Biochemik Václav Pačes, astronom Jiří Grygar, filozof Miroslav Petříček. Tito tři muži doporučili k vydání knihu Evoluce svým vlastním tvůrcem. Od velkého třesku ke globální civilizaci do té doby neznámého soudce a také autora článků o kaktusech, Miroslava Veverky. A svůj pochvalný hlas po vydání přidal ještě politolog Jiří Pehe, který svoji recenzi nazval zřejmě bez ironie a bez cimrmanovských podtextů Český génius, o kterém jsme nevěděli. Na základě čeho se Veverkovi podařilo důmyslně uspořádat témata z tak odlišných oblastí, a to způsobem, který „vnáší řád do roztříštěnosti a dává širší smysl teoriím“ (Petříček)? A to tak, že výsledek zaujal přední české vědce, zastupující zcela odlišné obory i pohledy na svět?

Autorovým východiskem je teorie evolučních vrstev, která se týká nejen vývoje živých organismů, ale i neživé přírody, tedy celého časoprostorového univerza. Každá nižší vrstva je předpokladem vrstvy vyšší. V každé vyšší vrstvě se podle autora opakují prvky vrstev nižších, přitom se tyto prvky na vyšší úrovni modifikují. Přetvářejí se podle povahy vrstvy vyšší. Přibývá k nim vždy něco nového, co se vynořuje neočekávaně. Navíc každá vyšší vrstva „svými kořínky“ zpětnovazebně vyvolává v nižší vrstvě formy pohybu, které by bez přítomnosti vrstvy „nadstavbové“ nebyly možné. Změna v nižší vrstvě se nutně projeví ve fungování vrtsvy vyšší, ta nemůže v plném rozsahu manipulovat svou „nosnou bází“. Tak je tomu třeba ve vztahu psychiky a somatiky nebo ve vztahu informace a jejího nosného média (ostatně původně se prý kniha měla jmenovat Informace a společnost). Časově i logikou svého uspořádání na sebe navazují, zároveň je však každá vrstva specifická, není plně determinována tou předchozí. Proto může autor plynule postupovat od výkladu světa elementárních částic a kvantové fyziky až k lidské kultuře a civilizaci. Teorii vrstev autor samořejmě nevymyslel, sám uvádí četné myslitele, kteří ji před ním rozvíjeli; jeho pojetí jsou blízké myšlenky německého filozofa Nicolaie Hartmanna (1882–1950). Veverkův syntetický pohled, v jehož vrámci na základě teorie vrstev podává celostní výklad vesmíru, Země i člověka a jeho výtvorů, je ovšem alespoň u nás unikátní. Mezi jednotlivými úrovněmi přitom dokáže nacházet překvapivé analogie. Takto třeba popisuje globalizaci: „Nikdo tu není u kormidla. Civilizace se tak organizuje po vzoru přirozených ekosystémů. Ty také nemají žádné zjevné řídicí, mocenské či informační centrum. Spontánním propojováním dynamických toků informace, energie a látky se tak globální civilizace přibližuje principům, na nichž po miliardy let funguje planetární systém.“ Globalizace v sobě podle autora nese „pokoru před tím, co nám dějiny spontánně přinášejí“, přičemž mezi autoritami, na které se odvolává při chvále „synergické spontaneity“ a „přirozenosti života“, která si „prosadila své“, se ocitá třeba i Jan A. Komenský se svým známým výrokem „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus“. Celkový autorův pohled na vývoj civilizace je až provokativně optimistický, což v současné době zvěstovatelů pádu západní civilizace vyžaduje jistou odvahu. Kniha tak představuje jisté vyvážení oněch temných hlasů, i když minimálně Veverkovo tvrzení, že lidé se postupně v průběhu dějin „stávají emočně zralejšími a kultivovanějšími“, je zřejmě optimistické až příliš. Nijak ale nebagatelizuje negativní vliv člověka na životní prostředí: důrazně varuje, že s každým zaniklým druhem ztrácíme více informací než při požáru Alexandrijské knihovny.

