O knihy, které se nějakým způsobem dotýkají biologické evoluce, není na našem trhu zas taková nouze. Dříve se jednalo především o literaturu překladovou, ale v posledních několika letech k tématu významně přispělo i několik českých autorů. V první řadě Jaroslav Flegr, který se věnuje jak přípravě vysokoškolských učebnic (Úvod do evoluční biologie, Academia, 2007; Evoluční biologie, Academia, 2. rozš. vyd. 2009), tak psaní populárně naučných knih (Evoluční tání, Academia, 2015; Zamrzlá evoluce, Academia, 2. rozš. vyd. 2016), v nichž prezentuje zejména svou teorii zamrzlé evoluce. Za zmínku rozhodně stojí i originální a ojedinělý literární počin Sen noci darwinovské (Universum, 2016) Josefa Lhotského, který se pokusil románovou formou a s notnou dávkou humoru seznámit čtenáře s úžasným životem Charlese Darwina i s mnoha nejen evolučně-biologickými zajímavostmi. Různým způsobem se pak evoluce promítá i do děl Stanislava Komárka (např. Mimikry a příbuzné jevy, Academia, 2016) či Antona Markoše (Znaky a významy v evoluci, Nová beseda, 2015; Evoluční tápání, Pavel Mervart, 2016, atd.). Celou tuto evoluční plejádu posledních let nyní doplňuje kniha Jak se dělá evoluce, která vyšla coby 54. svazek populárně naučné edice Zip, připravované ve spolupráci nakladatelství Argo a Dokořán.

Jméno nové knihy bude patrně mnohým povědomé, a ne náhodou. Publikace nesoucí týž název, byť s jiným podtitulem (Od sobeckého genu k rozmanitosti života), totiž poprvé vyšla již v roce 2004 v nakladatelství Paseka. Autory byli „tří mladí biologové“ (označení z anotace) Jan Zrzavý, David Storch a Stanislav Mihulka. Ti se v knize pokusili ukázat, co vlastně o samotné evoluci organismů víme a nevíme, čím se zabývá evoluční biologie, a také uvést na pravou míru řadu polopravd a mýtů, které v souvislosti s evolucí panují (proč má žirafa dlouhý krk apod.). Kniha se pro část laické i odborné veřejnosti stala klasikou a její věhlas pronikl díky Hynku Burdovi a Sabine Begallové i za hranice, konkrétně do Německa. Tam začala prodělávat vlastní evoluční vývoj směrem k „učebnicovitější“ podobě, v níž se pak vrátila na rodnou hroudu. Český čtenář má nyní možnost zhodnotit, jak se nejen kniha, ale také naše vědomosti o evoluci i názory autorů, již o něco starších, po třinácti letech změnily.

Peří jiných evolučních biologů i dinosaurů
Na první pohled nelze přehlédnout, že nové vydání ve srovnání s tím původním poměrně výrazně nakynulo. To však ještě neprozrazuje nic o tom, co je pod povrchem. Text je uspořádán do sedmi tematických celků: evoluce, strategie, fenotyp, genealogie, inovace, adaptace a diverzita, které tak trochu nastiňují, jakými způsoby lze na evoluci nahlížet. Mezi laickou veřejností se totiž stále drží představa, že evoluce či vznik účelných adaptivních vlastností organismů vlastně není nic složitého. Stačí pouze počáteční variabilita, dědičnost vlastností spolu s konkurencí a všemocná selekce už to zařídí. Autoři tuto dnes již víceméně překonanou představu zmiňují v kapitolce Neodarwinistické repetitorium a v kontrastu k ní se pak ve zbytku knihy snaží ukázat, kam se evoluční biologie v posledních několika desetiletích posunula.

Pouhý výčet témat, jež v publikaci zaznějí, by byl neúnosně dlouhý. Autoři se každopádně ničeho nelekají a věnují se oblastem, které vědecká obec již víceméně uznává, i otázkám kontroverznějším či dosud málo rozpracovaným. Prostor dostanou třeba již staré dobré evolučně stabilní strategie, Červená královna či sobecký gen, který vlastně genem tak docela není. Nechybí však ani evolučně vývojová biologie (evo-devo), jež v poslední době stále nabývá na popularitě, či epigenetika, která poněkud nabourala představu o dědičnosti některých vlastností – leč jak autoři uvádějí, v důsledku je i epigenetická dědičnost výsledkem evoluce. Dojde též na výše zmíněnou teorii zamrzlé evoluce J. Flegra, s níž se díky jeho popularizační činnosti mnozí čtenáři již nepochybně setkali. Co si nicméně o Flegrově teorii myslí autoři, dostatečně dokládá jediná zmínka, kterou jí věnují v podobě poměrně stručné poznámky pod čarou (ponechme stranou, jestli je odsunutí Flegra „pod čáru“ oprávněné, nebo zda jde spíš o projev jisté nevraživosti mezi českými evolučními biology). Leč skepsí autoři nešetří ani v dalších případech a kriticky se stavějí k řadě jiných teorií, včetně jejich zastánců („odskákal“ to například E. O. Wilson).

V rámci knihy je kladen velký důraz na roli, již při studiu evoluce hraje fylogenetika, kterou se jeden z autorů (J. Zrzavý) dlouhodobě zabývá (viz Fylogeneze živočišné říše, Scientia, 2006). Dozvíme se, jak moc se můžeme při zkoumání evoluce spoléhat na stále populárnější molekulárně biologické metody, a kde se naopak dosah tohoto přístupu přeceňuje. V jednotlivých kapitolách čtenář naráží na spousty nejrůznějších zajímavostí, například jak to bylo s peřím dinosaurů, co je pravdy na tom, že dinosauři přežili do dnešních dnů, jak je to s naším příbuzenstvím se šimpanzi (respektive co znamená pověstný jednoprocentní rozdíl) a dalšími primáty a proč mají gorilí samci relativně nepatrné „náčiní“, kdežto ti lidští naopak „nesmyslně“ velké. Podobně by se dalo pokračovat do nekonečna, jelikož jedním z podstatných rysů knihy je skutečně obrovské množství konkrétních příkladů, na nichž autoři různé evoluční principy a mechanismy demonstrují.

