Na rozdíl třeba od fyziky se biologie může pyšnit jen poměrně malým počtem populárně naučných knih, které by se hlouběji zabývaly historickým vývojem oboru, různých idejí či koncepcí, a dvojnásob to platí o událostech, jež se odehrály v posledních sto letech. Chce-li se čtenář dozvědět, jak se od čtyřicátých let minulého století vyvíjela třeba strunová teorie, není to příliš velký problém. Ale zkuste v naučné literatuře vypátrat, jak se v posledních sto letech měnily názory na evoluci, která je bez nadsázky středobodem celé biologie! O mnoho lepší to koneckonců není ani s otázkou vývoje samotného evolučního smýšlení o živé přírodě. Většinou se informace omezují na pár otřepaných frází, jež obvykle začínají Lamarckem, který sice v evoluci věřil, ale představoval si, že proces probíhá děděním získaných vlastností (kupříkladu posilováním svalu za rodičova života, jež má za následek silnější sval u potomka). Po Lamarckovi pak jako blesk z čistého nebe přišel Darwin, který uhodil hřebíček na hlavičku, když dospěl ke své slavné teorii přirozeného výběru. Problém pro něj představoval pouze způsob, jímž se vlastnosti opravdu dědí, tak aby nedocházelo k jejich mezigeneračnímu rozmělňování. Tuto otázku zodpovědělo znovuobjevení zákonů brněnského opata Gregora Mendela, které vedly k rozmachu genetiky, díky čemuž se o pár desítek let později zrodil neodarwinismus. Na závěr je pak obvykle zmíněn ještě rok 1953, kdy došlo k objevení struktury DNA a povstání molekulární biologie.

Situace samozřejmě není tak tragická, jak by se dle výše uvedeného líčení mohlo zdát. Stručné dějiny biologie (do roku 1953) i různé významné přírodovědce představuje například Stanislav Komárek v knize Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie (Academia, 2008) a k dispozici máme i dvoudílné kompendium Dějiny biologických teorií novověku (Academia, 2006) českého biologa a filozofa Emanuela Rádla, které se setkalo s kladným ohlasem v zahraničí. Nicméně k Rádlově knize je nutno dodat, že vyšla již před více než stoletím, v době, kdy byla Darwinova teorie na světě necelých padesát let, a navíc právě tehdy procházela krizí, jež skončila až s příchodem neodarwinismu. Různé dílčí informace o vývoji biologických věd lze jistě nalézt i v dalších knihách, ale ucelenější text na našem trhu dosud chyběl. S ambicí tuto mezeru zaplnit přichází kniha kanadského biologa Jana Sappa Genesis, kterou do českého jazyka převedl Josef Lhotský. Jeho překlad byl ověnčen Cenou Nakladatelství Academia za rok 2015.

Lamarck, Darwin a odkrývání evoluce

Ústředním tématem Sappovy knihy je právě evoluce a vývoj evolučního smýšlení během posledních více než dvou století, tedy od prvních vážnějších evolučních hypotéz až téměř po současnost. První oddíl zahajuje zmíněný Jean-Baptiste Lamarck a další velké postavy francouzské biologie z přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Podle Sappa však Lamarckovy myšlenky a jejich skutečný dopad doznaly v průběhu času určitého zkreslení, jež se autor snaží rozborem dobového kontextu i idejí jeho souputníků uvést na pravou míru. Ač se na to často zapomíná, Lamarckovy názory se později odrazily v jistém smyslu i v Darwinově teorii, k níž se Sapp posléze dostává a popisuje jak její rozkvět po vydání knihy O vzniku druhů (1859), tak úpadek na přelomu 19. a 20. století. Sapp se rovněž zabývá otázkou, jaký vliv mělo na formování teorie přirozeného výběru silně kapitalistické prostředí viktoriánské Anglie, a seznamuje nás s myšlenkou takzvaného sociomorfního modelování, s nímž se český čtenář mohl setkat v knihách S. Komárka (například Příroda a kultura).

Druhá ze čtyř částí se zaobírá zejména rozvojem buněčné biologie, neboť: „Biologové, zabývající se během druhé poloviny devatenáctého století buňkou, často prohlašovali, že právě buňka je klíčem k odpovědím na všechny zásadní biologické otázky.“ Sapp se proto snaží vypátrat, proč takové mínění existovalo, jak se názor na buňku coby „klíčovou“ entitu vyvíjel, a znovu osvětluje některé mýty panující ohledně buněčné teorie, konkrétně hojně opakovaný údaj, že zakladateli buněčné teorie byli botanik Matthias Schleiden a fyziolog Theodor Schwann, což zřejmě není docela pravda.

