Biologie je věda o živém, biologové se ale jen málokdy ptají, co to vlastně život je. Většina z nich to ke své práci vědět nepotřebuje, protože se zkrátka nezabývá něčím, o jehož živosti by se dalo pochybovat. Existuje ovšem jedna otázka, která přece jen nějaké uchopení života vyžaduje, totiž jak vznikl. Chceme-li takový problém byť jen nastínit, bez konkrétnější představy se prostě neobejdeme. Existují různé definice, jež jsou obvykle založené na tom, jaké vlastnosti život má. Problém však je, že pro každé takové vymezení lze najít nějakou výjimku, popřípadě je daná charakteristika natolik obecná či vágní, že v důsledku neříká takřka nic.

Významným příspěvkem, který se pokouší vnést do otázky života a jeho vzniku trochu světla, je nová kniha českého biologa Antona Markoše (nar. 1949) Evoluční tápání, kteréžto pojmenování šibalsky parafrázuje název poslední knihy evolučního biologa Jaroslava Flegra Evoluční tání (Academia, 2015). Markoš má již na svědomí více než desítku titulů (jako autor, spoluautor či editor), v nichž se zabývá různými aspekty života a (nejen) biologické evoluce jako jeho neodmyslitelné součásti. Z těch posledních jmenujme například dva drobnější, přesto podnětné spisy Znaky a významy v evoluci (Nová beseda, 2015) a Co je nového v biologii (Nová beseda, 2015). Tajemství hladiny (Dokořán, 2003, 2. vyd.) se již stalo klasickým dílem teoretické biologie. Na tomto místě nelze nezmínit Staré pověsti (po)zemské (Pavel Mervart, 2007), které jsou tematickým předchůdcem recenzované publikace.

K prvotním podobám
Pokud čtenář některou z Markošových knih četl, jistě nebude překvapen, že ani Evoluční tápání nelze zařadit do obvyklých škatulek. Téma je zpracováno v deseti kapitolách, přičemž ty sudé se soustřeďují na přírodovědná fakta, jsou obsáhlejší a snaží se odhalovat, jak mohlo ke vzniku života dojít. Liché kapitoly jsou, řečeno slovy autora, „více teoretické, filosofující“. Jejich cílem je poskytnout myšlenkové pozadí k některým probíraným fenoménům a usadit je do obecnějších souvislostí. Autor podotýká, že liché kapitoly se dokonce dají přeskočit, aniž by to nějak znesnadnilo pochopení příběhu, který vyprávějí ty sudé. Je však nutno upozornit, že by to bylo čtenáři ke škodě, protože právě liché kapitoly jsou svým způsobem myšlenkově podnětnější, neboť jejich závažnost často přesahuje hlavní téma knihy. Příkladem může být hned ta úplně první, nazvaná Věc a objekt, v níž se autor mimo jiné věnuje otázce, co je to objektivní realita, jaký má vztah ke skutečnosti, a konečně co biologové (a nejen oni) prostřednictvím svých přírodovědných bádání doopravdy poznávají. Hned na začátku se autor vymezuje také proti ohraným tvrzením, že „živé bytosti lze plně popsat za pomoci pravidel daných (stávajícími) zákony fyziky“. Ale jak tedy?

Markoš si pro své vyprávění zvolil jeden předpoklad, který je v zásadě nevyhnutelný, pokud má vůbec být o čem mluvit, a sice že život vznikl na Zemi, tedy že nebyl stvořen ani nepřiletěl z vesmíru. Podle různých dokladů se život na naší planetě objevil poměrně záhy po jejím vzniku, a pátráme-li po jeho původu, nezbývá nám než se seznámit s kosmickými i geologickými poměry, které Zemi utvářely a jež na rodící se planetě panovaly, a to nejen na jejím povrchu, nýbrž i pod ním. V zájmu věrohodnosti některých zde i dále předkládaných soudů autor vysvětluje, jakým způsobem vlastně různé dávné události datujeme (pomocí radionuklidů) a jak moc se na tyto metody dá či nedá spolehnout.

Po krátké mezihře na téma gratuita následuje vůbec nejrozsáhlejší, a potažmo i nejnáročnější část celé knihy. Posláním čtvrté kapitoly je totiž představit „procesy, které mohly vést k ustavení života z ne-života“. Markoš v ní čtenáře nejprve seznamuje s různými pochody a reakcemi, jež probíhají v dnešních živáčcích (autorův oblíbený výraz), například jak organismy přeměňují a využívají různé zdroje energie. Pozornost se přesune k základnímu popisu funkce některých metabolických drah (kupříkladu známý citrátový cyklus) a k tomu, jak jsou vlastně všechny tyto informace zakódovány a předávány dalším generacím. S tímto biochemickým základem se Markoš snaží přiblížit vybrané názory a hypotézy o tom, jak mohly vznikat jakési prvotní podoby některých výše uvedených procesů, ať už na povrchu dávné Země, v okolí oceánských vývěrů, uvnitř jílů, či na povrchu minerálů.

