí mi začátek.“ O přístupu k humoru vypovídá už jméno Liniers, pod kterým Ricardo Siri publikuje. V Buenos Aires žil místokrál jménem Liniers, jeho dávný předek, který byl popraven zastřelením. 

Macanudo se do Česka dostalo zásluhou spisovatelky a hispanistky Markéty Pilátové, která je jeho dvorní překladatelkou. Je to útěšný svět, vystavěný na křehké atmosféře plné nostalgie a lásky. Na každém výtisku by mělo stát upozornění, že způsobuje návykovost. Je třeba si stripy dávkovat, aby vám vydržely do dalšího dílu.