Mendel, genetika a DNA

Část třetí reprezentuje období první poloviny 20. století a ústředními tématy jsou zejména genetika a takzvaná moderní syntéza, v níž se genetika prolnula také s klasickým darwinismem. Tímto spojenectvím vznikla mnohem bytelnější evoluční teorie, která se stala hlavním vysvětlovacím schématem pro většinu biologických jevů. Její východiska jsou předmětem živých diskusí i v současnosti. Pro českého čtenáře bude patrně nejzajímavější pasáží ta, jež pojednává o „otci genetiky“, brněnském opatovi Johannu Gregoru Mendelovi. Sapp se i v tomto případě rozhodl podívat se na zoubek některým tradičně uváděným faktům, jež se s Mendelovým dílem již víceméně nekriticky pojí.

Jedním z nich je skutečnost, že Mendelova práce byla více než tři desetiletí víceméně ignorována, a to až do roku 1900, kdy ji zcela nezávisle objevili hned tři badatelé. Sapp se následně ptá, nakolik bylo toto procitnutí náhodné, a rozebírá možnost, že Mendelovo dílo se tehdy vynořilo coby důsledek sporu mezi soupeřícími výzkumníky, již Mendela do jisté míry využili pro „neutralizaci sporu“ o jistých objevech, který mezi nimi tenkrát gradoval. V souvislosti s Mendelem následně Sapp rozebírá otázku, jak moc byla Mendelova práce převratná, respektive jestli opravdu předběhla svou dobu tolik, jak se často uvádí.

Ve třetí části Sapp spíše jen nakousne ještě další zajímavou kapitolou dějin biologie, konkrétně politicky motivované přijímání, respektive spíš nepřijímání „západní“ genetiky v Sovětském svazu, kde se ve třicátých letech minulého století dostal na mnoho let do čela výzkumu takzvaný lysenkismus (podle Trofima Lysenka) založený na myšlence dědičnosti získaných vlastností (jak to s lysenkismem i jeho dopady na sovětské zemědělství bylo, viz Valery Soyfer: Rudá biologie, Stilus Press, 2005).

Poslední ze čtyř hlavních oddílů Genesis se zabývá vývojem biologie od padesátých let minulého století. Autor se zaobírá jen několika vybranými problémy, nicméně tím úvodním je samozřejmě odhalení struktury DNA, jež oznámili roku 1953 v časopise Nature James D. Watson a Francis Crick, kteří za svůj výzkum později obdrželi Nobelovu cenu. Sapp se dále zaměřuje na význam molekulární biologie ve zkoumání evoluce a zejména na to, co nám o evoluci může prozradit studium prokaryotických organismů, jež popularizátoři evoluce často opomíjejí. Dostává se také k jedné významné evoluční události, totiž ke vzniku eukaryotické buňky, a rozebírá pravděpodobný symbiotický původ některých organel, například mitochondrií a chloroplastů. Ty se totiž zřejmě vyvinuly z kdysi dávno pohlcených prokaryotických organismů a naznačují, jakými zákruty se mohla evoluce kdysi dávno ubírat (blíže o tom píše například Lynn Margulisová: Symbiotická planeta: Nový pohled na evoluci, Academia, 2004).

Proč Genesis

Tuzemský trh s populárně naučnou literaturou si jistě nemůže stěžovat na nedostatek titulů, které se nějak věnují biologické evoluci. Nicméně i v této konkurenci představuje Sappova kniha skutečně jedinečný přírůstek, který by neměl minout žádného zájemce o evoluci a biologii vůbec. Důvodů lze vyjmenovat hned několik. Jeden z nich byl naznačen již úvodu, totiž že recenzovaný titul vskutku jedinečným způsobem shrnuje vývoj biologického a zejména evolučně-biologického bádání v posledních více než dvou stoletích. Znalost tohoto vývoje může přispět k chápání různých biologických pojmů, například co máme na mysli, když mluvíme o genech, ale rovněž co je to evoluce a jak se náš pohled na vývoj života od Darwinových dob změnil.

Vyzdvihnout lze skutečnost, že Sapp na sebe pouze nekupí různé historické události a životopisná data, ale snaží se popisované problémy a osobnosti vykreslit v kontextu doby, v níž působily, a to z hlediska fungování společnosti i v souvislosti s tehdy panujícími vědeckými názory a idejemi. A přesně tak by to také mělo v dějinně-vědné literatuře být, nicméně ne vždy se toho autoři drží. Dalším velkým pozitivem, které opět problesklo už v různých částech recenze, je fakt, že Sapp uvádí na pravou míru některá častokrát bezmyšlenkovitě omílaná tvrzení a současně poskytuje originální vhled do rozličných historicko-biologických milníků.

Celkově nabízí autor na evoluci poněkud netradiční pohled. Jak sám uvádí, evoluční biologie (stejně jako autoři, kteří o ní píší) se obvykle zabývá především poslední půl miliardou let a zcela ignoruje téměř 85 % existence pozemského života. A právě to by měla napravit Genesis. Čtenáře znalého jiné evolučně biologické literatury množství kapitol věnované všelijakým titěrným podobám života možná trochu překvapí. Lze však důvodně předpokládat, že i jej nakonec Sappovy argumenty přesvědčí o tom, proč jsou právě tyto organismy pro pochopení evoluce tak moc důležité.