Život jako sémiotický systém
Nicméně aby mohl autor pokračovat, nezbývá mu než fenomén života konečně nějak vymezit. Za tím účelem porovnává tři entity – stroje, disipativní struktury a živé systémy – a na základě tohoto srovnání prohlašuje, že jedinečnými vlastnostmi života (mimo jiné) jsou také paměť a zkušenost: „Každý živý tvor s sebou táhne paměť a zkušenost čtyř miliard let existence biosféry. […] Všechny druhy paměti vyžadují přinejmenším propracovaný systém kódů, budu však tvrdit, že také schopnost interpretovat, tj. nacházet jejich významy. Proto definuji život jako sémiotický systém.“ S představou života jakožto sémiotického systému Markoš pracuje v celé druhé polovině knihy a dále jej rozpracovává zejména v dalších lichých oddílech. Důraz klade na fakt, že živá soustava je od svého okolí oddělena, obvykle izolována nějakou membránou, nicméně i tak provozuje čilou výměnu s okolím, ať už se jedná o energii, chemické látky, nebo informace. Takový „otevřeně uzavřený“ systém Markoš nazývá klauzurou. Ta nemůže existovat sama o sobě, ale je propojená s dalšími klauzurami, které spolu sdílejí informace i látky, což jim dovoluje fakt, že si navzájem rozumějí. Jejich porozumění je dáno skutečností, že mají společnou evoluční historii a jsou propojeny s minulostí stejně jako s přítomností (život nevzniká znovu a znovu, ale neustále pokračuje, a prostřednictvím kódu si tak předává evoluční paměť). Právě dějinný aspekt života a schopnost interpretace stojí za tím, proč evoluci většinou nelze vysvětlovat pomocí „bezčasových zákonitostí“.

Prostřednictvím sudých, tj. exaktnějších kapitol, autor pokračuje k dalším otázkám, které snad pomohou vznik života osvětlit. Lze například předpokládat, že různé organické sloučeniny potřebovaly k setkávání nějaké lešení (například povrch nějaké horniny). Jeho pozůstatky Markoš opět hledá v současnosti: ve stavbě různých enzymů či bílkovin. K ruce si bere příklady současných nano- a biotechnologií, které mu umožňují ilustrovat podobu tohoto lešení. Domnívá se, že struktury, které si dnes s životem spojujeme, mohly „na rané planetě spějící k životu ‚krystalizovat‘ z okolní protobiosférické krajiny“. Uvádí několik aktuálních hypotéz, jak by k tomu snad za určitých okolností docházelo, a přemítá, kde vznikl pověstný LUCA neboli poslední univerzální společný předek (samozřejmě se nejedná o jednotlivce, i když to dané pojmenování snad implikuje). Značnou pozornost si vynutily také viry a otázka, jaký podíl mohly na ustavení života mít, a zda se vůbec jedná o živé entity. Poslední kapitola se zaměřuje na biosféru, tj. na život. Chybí tedy onen „okamžik“, v němž se neživot překlopil v život, ale v tomto případě se přesné odpovědi nejspíš nikdy nedobereme. Autor zde rozebírá fenomény, které jsou již neodmyslitelnou součástí živého, a odhaluje, jakým způsobem spolu život v různých podobách interaguje. Popisuje třeba význam symbiózy (i symbiogeneze, která má na svědomí mitochondrie či plastidy), přenosu genetické informace vertikální a horizontální cestou, komunikace mezi živým a jiné vlastnosti, které mají dnešní organismy společné.

Evoluční tápání ve výsledku přináší logický, ucelený a v rámci možností velmi dobře podložený pohled na to, jak mohl vzniknout život za Zemi, přičemž se nesoustřeďuje na život vydělený od prostředí, nýbrž, řečeno slovy z anotace, „líčí koevoluci planety a života“. Velkou předností je, že autor dokázal organicky propojit mnoho různých oblastí, od geologie a chemie přes molekulární biologii a biochemii až po humanitní vědy a filosofii. Jeho názor na život coby sémiotický systém je rovněž velmi inspirativní, ač k němu budou nejspíš někteří biologové kvůli významnému přesahu do humanitních věd poněkud skeptičtí. Důležité však je, že kniha čtenáři nepodsouvá konkrétní a jediný správný pohled, pouze naznačuje, jak by to být mohlo, ale také nemuselo, a představuje celou paletu poznatků a informací. Záleží na každém, jak se k nim postaví.

V žádném případě se nejedná o jednoduchou četbu, kterou by bylo lze doporučit zcela laickému čtenáři bažícímu po nahlédnutí do počátků života. Na mnoha místech se předpokládají základní, minimálně středoškolské znalosti biologie, zejména pak biologie molekulární. V případě čtvrté kapitoly by již neškodil alespoň úvodní vysokoškolský kurz biochemie, ale na druhou stranu pokud čtenář popisy některých cyklů a reakcí přeskočí, nemusí se bát, že by pro něj byl zbytek knihy nesrozumitelný. Pro ty, již svým znalostem biologie příliš nedůvěřují nebo se s Markošovými myšlenkami dosud nesetkali, doporučuji absolvovat před Evolučním tápáním některé z jeho předchozích publikací. Vhodným úvodníkem jsou například dvě výše zmíněné knížečky vyšlé pod záštitou nakladatelství Nová beseda. Pro biology by však kniha měla být povinností bez ohledu na to, zda s autorovými závěry souhlasí či nikoli. Úvodní filozofičtější pasáže nejsou překážkou, naopak hned zkraje oddělí zrno od plev.