U takto rozsáhlého díla, které jako by mělo obsáhnout veškerenstvo do 575 stran, vždycky můžeme namítnout, že cosi podstatného chybí nebo mohlo být formulováno přesněji. V zájmu dodržení žánru recenze tedy uvedu několik drobných výtek, které jsou ovšem vzhledem k rozsahu díla spíše podružné. Tak například v knize nenajdeme jméno sociologa Niklase Luhmanna, které je ovšem vzhledem k autorovu tématu důležité, protože právě on aplikoval a rozvedl pojmy samoorganizace a „autopoiesis“, s nimiž Veverka operuje, ve společenských vědách. – Autor soudí, že v globalizující se civilizaci jsme svědky „dozrávání celoplanetárního superorganismu; supermozek globalizující se civilizace je nejvyšší nám známou formou života“, svoji trochu mlhavou vizi ale bohužel nekonfrontuje s představami svých předchůdců, jako byli Vladimir Ivanovič Vernadskij nebo Pierre Teilhard de Chardin (Pehe už ale stihl Veverkovo dílo přirovnat právě ke slavným knihám francouzského jezuity). – Způsob, jakým autor interpretuje třeba Čapkovo drama R.U.R., je zavádějící. Jestliže podle Veverky hra ukazuje, že robotům zcela chybí emoční vrstva, pak je nutné polemizovat s odkazem na závěr kusu, v němž se robotka Helena zadívá do zrcadla: „Já že jsem krásná? Ach, ty hrrozné vlasy, kdybych si do nich mohla něco dát!“ I když Čapek scénu popsal jako typicky ženskou reakci na vlastní zrcadlový obraz, v celkovém kontextu hry jde o důležitý krok na cestě k robotímu sebeuvědomění, a když vzápětí Helenin robotí druh ukáže ochotu nechat se z lásky k Heleně zabít, znamená to vznik nového sebevědomí, podobného lidskému, vznik nového Adama a Evy, „páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy“... – I když Veverka v závěru knihy (zřejmě kvůli autorským právům) vyjmenovává zdroje ilustrací, jinou bibliografii kniha neobsahuje, s výjimkou několika titulů uvedených přímo v textu (v rozhovoru s V. Moravcem autor vysvětlil, že když už měl seznam literatury deset stran a příliš ho odváděl od práce, zahodil ho). Právě uvedení přesného zdroje by ale zvláště v případě některých jeho sporných nebo překvapivých tvrzení čtenář jistě přivítal. Například autorův údaj, že šimpanzi bonobo nám jsou natolik podobní, že můžou bez škodlivých následků dostat infuzi lidské krve, sice uvádějí některé webové servery (i české), ale odborníci, u kterých jsem se snažil tvrzení ověřit, se k němu vesměs vyjadřovali velmi skepticky.

Nejsem si zcela jistý, jestli Veverkova kniha „podává spolehlivý obraz současného stavu vědění prakticky ve všech odborných disciplínách“ (M. Petříček). Pro všechny obory to zjevně neplatí ve stejné míře, ale souhlasím s dalším Petříčkovým výrokem, že je to skutečně „velkorysý pokus o syntézu současného stavu vědy a vědeckého poznání, který se snaží překlenout protiklad ,dvou kultur‘, přírodovědné a tzv. humanitní“. Přitom Veverka v knize obecně tvrdí: „Jedinec si za svůj krátký život nemůže osvojit úplný racionální model přírodního a sociálního prostředí. Racionálno jej přesahuje. Zvládá jej teprve lidská kultura jako celek. V racionalitě kultury připadá na jedince jen omezená výseč, a to nikoli vždy ta, která by vyhovovala jeho přáním a naturelu.“ Vzhledem k řadě oborů a mnohočetným druhům vědění, které autor v knize obsáhl, se zde ale nabízí otázka, jestli sám není výjimkou potvrzující toto pravidlo, které sám stanovil. Nebo je skutečným původcem publikace kolektiv autorů reprezentující lidskou kulturu „jako celek“? Ne, nechci z Veverky dělat českého Shakespeara, i proto ne, že zrovna pro umění se v jeho systému mnoho místa nenašlo... „Výseč“ jeho znalostí mu každopádně většina čtenářů může závidět – nebo je může inspirovat k dobrodružné výpravě za poznáním jeho objemnou knihou. Když ne všemi kapitolami, tak aspoň některými.