Avšak evoluce je i přes ohromné množství důkazů pro některé lidi stále trnem v oku (ač v naší vlasti jde o skupiny spíše marginální a výrazně minoritní). Autoři se proto na různých místech knihy vypořádávají s některými kreacionistickými bludy, ale činí tak obvykle odlehčenou formou, jelikož stejně nelze očekávat, že by kterýkoli odpůrce evoluce text opravdu četl. Nicméně například vysvětlení, proč bakteriální bičík není neredukovatelně komplexní strukturou, je opravdu pozoruhodné a zcela jistě bude nové i pro značnou část čtenářů. – S nadsázkou by se dala formulovat otázka, jestli by nešlo za jakési „kladivo na kreacionisty“ považovat i samu knihu, jejíž hmotnost i díky použitému papíru výrazně přesahuje jeden kilogram čisté váhy.

Vývoj rostlin, oboru a knihy
Vytknout lze publikaci snad jen několik drobností. Jednou z nich je překlad některých termínů, který není konzistentní s další literaturou, v tomto případě s již zmíněnou a do značné míry zavedenou učebnicí Evoluční biologie od J. Flegra. Například princip známý v angličtině jako Tragedy of the Commons autoři překládají jako „tragédie obecního majetku“, u Flegra je to pak „tragédie společných statků“. Podobně pojem tangled bank, který se objevuje v podobách „hustě zarostlý břeh“ vs. „životem kypící břeh“. Jedná se sice o detaily a velká část čtenářů vládnoucích angličtinou snadno pochopí, že se jedná o totéž, ale přece jen by bylo v těchto i v jiných analogických případech vhodné, kdyby autoři pro anglické termíny používali pokud možno jeden (neříkám, který z nich) zavedený český překlad a nevnášeli mezi čtenáře a jiné uživatele daných pojmů zbytečný zmatek. Druhou a taktéž drobnou výtkou budiž to, že podobně jako u naprosté většiny knih o evoluci se i zde nutně projevuje fakt, že profesně se většina autorů (až na S. Mihulku) věnuje zoologii, a notná část uvedených příkladů, hypotéz či evolučních principů je tak popisována na zvířatech (i když abychom nebyli nespravedliví, několik výjimek se přece jen najde). Zdá se totiž, že i studium rostlinné evoluce nás o evoluci samotné může mnohé naučit, a je škoda, že knihy o evoluční biologii píší povětšinou právě jen zoologové.

Jednou z velkých předností je rozhodně použitý jazyk. Text je povětšinou velmi čtivý, a to aniž by docházelo k jakémukoli zjednodušování. Autoři se nevyhýbají ani občasným hovorovějším výrazům, jež využívají „tak akorát“, aby nepůsobily rušivě a alespoň pocitově odlehčily některé náročnější pasáže. Nechybí ani spousta příjemného humoru, ať u vtipných metafor, či narážek na nevymýtitelné stereotypy (aneb co by asi pasáček dělal s ovečkou). Jediné, co by se knize dalo z jazykového hlediska vytknout, je až mírně iritující nadužívání mezi biology značně populárního slova „recentní“. Za vypíchnutí ještě stojí velmi zdařilý obrazový doprovod textu připravený Janem Burdou (který se povětšinou věnuje spíš přípravě vizuálních efektů pro Hru o trůny či různé hollywoodské bijáky).

Publikace je každopádně velmi hodnotným přírůstkem na českém „evolučním“ trhu a nepochybně bude významně konkurovat učebnicím a populárním knihám J. Flegra i dílům dalších autorů (nebo je spíš bude doplňovat?). Oproti prvnímu vydání lze to nové totiž již s klidným svědomím považovat za plnohodnotnou učebnici, i když jak sami autoři v úvodu podotýkají, jde spíše o „učebnici naruby – obvykle je normální text učebnicovitý a v boxech jsou ukryty různé příběhy a podivnosti, zatímco tady se učebnicovité části odsunuly do boxů“. Hodnotu skýtá i možnost srovnat aktuální knihu s titulem z roku 2004. Nemálo kapitol sice přežilo do nové verze, případně doznalo jen menších změn, ale mnoho jiných přibylo a rozvinulo témata, která před třinácti lety zůstala pouze nakousnuta. Obě knihy tak umožňují svým způsobem sledovat, jak se za ta léta vyvíjela sama evoluční biologie coby vědecký obor. V tomto ohledu lze snad jen doufat, že autorský kolektiv, třeba doplněný o nové badatele, se za nějaký čas zase sejde, ukáže, Jak se dělá evoluce, i potřetí, a třeba zhodnotí, které dnes okrajové evoluční myšlenky si vydobyly cestu na výsluní, a jaké nynější naděje naopak časem pohasly.

Sečteno podtrženo ať už se ke knize postavíme jakkoli, je nezpochybnitelné, že přínosem bude nejen pro laické zájemce o evoluci a evoluční biologii jako takovou, ale měla by být povinnou četbou i pro všechny posluchače biologických vysokoškolských oborů, a nakonec by neměla chybět ani v knihovničce profesionálních biologů, ať už se evolucí přímo zabývají či nikoli. I když evoluci se dnes už nevyhne víceméně žádný biolog, neboť jak pravil T. Dobzhansky: „Bez evoluce nedává smysl v biologii vůbec nic.“